Možná přijde i Tomio aneb Mítink o čínských penisech a starých trenkách
Je to bizarní: tisíce Čechů si na internetu zvolily prezidentem podnikatele a narcistního mudrce Tomia Okamuru, aniž by kandidoval. Okamura nyní říká, že náš hlas zřejmě vyslyší a bude kandidovat aspoň do Senátu. Já vyslyšel jeho hlas a navštívil Okamurův pojízdný cirkus. Nikdy jsem se toho nedozvěděl víc o koňských penisech a prasečích „prdelích“.
Málokdo zná Slavičín, obec kousek od Luhačovic. Mají tady ale sokolovnu, jež se občas mění v kulturák. A právě sem dorazil v půlce ledna Okamura se svou suitou falešných imitátorů, bavičů a muzikantů, k nimž patří i někdejší zpívající bubeník Víťa Vávra, jehož zlatou éru utnul listopad 1989. Oficiální název bezplatné bžundy, s níž Okamura objíždí republiku, sice zní „Zábavné talkshow Tomia Okamury – veselé vyprávění s písničkami“, nyní ji ale můžeme považovat za svého druhu politickou kampaň. Okamura totiž říká, že nastal čas přestat být srab.
Mimochodem: bžunda není úplně tak bezplatná, ani velmistr mediálního zenu totiž není takový dobrák: mezi košilatými vtipy, tklivými příběhy o sobě a politickou agitkou Okamura prodává obě své knihy blábolů, jež bohužel myslí smrtelně vážně. A že lidi, co mají v pátek večer na výběr mezi pivem a televizí, rádi nakupují! Nelžu, když řeknu, že jsem viděl i mladé dívky, jak si domů zasněně odnášejí dokonce obě knížky!
BUDETE BREČET
„Přišli jste opravdu na hodnotnou zábavu, nebudu to zdržovat,“ uvede Okamuru na pódium malý dýchavičný chlapík Jiří Bláha, jenž si v programové dramaturgii píše za jméno „imitátor“, u někoho tak osobitého projevu celkem zbytečnost.
V hledišti sice zaslechnu, jak lidé Okamuru chválí jako spontánního, nenechte se ale mýlit: celý líbivý česko-japonský mýtus o šikmookém šikanovaném chlapci z děcáku, co nadělal milióny na turistech a teď chce spasit i nás, je pečlivě smontován. Včetně nejpatetičtějších partií, kdy se nemusíte stydět za slzy, stejně jako když v jiném, méně dokonalém příběhu vstane ukřižovaný Ježíš z mrtvých.
A Okamura nepřichází ve Slavičíně jen tak někam: ve familiárně rozepnutém proužkovém obleku a světlé košili usedá jako hvězda v tělocvičně ke stolku s velkými poutači na jeho knihy. Shlíží z nich dvojí Tomio: zamyšlený filozof s hlavou plnou ušlechtilých rébusů a usměvavý rozvedený otec syna, jemuž malý kluk terorizuje hlavu mašinkami.
„My jsme takhle vystupovali v Chanově a žádná propiska se nám nevrátila,“ směje se Okamura, když lidem podává zápisník na dotazy pro sebe, k němuž je přivázaná propiska.
„Já vám prozradím takovou pikantérii …,“ střídá ho Bláha.
„Ne, to je hrozně blbý,“ culí se potutelně Okamura.
„Ne, já ji řeknu,“ nedá se Bláha. „Jeli jsme s Tomiem do Budějovic.“
„Ne, to je trapný,“ graduje scénku Okamura.
(Tomio nebyl v autě připoutaný.)
„Diváci se nás ptají, kde se vzal Tomio Okamura,“ zeptá se po chvíli Bláha.
VLEVO? VPRAVO? SE MNOU!
Ano, kde se vlastně vzal Tomio Okamura? Nikdo už neví. Podobně jako Bůh prostě najednou byl všude i nikde a do všeho nám začal mluvit, jak se do sebe zamilovaným lidem stává. Začal podnikáním v turismu (vozí k nám asijské turisty), pokračoval televizí a blogy (Den D a Idnes.cz), následoval dvojí literární přetlak (Tomio Okamura – Český sen a Umění vládnout) a nyní nás zřejmě čeká i Tomio-senátor, či dokonce Tomio--prezident. Vůbec to není náhoda: právě letos bude Okamurovi čtyřicet let, zlatý politický věk.
Okamura, po otci napůl Japonec, je český Atlás: na svých bedrech nese tíhu celé země, která je podle něj nemocná. „Úplně mě děsí, že se lidé bojí říct: Čechy Čechům. Okamžitě jsou označeni za xenofoby či nacisty. Ale kde to jsme?“ zamýšlí se Okamura rétoricky. A sám si odpovídá: „Taková krásná země, takové lidi a takové možnosti nenajdete nikde na celé planetě! Máme české syrečky, máme českou svíčkovou – máme i další věci!“
Snad i proto nabízí nepolitické firemní vedení státu právě nám, tak skvělým lidem: zemi nepovedou zkorumpovaní politici, ale čestní „profíci“, jako Okamura. A profíci, jak píše v knize Umění vládnout, nepotřebují levou či pravou politickou filozofii. „Napravo? Nalevo? Dopředu!“ vyzývá nás Okamura. „Buďme politicky nekorektní! Radujme se ze své země! Když budeme k sobě poctiví, milí, pak bezesporu milá a poctivá bude i naše země!“ Ano, buďme politicky nekorektní: někdo se tady šeredně zbláznil.
Okamura je navíc i Superman: z Česka i Japonska si bere jen ctnosti, takže se v pekle bude jednou smažit ještě o patro výš než chudák primář Sova, dobrák v bílém. Tomio totiž umí být velmi uctivý a empatický. Umí se ale taky postavit muži tváří v tvář, jako kluk boxoval. I když mu teď, jak sám říká, roste bříško. A taky má sympatickou přítelkyni: jako správný profík nám ji ale představí až v pravý čas. Nemusíme vědět úplně všechno!
KOŇSKÁ DÁVKA
Okamura je plný vtipných příběhů, jež rád sype z rukávu. Ušetřím vás půlhodinového vyprávění o malém Tomiovi, co nikdy nikam nepatřil, a pustím vám jen ty nejlepší. „Vypálím si poprvé vlastní slivovici,“ vypráví v sále Okamura. „Sesbírali jsme si s kamarády trnky a ony už vykvasily.“ „Posbírali jste si trenky a už vykvasily?“ řeže se smíchy Bláha. „Možná vaše trenky vykvasily, protože si je neměníte,“ trumfuje chlapeckým štěstím zářící Okamura a otírá si pot z čela.
A když už jsme v trenkách: Okamura miluje příběh o čínské penisové restauraci, kam ho vzali tamní obchodní partneři. „Zřejmě to bude něco chutného, říkal jsem si,“ slyším ho zadržovat smích nad vlastním vtipem. „A oni mě vzali do prvního penis restaurantu! Byl to koňský penis, byl dlouhý, hnědý a žilkovitý a já přemýšlel, jak to tomu koňovi uřízli. Teda, ženský, co se smějete? Neviděly jste nikdy penis?“
„Začíná mě svrbět v podbřišku,“ přidává se Bláha, jenž si z dětství evidentně nese ještě krutější trauma než Okamura.
Fantastickou scénku nakonec graduje další Okamurův přidavač, Ivo Šmoldas, vulgo doktor. Nevím, jestli mluví jako třináctiletý idiot normálně, nebo jestli jde o jeho vrcholnou uměleckou figuru. Každopádně když ho slyším vyprávět, jak se díval praseti do „prdele“, doufám jen, že na něj Okamura nezapomene na své případné cestě na Hrad. Byla by to velká škoda: po pozdním Václavu Klausovi si trochu prdele zasloužíme, ne?
VYSLYŠÍM VÁS
Každý se může Okamury něco zeptat. Nejvíc dotazů míří na jeho vstup do politiky. Ohledně prezidentské volby zatím opakuje naučenou větu, že není na pořadu dne, takže může být na pořadu dne až zítra. Skutečnou popularitu u lidí si totiž Okamura hodlá nejdřív otestovat v letošních senátních volbách na Zlínsku: „O Senátu velmi vážně uvažuji, protože jsem se situací v této zemi nespokojený. Má kandidatura bude referendem v celé České republice, jestli lidé opravdu chtějí změnu,“ říká s typickou skromností.
„Takhle by měli vypadat politici!“ uleví si po skončení vystoupení muž u WC.
