Rusové milují politické vtipy. Přečtěte si ty nejlepší
Asi před čtyřmi roky koloval po Česku vtip: Jedná Klaus s Putinem a Putin říká: Jestli si postavíte v Brdech radar, budeme ho muset sestřelit. Klaus odvětí: Jestli sestřelíte radar, budeme muset bombardovat Karlovy Vary. To není ruský vtip, samozřejmě. Rusové by se mu nesmáli – když ho vyprávíte, ruský posluchač nasadí napjatý výraz a čeká na pokračování. Dobrá, a jak se pomstí Putin?
Dnes už je radar minulostí, Rusové ho sestřelili bez boje. Anekdoty však milují pořád stejně a nějaké to přirovnání dokáží vytáhnout skoro při každé příležitosti.
O americkém raketovém deštníku třeba ruský velvyslanec v NATO Dmitrij Rogozin pravil: „S balistickými střelami je to jako s kachnami. Nejlépe se do nich trefíte při startu, dokud letí nízko a pomalu.“ Co tím chtěl říci? Nic zásadního – jen podpořit logiku ruského návrhu, že Moskva a Washington mají postavit společnou základnu v Ázerbájdžánu. Odtud je to k íránským kachnám, co by kamenem dohodil.
Jestli ovšem Rogozin nedlel v duchu o několik časových pásem dále. Totiž v Kaliningradu. Plán umístit tam rakety krátkého doletu Iskander oznámil Dmitrij Medveděv nedlouho před svou první cestou do Česka.
Když už je řeč o časových pásmech, Rusové o nich také vtipkují: „Pásem je moc, musíme s tím něco udělat,“ říká Putin na zasedání státní Dumy. „Tuhle jsem poslal gratulaci do Severní Koreje o čtyři hodiny později a kondolenci do Polska o dvě hodiny dříve.“
To byla anekdota z jara 2010. KLDR figuruje i v jiném ruském vtipu, přibližně ze stejné doby. „Vrátí se Kim Čong-il ze zahraniční cesty a hovoří k politbyru: Soudruzi, s tou demokracií to není až tak zlé, jak se říká. Třeba v Moskvě mají dva předsedy – a to je asi tak všechno.“
Ruská demokracie se tedy dočkala – anekdot. Za časů jediného předsedy byly politické vtipy docela bezzubé. V roce 2000 se vyprávěl tento: „Kde jsi byl?“ ptá se Ludmila Putinová chotě, když dorazí ráno v podnapilém stavu. „Naina,“ žvatlá Voloďa. „Jaká Naina? Kdo to je? Mluv!“ „Naina.. na inaugurácii!“
Po příchodu předsedy č. 2 nastal čas steaků a salátů. Tak se říká jedné z mnoha variant vtipu, v němž Voloďa a Dyma večeřejí v restauraci. „Co si dáte?“ ptá se vrchní. „Steak,“ odpoví Putin. „A co salát?“ „Salát si dá taky steak,“ upřesní Putin.
Podobné fóry nebyly snad přímo třeskuté, ale dobře vyjadřovaly počáteční rozložení sil v duumvirátu. Nominální šéf Kremlu sice nesměl odmlouvat, nicméně směl být – řekněme populárnější než Putin. To se mu dařilo, takže brzy se povídal jiný vtip.
„Dymo, proč jsi tak smutný?“ ptá se premiér Putin. „Přemýšlím, jak si zvýšit preference, Voloďo.“ „A co kdybych prosadil zákaz předjíždění na všech vozovkách?“ „Tak se lidé vzbouří,“ svraští čelo Dyma. „No a co? Ty ten zákaz zase odvoláš!“ triumfuje Voloďa.
To už se blížíme k současnosti. Po třech letech kritizování, modernizování a teoretizování byl Medveděv tak oblíben, až se do oběhu dostala nová anekdota: „Ruská společnost je před prezidentskými volbami rozdělena na dvě skupiny – tábor příznivců Putina a tábor Medveděva. O výsledku voleb pravděpodobně rozhodne, na kterou stranu se přikloní prezident Medveděv.“
Ovšem – odpověď je dávno známa. Medveděv svůj tábor vyšplouchl a pokorně zaujal místo spolujezdce. Skoro jako z jednoho vtipu, který se (kupodivu) vyprávěl už před lety.
Píše se rok 2024 a Voloďa s Dymou se probudí na dače. „Héé,“ dí Voloďa. „Nějak už se mi to v hlavě motá. Kdo je vlastně prezident a kdo premiér?“ „Húú,“ polkne ztěžka Dyma. „To je jedno. Tak já jsem třeba premiér.“ „Víš co? Když máš tu exekutivní moc, skoč pro pivo,“ rozhodne Voloďa.
Tolik k demokracii a ruským vtipům. Když už jsme ale u toho – kdy má vlastně příštímu ruskému prezidentu skončit volební období?
Uf, a kolik nám bude let?
