Ničí nás zlatý český žrádlo. Zločinci říkající si kuchaři se nás neustále snaží zabít
Reakce na článek Reflexu o bídné úrovni české gastronomie, jež by místo jídla mohla často sloužit spíš jako smrtící sérum, ukázal dvě klíčové věci: zaprvé že ta bída netrápí jen pár zmlsaných gurmánů, ale spoustu lidí. A zadruhé že nás zločinci říkající si kuchaři stále zabíjejí nejen v restauracích, ale i ve firemních kantýnách či školních jídelnách. Je tu ale i jedna další zpráva.
Vlastně musím coby autor článku přiznat, že mě čtenáři, kteří nám poslali stovky fotek snad nejhorších blafů na světě, trochu zaskočili: dokázali totiž, že jsem české gastronomii, lze-li tenhle vznešeně znějící termín použít na tuzemské pohostinství, skrytě fandil. Skutečný stav je ještě žalostnější.
Autoři mnohých vyfocených pokrmů by zasloužili nejen doživotní zákaz obléci rondon a přiblížit se k veřejné kuchyni, ale rovnou i dvacet let natvrdo za pokus o genocidu – navíc na vlastním národě! Obávám se totiž, že hektolitry nahnědlé mastné omáčky s plovoucími obláčky rozteklého eidamu mají na lidský organismus ničivější efekt než třeba fridex, co některé matky dávají pít svým malým dětem.
S RADOSTÍ DO MEKÁČE!
Několik let jsem coby reportér Reflexu jezdil skoro každý týden po celé zemi. Ani sebehorší zločiny místních politiků, gaunerů či deviantů mi ale opakovaně nezpůsobovaly takové trauma jako muset usednout v typické tuzemské restauraci, přiotrávit se těžkým mastným odérem a objednat si jeden z tisíce zabijáků na jídelním lístku. Fantastické umění našich hospodských i jejich kuchařů skloubit perverzní představu o službě a jídle mě logicky zakrátko vyhnalo k americkým fast foodům.
Jejich haute cuisine, s níž se za pár týdnů spolehlivě dopracujete k největším konfekčním velikostem a infarktu, sice zpravidla také postrádají michelinské hvězdy, na rozdíl od restaurací v nich ale aspoň dodržují základní hygienická pravidla, mají zákaz používat českou fantazii i zlaté ručičky, takže neprzní původní recepty, a jejich unifikovaní prodejci jídla aspoň předstírají úsměv.
„Vlastně je s podivem, že k nám americké fast foody nevtrhly stejně razantně jako ostatní zahraniční zboží, když vezmeme úroveň naší gastronomie,“ řekl mi šéfkuchař a majitel několika restaurací Zdeněk Pohlreich, když jsme spolu dělali rozhovor pro první článek.
Ekonomický libertarián nenávidějící firemní dotované stravenky ještě přidal vlastní zkušenost z Nizozemska, kde vařil poté, co tam krátce před pádem komunismu emigroval. V zemi tulipánů znají i pro pohostinství podobnou regulaci, jakou mnohá města aplikují například pro taxislužbu: v určité lokalitě smí být jen omezený počet restaurací; nový podnik můžete otevřít až poté, co někdo jiný zavře.
„Zamezuje to cenovým válkám, jaké známe od nás,“ vysvětlil mi Pohlreich. Jak totiž v jeho TV pořadu Ano, šéfe! dokazují sami mnozí hospodští, jimž trhá menu a učí je, že jídlo není za trest, může částečně za skandální kvalitu naší gastronomie i to, že spolu hospodští nejčastěji nesoutěží kvalitou a originalitou, čímž samozřejmě nemyslím čtyřbarevný steak, ale pár korunami ceny. A ty logicky šetří na surovinách.
KDE TY PRACHY JSOU?
Mizernou představu o kvalitě zemědělské produkce, jíž jsem v článku zmínil, nakonec potvrdili i sami zemědělci: na důkaz toho, jak skvělé suroviny u nás pěstujeme či chováme, mi poslali pytel brambor. Díky za ně, určitě je zkusím!
Proč ale právě pitomé brambory? Proč na mě v redakci nečekalo třeba lahodné české hovězí, telecí či vepřové? „Za kvalitní maso z vepřové půlky, třeba kýtu, kvůli nižší kupní síle Čechů nedostanu takovou cenu jako německý nebo rakouský výrobce. Takže musím trochu dráž prodávat i jiné, méně hodnotné partie vepřové půlky, abych na ní celkově netratil,“ postěžoval si a současně zkusil v časopisu Týden obhájit drahou tuzemskou zemědělskou produkci zpracovatel masa Ladislav Steinhauser.
Postěžovat si musím i já. Začátkem prosince jsem se vyhýbal pražskému vánočnímu šílenství a užíval si sicilského klimatu v Palermu. Denně jsem večeřel v malé rodinné restauraci pár metrů od hlavní městské třídy Via Roma skvělý entrecote, jinak prémiový kus hovězího používaného na steaky. Připravoval mi ho mladý kuchař, jenž si mezitím z kuchyně odskakoval na fotbal puštěný v restaurační televizi. Přesto steak vždy stihl perfektně medium!
O to ale nejde. Jde o cenu: fantastické hovězí přes celý talíř stálo 8,50 eura, tedy 220 korun! Víc u nás dost pravděpodobně zaplatíte i za horší kus hovězího. A ještě vám ho za to deviantní kuchař polije eidamem, případně čtyřbarevným sósem ze sójovky. A to mají italští restauratéři vyšší náklady na provoz i práci než my. Čím to sakra je, že se my doma dráž denně zabíjíme, zatímco někde jinde za stejné, či dokonce menší peníze hodují?
Nepřeji pochopitelně našim zemědělcům nic zlého, naopak. V ekonomii ale existuje už od devatenáctého století teorie tzv. komparativní výhody. Zjednodušeně říká asi tohle: umí-li jistý národ jisté věci lépe než jiný národ, je pro oba národy lepší, bude-li se druhý národ věnovat jiným věcem…
LEPŠÍ NEŽ ORIGINÁL
A na závěr špatná zpráva. V úvodu článku jsem zmínil, kolik Čechů touží po lepším jídle. Jistě dost. Pravda je ale bohužel taková, že evidentně stále méně než těch, kteří milují to suverénně nejhorší. Ostatně ukazuje to i obliba TV pořadů o jídle: profesionálního kuchaře Pohlreicha, jenž v restauracích každý týden napravuje hrdelní kulinářské zločiny, trumfuje profesionální majitel půjčovny lyží vulgo Jiří Babica, který je naopak s gustem páchá. Takže vina je i v nás, ne že ne!
„Kdo nemá rád žampiony, ať si tam dá nějaký jiný houby,“ radí Čechům ve svém pořadu Babicovy dobroty muž ztělesňující jako málokdo nejhorší aspekty češství. „A teď důležitý – kdo nemá rád houby, tak ať si tam žádný houby nedává.“ Sakra! Jak snadné to může být, když jste Babica! Ne nadarmo jej znalec gastronomie Ondřej Neumann nazval Klementem Gottwaldem českého vaření.
„Nejhorším nepřítelem naší gastronomie je takový to český kutilství, který tady už roky pěstuje (Přemek) Podlaha,“ řekl mi Pohlreich. „Přesvědčení, že si všechno nejlíp uděláme sami. I když to neumíme a nemáme na to správný věci. Prostě si to sami vymyslíme líp, než to má bejt!“
Soutěž Reflexu o nejhorší blaf sice již skončila, přesto se hodláme nechutným jídlům, které jsou schopni kuchaři v jídelnách a restauracích svým hostům naservírovat, věnovat i nadále. Pokud tedy kdekoliv dostanete na stůl blaf, neváhejte, vyfoťte ho a fotografii s případným krátkým popisem nám pošlete na adresu blaf@reflex.cz.
