Kyberválka! Čeká nás dlouhý a úmorný boj na několika frontách
Ve středu 18. ledna vyhrály internetové firmy politickou bitvu o zákony, které měly regulovat webový obsah. Den poté americké úřady „vypnuly“ největší pirátský server a nechaly pozatýkat jeho majitele. Začala válka o internet.
Víme, kdo proti sobě v této válce stojí. Starý a nový svět. Mnohé z nás ten problém už spíše nudí. Hesla jako „sdílení je zločin“ či „kopírování zabíjí hudbu“ jsme slyšeli tolikrát (a často nedobrovolně, například při každé draze zaplacené návštěvě kina), že nás iritují. Filmová studia, hudební společnosti a další mediální firmy selhaly v tom, v čem by teoreticky měly být nejsilnější. Tedy ve schopnosti získat a přesvědčit veřejnost.
Tahle válka má i svou partyzánskou frontu. Hackeři vystupující pod značkou Anonymous napadli servery amerických vládních institucí (například FBI) a velkých mediálních firem. Některé z nich se jim podařilo dostat na hodiny mimo provoz.
Média sledovala tyto události s ironickým nadhledem, viz třeba titulky: FBI vypnul pirátský server, hackeři vypnuli FBI. To zní zábavně, jako kdyby to byla nějaká nová bajka o internetovém Jánošíkovi. Ale jestli jsme opravdu na počátku věku „digitálního neklidu“, ovlivní to nás všechny.
HALÓ, VOLÁ HOLLYWOOD
Takzvaný show-business se stal ve dvacátém století jedním z nejvýnosnějších oborů lidské činnosti. Vytvořil mikrosvět slávy, velkých peněz a celebrit, které zbožňujeme i nenávidíme. Hollywood nemusíme milovat, ale naučili jsme se ho respektovat.
Technologie na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století daly svým uživatelům svobodu, a to v nejširším slova smyslu. „Obsah“ – a je jedno, jestli si za to slovo v uvozovkách dosadíme hudbu, knížky, filmy, novinové články, nebo videa – přestal být sám o sobě vzácnou komoditou. Je prostě k dispozici. Doslova na dosah ruky.
Možná pro vysvětlenou malý příklad. Před několika týdny kdosi objevil webovou stránku, kde lze zjistit, jaká písnička byla v kterýkoli den v posledním půlstoletí na špičce britské hitparády. A dostal nápad na facebookovou hru: nechť si každý zjistí, která písnička to byla v den jeho narození, najde její video na YouTube a publikuje ho na svém profi lu na Facebooku.
Zajímavá hra, možná si ji sami zkuste! Ale proto o tom nepíšu. Samozřejmě jsem si našel ten „svůj“ hit. A protože mě to bavilo, tak i svých dětí, manželky, dále kamarádů a kolegů. Celkem kolem dvaceti lidí. A co na tom bylo fascinující? V devadesáti procentech šlo o skladby, které jsem neznal. A víc než v polovině případů jsem neznal ani interprety. Ale – a teď to začíná být zajímavé – ke všem těmto písním jsem na YouTube našel klip.
Co je na tom tak fascinujícího? Nic podobného by před deseti lety nebylo možné. Snad bychom s pomocí vyhledávače aspoň našli, která skladba byla v ten či onen den hitem číslo jedna. Ale poslechnout si ji? Nemožné! A před dvaceti lety bychom nezjistili ani tu píseň. Jedinou možností by byla výprava do knihovny s nejistým výsledkem.
Ukazuje to, jak se změnila dostupnost obsahu či obecně jakýchkoliv informací. A to se teprve dostáváme k autorským právům. Každou z těch písní publikoval na YouTube někdo jiný. Někdy sami interpreti, jindy hudební firmy, nejčastěji fanoušci. Nevím, jak to u konkrétních písní bylo s autorskými právy. Mnohé byly nepochybně publikovány legálně, jiné nikoliv. YouTube vychází vstříc majitelům autorských práv a problémový obsah na požádání maže. Ale i tak ho na YouTube najdeme vysoké procento.
BYLI JSME UKRADENI
My starší nad legálností obsahu ještě přemýšlíme, naše děti už ne. Mohu zmínit ještě jeden příklad, rovněž z nedávné doby. Britská BBC odvysílala první tři lednové neděle nové díly skvělého seriálu Sherlock. A své diváky našel i v Česku.
Stovky lidí ho chválí na Facebooku, objevily se dokonce zmínky v médiích. Některý z těch dílů mohly vidět tisíce, možná desetitisíce českých diváků. Ale nikdo legálně! Všichni si ho stáhli z webu. A nejen to, měli navíc komfort českých titulků. Kdo ty filmy na web nahrál a kdo si dal práci s překladem? To nebyli žádní zločinci, kteří by na tom vydělali, ale nadšenci.
Můžeme se u konkrétních případů bavit o detailech. Zda došlo k porušení zákona, kdo je za to odpovědný, jak by se tomu dalo zabránit. Případně zda existuje reálná škoda. Ale pravda je, že se změnilo myšlení a chování drtivé většiny populace. Že porušujeme zákon, si často vůbec neuvědomujeme. A pokud ano, zdají se nám potenciální škoda a společenská nebezpečnostnízké. V konkrétních případech můžeme mít pravdu. Problém je jinde. Jakmile se takové chování stane normou, začne se bortit celý systém financování tvorby obsahu.
A to se právě děje. Filmovým studiím, vydavatelstvím či hudebním firmám klesají příjmy. Média se potýkají s úbytkem reklamy. Přitom ty peníze se nemohly vypařit, firmy i lidé utrácejí přibližně stejně. Kam se poděly? Stalo se s nimi to, co se v převratných dobách stává. Přesouvají se do jiných kapes. Například Facebook má odhadované příjmy za loňský rok 4,27 miliardy dolarů, Google dokonce inkasuje pouze měsíčně tři miliardy dolarů za reklamu (podle časopisu Wired).
Jsou to snad peníze, které patří tvůrcům obsahu? Ani v nejmenším. Google a Facebook jsou skvělé fi rmy, jež si našly vynikající byznys a které nade vši pochybnost činí náš svět spíše lepším než horším. Zasloužily se o to, že informace jsou maximálně svobodné a dostupné. Změnily chování lidí. A ano, změnily ho, bohužel, zároveň tak, že připravily tvůrce obsahu o jejich zavedený a tradiční byznys.
ZAKÁZAT INTERNETY
Co se s tím dá dělat? Mnozí tvůrci obsahu se – společně s technologickými firmami – o leccos pokoušejí. Apple se svými iTunes v podstatě zachránil trh s hudbou. Firmám jako americkému Netflixu se daří prodávat předplatné pro neomezené stahování filmů, nakladatelé v posledních dvou letech velmi úspěšně vsadili na elektronické knihy. Mediální firmy experimentují s různými formami zpoplatnění obsahu. Ve všech případech je to cesta pokusů a omylů. Některé jsou úspěšné více, jiné méně. Anebo vůbec. Neexistuje jedno paušální řešení.
Vlastně jedno ano. „Všechny ty internety zakázat,“ jak radila legendární česká důchodkyně. To by nepochybně tradiční mediální společnosti nejradši udělaly. A protože to nejde, chtějí se domáhat aspoň striktního dodržování zákona. Jenže takové vyčištění webu by – slovy čistírenského žargonu – nebylo možné bez porušení struktury látky. Důsledné vymáhání zákonů by vývoj webu zastavilo, možná vrátilo o mnoho let zpátky.
V tom je podstata návrhu zákonů, jež se staly známými pod zkratkami SOPA a PIPA. Tyto zákony sdílení filmů nijak nově nekriminalizují. To ani není potřeba. Nové je v dotyčných zákonech to, že posouvají odpovědnost od samotných pirátů k těm, kteří šíření nelegálního obsahu umožňují. Tedy majitelů serverů, internetových poskytovatelů či v nejširším pojetí i internetových vyhledávačů.
Nové zákony přicházejí s tvrdými tresty za porušení autorských práv, a to třeba i na blozích či sociálních sítích. Jenže velmi často lidé, kteří nějaký obsah sdílejí, ani netuší, zda je, anebo není legální. A ještě méně možností mají provozovatelé těchto služeb. Proto se k protestu nejviditelněji připojila Wikipedie, internetová encyklopedie, již spoluvytváří kolem sta tisíc přispěvatelů. Všichni zadarmo.
Má server nějakou možnost ohlídat, že například publikují pouze fotografie, které nejsou chráněny autorskými právy?. „To je nemožné. Ano, provozovatelé musejí nést určitou odpovědnost za obsah. Ale nemají šanci kontrolovat každého jednotlivého člověka,“ řekl zakladatel Wikipedie Jimmy Wales britskému nedělníku Sunday Times.
RUPERT NERAD GOOGLE
Vedle Wikipedie, která funguje jako nezisková instituce, se protestu zúčastnily i velké firmy, jako jsou Facebook nebo Google. Existují názory, že už tím, že například Google umožňuje nelegální kopie filmů vyhledat, by se mohl dopouštět nelegálního jednání. Myslí si to mimo jiné i Rupert Murdoch, jenž předminulý víkend na Twitter napsal: „Šéfem pirátů je Google, který streamuje filmy zadarmo a prodává kolem nich reklamu. Není divu, že utrácí milióny za lobbing.“
Později se ukázalo, že osmdesátiletý mediální magnát tak úplně nechápe, jak Google funguje (že nalézt odkaz na film neznamená totéž jako ho „vysílat“), ale i tak poté napsal: „Nepochybně spoustu věcí nechápu, ale mezi nimi není obyčejná zlodějna. Google přece také spousty nevhodného obsahu blokuje!“
Zákony SOPA a PIPA by daly velké pravomoci úřadům, které by mohly „vypínat“ nevhodné servery či nařizovat vyhledávačům, aby odkazy „vymazaly“ ze svých výsledků. Proč to tolik lidí znepokojuje? Když se například (jak upozornil Murdoch ve svém tweetu) podobně postupuje proti dětské pornografii či dalšímu nevhodnému obsahu? Za prvé je u sdíleného obsahu mnohem těžší rozhodnout, který je nelegální. A za druhé je pirátství mnohonásobně rozšířenější než třeba dětská pornografie. Pokud bychom ho chtěli vymýtit, znamenalo by to ohromné náklady.
Nejen na straně exekutivy, ale zejména internetových firem. Jestliže by se staly spoluodpovědnými za šíření nelegálního obsahu, znamenalo by to na jejich straně ohromné investice a další náklady. S tím by souvisel pokles investicí do vývoje a výzkumu, ztráta konkurenceschopnosti a zpomalení celého odvětví. A to v době, kdy je internetový byznys celosvětově jedním z mála rostoucích a fungujících segmentů ekonomiky.
Internetové firmy nakonec bitvu o SOPA a PIPA vyhrály. Návrhy zákonů, jež měly mezi kongresmany a senátory dostatečné množství hlasů, byly odloženy k přepracování. Nepochybně to není definitivní vítězství. Všichni upozorňují, že opravdu jde o bitvu, nikoli válku. A že se snaha „přitáhnout šrouby“ v podnikání internetových firem v té či oné podobě vrátí.
Středeční protest, který se nejvýrazněji projevil úplným vypnutím anglicky psané Wikipedie, ukázal slabost Hollywoodu. A neschopnost získat na svou stranu veřejnost. Zatímco milióny lidí podepisovaly petice proti zmíněným zákonům na stránkách Googlu či Facebooku, zmohla se hollywoodská studia na tiskovou zprávu. Jejich šéfové jako by si popletli století, v němž žijí. A rezignovali na své největší zbraně, tedy celebrity. Do třetice Rupert Murdoch a jeho poznámky na Twitteru: „Kam se poděly všechny ty filmové hvězdy, které mohou přijít o milióny?“
S ESPÉZETKOU „BŮH“
Ale neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin a odehrála se další bitva, v níž vyhrál naopak staromódní svět. V tomto případě konkrétně FBI, který odpojil od internetu server Megaupload. Třináctou nejnavštěvovanější stránku světa se 150 milióny registrovaných uživatelů. Vybudoval ji sedmatřicetiletý excentrik, dva metry vysoký a obézní Kim Dot com. Důvod? Dotyčný server patřil k nejznámějším adresám, kde se sdílely nelegální kopie filmů.
Rázná akce mnohé překvapila. Obžaloba viní provozovatele serveru ze škod ve výši 500 miliónů dolarů. Ovšem víme, jak problematické tyhle částky jsou.
Načasoval FBI zásah proti Megauploadu tak, aby po nátlakové akci serverů změnil názor veřejnosti? Nedá se to vyloučit. Po odpojení serveru z internetu následovala klasická policejní akce, jak vystřižená z hollywoodského filmu.
Novozélandská policie zatkla Kima Dotcoma v jeho luxusním sídle nedaleko Aucklandu. A velmi velkoryse při tom spolupracovala s médii. Svět se tak mohl dozvědět, že Kim Dotcom není opravdu žádný staromódní podnikatel. V jeho sídle zabavila osmnáct aut, mimo jiné růžový cadillac z roku 1959 a rolls-royce s espézetkou GOD. Dotcomův byznys byl založen na tom, že umožňoval sdílení nelegálního obsahu. Jen v roce 2010 mu to údajně vyneslo 42 miliónů dolarů.
Byla to zjevná mediální masáž. Jako by se americké úřady snažily zbytku světa říct: Jen se podívejte na to, jak ta údajná svoboda internetu vypadá! Otylý primitiv bez vkusu (růžový cadillac, prokristapána!), který si své extravagance financuje na úkor tvrdě vydělávajícího hollywoodského lidu.
Je to všechno jen začátek. Čeká nás dlouhá a úmorná válka. Vedená možná na několika frontách: mediální, intelektuální i legislativní. Západní civilizace v ní tahá za poněkud kratší konec. Naše bohatství a ekonomický růst jsou založené do značné míry na intelektuálním vlastnictví. Ale zároveň jsme jako standard přijali chování, které tento druh vlastnictví zpochybňuje a neuznává.
Jednoduché řešení není k dispozici. O co se bude bojovat v příští bitvě?
Kdo je kdo v aktuálním kole kyberválky
ANONYMOUS
V médiích působí jako cosi na způsob kybernetické verze al-Ká’idy. Nikdo je nikdy neviděl, nemají mluvčí ani jednotné vedení a podle všeho jde o skupinu počítačových hackerů operující ve shodě, a to spíše mladšího věku. Média je milují díky jejich dramatické prezentaci – se světem komunikují prostřednictvím videovzkazů, jejich image je postavená na masce britského anarchisty Guida Fawkese, který se v sedmnáctém století pokusil vyhodit do povětří britský parlament i s jeho členy a jehož podobu posléze adaptoval komiksový scenárista Alan Moore do komiksu V for Vendeta. Dávají o sobě vědět především útoky na stránky institucí, jež se podílejí na pokusech cenzurovat internet. I když jsou jejich útoky často primitivní a spíše symbolické (stejně jako svým způsobem celá skupina), reprezentují pro mnoho lidí svobodný étos internetu. Čím mladší či levicověji naladěni jste, tím spíše vám budou jejich akce sympatičtější.
MEGAUPLOAD
Jedna z mnoha služeb umožňujících sdílení souborů, velmi často chráněných copyrightem. Vznikla v roce 2005 v Hongkongu a spadá pod ni několik dalších stránek. Její zakladatel, excentrický Kim Schmitz, jenž se později nechal přejmenovat na Kima Dotcoma, z ní vybudoval jednu z nejpopulárnějších stránek svého druhu. Razie, kterou proti Dotcomovi podniklo americké ministerstvo spravedlnosti, svým rozsahem (zatýkal se cizí státní příslušník na území třetího státu) i razancí (Dotcomovi byl obstaven majetek na základě pouhého obvinění) nemá – s výjimkou zásahu proti mezinárodním zločincům a drogovým baronům – obdoby.
SOPA, PIPA
Dva návrhy zákonů, které se v minulém roce dostaly na půdu amerického Kongresu. Oba jsou velmi podobné a v praxi by umožnily americké vládě cenzurovat jakoukoliv internetovou stránku na světě, o které by vzniklo podezření, že umožňuje sdílet materiál chráněný copyrightem. Nahrávací a filmové společnosti by pak dostaly možnost jakoukoli firmu na světě žalovat. A konečně sdílení copyrightem chráněného obsahu by se stalo trestným činem. Jak kdosi konstatoval na internetu – podle SOPA byste mohli dostat až pět let za nahrání skladby Michaela Jacksona na internet. O rok víc než lékař, který ho zabil. Návrhy zákonů byly po protestech staženy, ale předpokládá se, že po podzimních volbách v USA se znovu objeví na scéně. V Evropském parlamentu přitom už nějakou dobu leží návrh zákona pod zkratkou ACTA, jenž řeší prakticky totéž co SOPA. Jen v trochu méně drakonické míře.
