Reflex radí Ježíškovi. Členové redakce doporučují nejlepší knihy roku 2011
V literárních anketách, soutěžích a žebříčcích se většinou dokola motají obvyklí podezřelí; někdy překvapí nový talent, jindy kontroverzní černý kůň, avšak zpravidla se pod sluncem neděje nic nového. Redaktoři Reflexu ovšem nejsou zrovna čtenáři středního proudu a jejich zájmy (či úchylky) jsou natolik různorodé, že vás možná jejich výběr „KNIHY MÉHO SRDCE“ pro rok 2011 překvapí a inspiruje.
Máte svůj vlastní tip? Která kniha je pro vás knihou roku 2011? Zapojte se do ankety na konci článku.
Mnozí z nás kromě nejzásadnější, nejzajímavější, nejčtivější letos přečtené – a pokud možno i vydané – publikace poskytují Ježíškovi a spol. bezplatné poradenství ve věci knižních darů. Na následujících řádcích vás čekají velká jména, neznámé talenty, klasika i obskurnosti, a to z oblastí tak vzdálených jako pravěk a kulinařina či ekonomie a hazardní hry.
Já si na SVOU knihu počkal až na sklonek roku, kdy vydal Torst knížku krátkých vzpomínkových povídek režiséra Jana Němce NEPODÁVEJ RUKU ČÍŠNÍKOVI. Můžu ji směle doporučit jako dárek, aniž bych ji musel číst. Povídky totiž před dvaceti lety vycházely v Reflexu a já nezapomenu, jak jsem se – ač člen redakce – týden co týden těšil na seriál, jemuž kraloval výborný vypravěč, jinak též buřič a nezlomný outsider. S úžasem jsem spolu s ním nahlížel do zákulisí festivalu v Cannes v roce 1968, zjišťoval, proč by bylo lepší, kdyby měla Marta Kubišová doma neprůstřelné sklo, uhadoval, kdo je paní V., kterou Jan miloval u tratí, a sdílel s ním pokusy o naplnění amerického snu, protože „proč ne já, když Forman jo“. Zřejmě dám tu knížku mámě, která je taky od filmu a taky zažila nejhezčí věk během sixties. Počkat, jenže to bych neměl psát, to už nebude překvapení. Ale ne, já jí dám ještě jednu parádní knihu, a to … ale to už je fakt tajemství.
KOBOLD Radky Denemarkové (vyd. Host), naprosto jednoznačně. Román a novela v jednom svazku, dva propojené příběhy strašlivého zla v nás. Jak je u překladatelky Michaela Stavariče nebo Herty Müllerové obvyklé, jde o náročné, bolavé čtení. Srdcervoucí tíže, dech beroucí lehkost, voda i oheň. Mrazivý osud překrásné poloviční Cikánky, skvělé matky devíti hodných dětí, versus/plus vyprávění staré ženy o otci, krutém tyranovi, který ... Kniha autorky próz a dramat oceněných Magnesií Literou má sílu Topolovy Sestry – jenže dneska velké romány-experimenty napěchované citem málokdo ocení. K vánocům dávám knihy pokaždé a dávám jich spoustu. Letos třeba Cunninghamův román Za soumraku (vyd. Odeon), samozřejmě Ecův Pražský hřbitov (vyd. Argo), taky nakoupím na webu nakladatelství Kniha Zlín pár jejich skvělých zahraničních novinek se čtvrtinovou slevou (nejneuvěřitelnější a nejbáječnější mi přijde knížka výtvarné redaktorky deníku New York Times Leanne Shaptonové Významné artefakty a ... – aukční katalog předmětů nabytých dvěma lidmi v průběhu vztahu, který zanikl; láska, krása, nostalgie, konec). Dvěma třem přátelům nadělím vynikající publikaci Martina C. Putny a kolektivu Homosexualita v dějinách české kultury (vyd. Academia).
Prózou roku je pro mě jako vždy, když tenhle autor vydává knihu, ONE DEAD HEN (vyd. Amazon- Encore) od britského spisovatele Charlieho Williamse. Jedna mrtvá slepice je volným pokračováním kriminální trilogie z městečka Mangel, kde se odjakživa dějí hodně divné věci. Williamsova srpnová novinka má lehce feministický nádech – v Mangelu se totiž objevují bezhlavé mrtvoly žen. A podezřelý není nikdo jiný než místní neodolatelný vyhazovač, psychopat a král všehomíra Royston „Fucking“ Blake, jenž nemá IQ ani jedné slepice. Místo něj má papíry na hlavu. Problém je, že si z chládku čerstvě propuštěný Blake vezme do hlavy, že se stane policajtem, napraví zlo a vyčistí Mangel od hnusného perverta, co nemá rád holky, zdroj mužské rozkoše. V Mangelu se najednou začnou dít ještě divnější věci. Závidím Williamsovi dvě věci: za prvé, že umí psát tak, jak to z české literatury neznáme. A za druhé, že se u psaní musí bavit ještě víc než čtenáři.
Máte svůj vlastní tip? Která kniha je pro vás knihou roku 2011? Zapojte se do ankety na konci článku.
Knižním počinem roku 2011 je pro mne PUTOVÁNÍ NAŠÍM PRAVĚKEM Martina Košťáka, Martina Mazucha a dalších paleontologů (vyd. Granit). Paleontologie vcelku nikoho nezajímá, a pokud obor nemá upadnout do nebytí, je především potřeba, aby si o prehistorii mohli něco kvalitního, ale srozumitelného přečíst laici jako já. Kniha vedle sebe klade fosilie a jejich rekonstrukce a uvádí je do kontextu, který jinak laik postrádá. Alex ode mne dostane k Ježíšku publikaci 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete (vyd. Plus), navnadila ji zmínka o ní v Reflexu. A já si přeju knihu Náboženství pravěkých Evropanů od Vladimíra Podborského (vyd. FF MU), protože mám celou řadu štěpných teorií o kultech výrobců pěstních klínů a zajímá mě, zda to autor-expert vidí hodně jinak. Ale nevím, jestli vůbec nějaký dárek dostanu, protože jsem dost zlobil ...
Moje „knížka roku“ vyšla v Americe už loni, ale dostal jsem se k ní s téměř ročním zpožděním. Jmenuje se THE IMPERFECTIONISTS (vyd. The Dial Press). Sedmatřicetiletý Tom Rachman umístil svůj debut do redakce anglicky vydávaného deníku se sídlem v Římě. Každá kapitola zachycuje jednoho člena redakce, jedna story je očima čtenáře. A tak čteme například o stárnoucím cynickém reportérovi, autoru nekrologů či korektorovi. Je úžasné, jak jsou tyto charaktery nadčasové a jak je poznáváme (či se v nich sami poznáváme) třeba i my, kdo známe novinářské prostředí v Česku. The Imperfectionists jsou nejlepší a nejvtipnější beletrií o novinách od Sólokapru anglického satirika Evelyna Waugha. A jsou možná i posledním takhle dobrým románem o tisku. Noviny jsou umírající byznys, což je vzkaz, jejž Rachman do své knížky vepsal decentně, téměř nepozorovaně. Česky, pokud vím, nevyšla, ale vydali ji Slováci pod názvem Nedokonalci. A jakou knížku někomu koupím jako dárek? Už jsem koupil, a dokonce daroval, protože dárky nikdy nedokážu skladovat až do vánoc. Taky jsem se bál, aby si ji moje žena do té doby nekoupila sama, protože japonského spisovatele Harukiho Murakamiho miluje. Jde o jeho nový román 1Q84 (v únoru 2012 ho vydá Odeon).
Nejpozoruhodnější publikací roku a vůbec jednou z nejpoučnějších knih posledních let je pro mě START-UP NATION (PŘÍBĚH IZRAELSKÉHO HOSPODÁŘ- SKÉHO ZÁZRAKU) Dana Senora a Saula Singera (vyd. Aligier). Tu by si měl přečíst každý politik, podnikatel, student či novinář. Zajímavé příklady, jak se dokázala malá země (Izrael) dostat na světovou technologickou špičku. Pokud chcete založit prosperující podnik a toužíte, aby váš byznys měl i „duši“, je to kniha pro vás. K vánocům bych doporučil slavné dílo Thila Sarrazina Německo páchá sebevraždu (vyd. Academia); knižní gilotinu zaběhnuté politické korektnosti, která konečně vyšla i česky. Německý ekonom a politik pomocí čísel a faktů nemilosrdně bourá mýty o sociálním státě a kritizuje imigraci z muslimských zemí. Jen tak dál!
Nejlepší knihou roku jsou pro mě jednoznačně CIKÁNI Josefa Koudelky (vyd. Torst). Jedná se o rozšířenou verzi původní makety knihy, která měla vyjít v Československu v roce 1970; obsahuje 109 úžasných fotografií z Československa, Rumunska, Maďarska, Francie a Španělska z let 1962–1971. Josef Koudelka je jedním z nejvýraznějších a nejuznávanějších fotografů současnosti a každá jeho publikace je celosvětovou kulturní událostí. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl nepatrně nahlížet na vznik knihy ... Pro fotografy i milovníky umění si nedovedu představit lepší dárek za přijatelné peníze.
IAN MCEWAN se ve světě těší podobné pověsti jako u nás Michal Viewegh. Je to srovnání vzhledem k McEwanovu rozpětí a talentu kulhající; britský spisovatel je řemeslník literatury (což je jediná paralela s Vieweghem) v tom nejlepším možném smyslu. Také knihy chrlí celkem zdatně, poslední roky jsou též bleskurychle překládány do češtiny. Červnová novinka Solar (vyd. Odeon) mi přistála v ruce náhodou a stejnou náhodou jsem ji vhodila do kufru auta mezi ostatní výbavu na letní pobyt v domečku na ostrově Elba, mezi litry vína, osušky a krémy na opalování. Srpnové slunce a houpání lodi Solaru přálo, byl přečten během prvních dvou dnů. A poslán dál. Je to kniha v prvním plánu čtivá, chtělo by se zvrhle říct dějová, dobře napsaná. Povedený příběh muže naší doby. Ale ten druhý a třetí plán, to je teprve to, co odlišuje umělce od kvalitního řemeslníka.
Máte svůj vlastní tip? Která kniha je pro vás knihou roku 2011? Zapojte se do ankety na konci článku.
Letos mi udělal velkou čtenářskou radost houbařský thriller Miloše Urbana BOLETUS ARCANUS (vyd. Argo). Urbanovy knihy jsou vlastně jedinou českou prózou, na niž se těším. Baví mě ten transfer do paralelního světa, který má sice důvěrně známou geografii, ale život v něm běží tak nějak jinak. Pod stromek určitě nadělím Pražský hřbitov Umberta Eca (vyd. Argo), jenž má v naší knihovně výsadní postavení – z beletrie je tam od něj vše a z odborné literatury taky pěkných pár svazků. Syn dostane Ptačí sněm od Petra Síse (vyd. Labyrint), půvabný symbolický příběh v ještě půvabnějších obrazech, a já budu doufat, že ho alespoň jednou otevře. Já sama Ježíškovi napíšu o novou kuchařku Jamieho Olivera 30 minut v kuchyni (vyd. MLD Publishing). Mám za ta léta velmi aktivního vaření vyzkoušeno, že Oliverovy kuchařky jsou prostě vždycky lepší než většina těch ostatních.
Kniha užitečná: THE RAISER’S EDGE: TOURNAMENT-POKER STRATEGIES FOR TODAY’S AGGRESSIVE GAME (vyd. Huntington Press) autorů B. Grospelliera, L. Nelsona, T. Streiba a T. Dunsta. Asi nejlepší pokerová učebnice pro pokročilé hráče od asi nejlepšího pokerového hráče současnosti. Bertrand Grospellier, řečený ElkY, se nejprve stal jednou z hvězd hraní počítačové hry Starcraft v Koreji, aby pak přešel na poker, kde jen v turnajích vydělal přes sedm miliónů dolarů. Raiser’s Edge dokonale vysvětluje posuny, k nimž v pokeru došlo během posledních dvou, možná tří let, a nabízí koncepty, které vycházejí z on-line pokeru, ale jsou použitelné i pro živé turnaje. A navíc je, ač jde o učebnici plnou tabulek, grafů a vizuálně zpracovaných, matematiku zahrnujících příkladů, i nesmírně zábavně napsaná. Kniha vánoční: Sháním dobrou encyklopedii vína. Manželka Miloše Čermáka Senta, jež má kromě jiných pozoruhodných vlastností a dovedností i sommelierský kurs, tvrdí, že nejlepší je jakási se zelenou obálkou. Zatím jsem na internetu našel tři takové a teď nevím co dál.
Díky této anketě jsem zjistil dvě alarmující skutečnosti: 1. s mou pamětí je to ještě horší, než jsem si myslel; 2. počet knih s rokem vydání 2011, které jsem letos přečetl, se zřejmě (viz bod 1) limitně blíží nule. Nebo jinak – nějaké takové by se jistě našly, o těch ale rozhodně nechci psát jako o svých tipech. Proto doporučím knížku, jež vyšla na konci roku minulého, nicméně po výraznou část roku letošního jsem ji nosil v batohu jako příležitostnou tramvajovou četbu (taky podle toho vypadá). Jmenuje se HUDBA OHNĚ (vyd. Biggboss), napsal ji Karel Veselý a její podtitul nejlépe vyjadřuje, o čem je: „Radikální černá hudba od jazzu po hip hop a dál.“ Povinná četba pro každého, kdo chce znát souvislosti. Moc se mi nechce prozrazovat, co budou moji dospělí blízcí rozbalovat pod stromečkem (jedno je jisté – Bible Dalí to určitě nebude, za šestasedmdesát tisíc si dokážu představit mnohem zábavnější věci). Proto zbývají děti. Tady to jistí výlet do Tábora do baobabího obchodu – v něm prakticky nejde sáhnout vedle (baobab-books.net).
Profesor Stanfordovy univerzity Cliff ord Nass si už před pár lety všiml, že se chováme k počítačům stejně jako k lidem. Zjistil například, že lidé, již testují počítač a pak píší posudek přímo na něm, mu dávají lepší známky než ti, kteří píší hodnocení na jiném stroji. Nechtějí se mašinky dotknout! Ve své loňské knize THE MAN WHO LIED TO HIS LAPTOP (vyd. Current Hardcover), tedy Muž, který lhal svému laptopu s podtitulem Co nás stroje učí o mezilidských vztazích, jde Nass ještě o krok dál. Zarazilo ho, že neexistuje studie, jež by popsala, jak podléháme lichotkám. S „reálnými“ lidmi to totiž nejde: nikdo neumí lichotit ani dvakrát úplně stejně, takže experiment nelze opakovat. Ovšem když se člověk chová k počítačům jako k lidem, proč do experimentu nezapojit místo lidí počítače? Nass popisuje řadu vtipných a inspirativních pokusů, kdy lidi nechává komunikovat s počítačem a zkoumá jejich chování a nálady.
Máte svůj vlastní tip? Která kniha je pro vás knihou roku 2011? Zapojte se do ankety na konci článku.
Co se mi letos dostalo do ruky z čerstvého zboží, to mě zklamalo. Měla jsem smůlu nebo málo času. Je to trapné doznání, ale nesáhla jsem takřka po ničem, co bych mohla doporučit ... Letos napíšu Ježíškovi o knihu STEVE JOBS (vyd. Práh) od Waltera Isaacsona. Kdo Jobsův životopis četl, je nadšený; navíc jsem propadla iWorldu. Životopisec Isaacson, bývalý novinář, už před čtyřmi lety skvěle zpracoval Einsteina a napsal i biografi e Benjamina Franklina a Henryho Kissingera. Umí to. Ježíška poprosím i o jedno dílo autorů Hejný, Jirotková, Slezáková-Kratochvílová, Michnová. Jde o učebnici matematiky pro 3. ročník (vyd. Fraus) a chci ji čistě proto, že jsem zoufalá. V záhlaví jsou nadpisy pro učitele a na spodní liště pokyny pro rodiče, sloužící k vysvětlení jednotlivostí k danýmcvičením. Nadělím si i Deník rodícího se otce (vyd. Daranus) od Milana Tesaře, kterého čtu celý svůj soudný život a v němž se nelze literárně zklamat. A mé děti chtějí dál rozvíjet svůj vztah s oběma díly Lichožroutů Pavla Šruta a Galiny Miklínové.
Knihou, kterou jsem letos netrpělivě očekával, je MAPA A ÚZEMÍ Michela Houellebecqa: originální styl a schopnost pobavit i přivést do depresí kdykoliv a kdekoliv. Láhev dobrého francouzského vína tudíž alespoň virtuálně posílám do Odeonu, jenž se postaral o české vydání. Z letošních knih budu pod stromek nakupovat třeba Štěstí doručeno Tonyho Hsieha (vyd. Peoplecomm) o fantastickém úspěchu internetového prodejce obuvi nebo Jak udělat kariéru (Praktická příručka kancelářské krysy) od Černého Petra, alias Martina Jaroše (vyd. Computer Press). A byl by hřích zapomenout na letošní knižní šlágr pro příznivce a obdivovatele značky Apple: biografi e otce-zakladatele s lapidárním názvem Steve Jobs od Waltera Isaacsona (vyd. Práh) stojí rozhodně za pozornost!
Nadšený jsem byl z knihy Josefa Pazderky a kolektivu INVAZE 1968.RUSKÝ POHLED (vyd. Torst a ÚSTR). Do Ruska jezdím dlouho a setkávám se tam s chlapy, kteří u nás byli jako okupanti – někteří se za to dodnes stydí, jiní se tím spíš chlubí a nechápou vůbec nic. Tato kniha není jen o vojácích, přímých účastnících, ale i o lidech, kteří se proti okupaci ČSSR postavili, o tom, co se jim tenkrát honilo hlavou. Ti, kteří se té děsivé sovětské mašinérii dokázali ve vlastní zemi vzepřít v době, kdy to bylo čiré bláznovství, jsou v mých očích největší hrdinové. Knihu navíc ilustrují skvělé fotky (byť na mizerném papíru) Josefa Koudelky, Karla Cudlína a dalších. Pokud se však budeme bavit o fotografi cké publikaci roku, pro mě to je jednoznačně Kavkaz (vyd. Schilt Publishing) od Thomase Dworzaka, fotografa agentury Magnum s českými kořeny. Ta kniha vyšla už v říjnu 2010, ale já ji sehnal až letos. Skvělé černobílé fotky ze vzbouřeneckého Čečenska, Dagestánu, Gruzie, krásná knižní grafika.
Marně koukám do knihovny, jestli vůbec vlastním knihu vydanou letos v Česku … I ten Joe Sacco, Gaza (vyd. BB/art) už je z loňska. Výborná práce, literární i vizuální, výborný překlad Viktora Janiše. Člověk dokonce odpustí ten autorův protiizraelský tón. Číst česky mi ale přijde jako zbytečný luxus. Chci se při čtení učit – angličtinu, polštinu. Barbarsky u toho do knížek čmárám a ohýbám rohy. A když je to ZRÓB SOBIE RAJ (česky Udělej si ráj; vyd. Dokořán) od Maria Szczygieła, je to čiré potěšení. Teď mě zajímají autentické příběhy lidí, kteří se připletli k historické události. Třeba deníky bulharských sester vězněných v Libyi, Nepokořená (vyd. Ikar) od Kristiany Valčevové nebo Zápisky z pekla od Valji Červenjašky (vyd. 30 Degrees South Publishers), a právě jsem si v Amazonu objednala Zajatce od britských důchodců vězněných rok somálskými piráty.
Ekonomika pro blbce – takové bylo pracovní označení knihy DRAMATA A FRAŠKY EKONOMIE (vyd. Pistorius & Olšanská). Onen pracovní název, jehož autorem je spisovatel Pavel Kohout, užitečnost publikace charakterizuje téměř dokonale. Kohout v ní klade otázky jinému Kohoutovi – taky Pavlovi, ale skoro o čtyřicet let mladšímu ekonomovi. Ptá se jako člověk sice neznalý zákonitostí a zákoutí ekonomie, avšak chtivý odpovědí. A Kohout mladší bravurně odpovídá a jako vždy ukazuje svůj neuvěřitelně široký záběr – tu propojuje ekonomii s biblí, tu se životem Honoré de Balzaka. Nemusíte s ním vždy souhlasit; dávka zajímavých informací v netušených kontextech je ovšem obrovská a podněty k přemýšlení se skrývají v každé větě. Jak je to s krizemi, eurem, penzemi, korupcí, lichvou či sociálním státem? A co je největší chybou Václava Klause? Dramata a frašky ekonomie jsou učebnicí ekonomie podle gusta Jana Amose Komenského. Zábavnou a plnou informací.
Kniha roku je pro mě MOJE CESTA (vyd. Práh), v níž bývalý britský premiér Tony Blair podal svědectví o svém politickém angažmá. Příjemně se s něčím nesouhlasí, ale autorovi nemůžete upřít, že relativně poctivě skládá účty z toho, co dělal dvanáct let na Downing Street. Kniha je navíc napsaná strhujícím způsobem v ich-formě, jako když fotbalista nebo hudebník popisuje své zážitky během dlouhé kariéry. Člověk těch 736 stran přečte za dva tři večery. Jako dárek doporučuji knihu Oriany Fallaciové Hněv a hrdost (vyd. Nakladatelství Lidové noviny). Je neuvěřitelné, že v době všeobecné politické korektnosti, nutící předstírat, že bílá nemusí být docela bílá, přijde dáma, jež se nebojí postavit za západní hodnoty a bránit je před nastupujícím islámem.
