Čím dál víc mužů je bito a ponižováno ženami. Především mezi mladými páry
Pod příslibem anonymity se Reflexu svěřil jeden čtenář, který si prošel dlouhým týráním od manželky, se svým příběhem. Redakce pravdivost jeho příběhu prověřila. To, co čtete, se opravdu stalo.
„S manželkou jsme se poznali před deseti lety. Oba jsme za sebou měli čerstvý rozchod. Záhy potom žena otěhotněla. Byla svatba a společný život v bytě dvougeneračního domu mých rodičů. Manželka mívala vždy sklony ke kočkování a pošťuchování, jenže to postupně gradovalo, až tyto situace končily bolestivými šrámy a mým úprkem z místnosti. Následovaly výčitky a posměch, že jsem zženštilý, že nic nevydržím a chovám se jako srab. Navíc byla žena velice žárlivá a podezřívavá. Vyžadovala si mou plnou pozornost, žárlila na přátele, neakceptovala žádné moje aktivity.
Já byl vždy tolerantní a ona měla naprostou volnost, čehož využívala. Její osvědčenou pákou na mě bývala výhrůžka rozvodem, kdy přijdu o děti, které mám moc rád. To na mě vždy platilo a raději jsem ustoupil. Kvůli její žárlivosti a stálým kontrolám mého telefonu a počítače manželka odhalila, že se občas scházím s jednou známou – zcela platonicky. Jenže pro tu ženu nachystala peklo. Manželka jí zasílala výhrůžné anonymy, pak jí volala a psala e-maily. Tak jsme se s kamarádkou přestali scházet.
V té době se k psychickému vydírání postupně přidaly i fyzické útoky. Přišly zlehka, nejdřív nějaká postrčení, lámání prstů při neochotě vydat dobrovolně můj mobilní telefon, jejž si chtěla zkontrolovat … Později snahy kopnout mě do rozkroku. V noci mě často pronásledovala po bytě a vynucovala si dlouhé hovory, rozsvěcela světlo, strhávala mi přikrývku a třásla se mnou.
V té době jsme s manželkou již navštěvovali psychologa a snažili se vztah urovnat. Když jsem jí nakonec oznámil, že se s ní rozvedu, střídaly se její stavy beznadějného pláče plného slibů, že se změní, s výhrůžkami, že se mám připravit na tvrdý nelítostný boj. Jednou v noci mi zastoupila cestu a ve dveřích mě napadla pěstmi do obličeje. Na to jsem ji jen chtěl chytit za zápěstí. Rány ale pokračovaly. Potom volala matce a s pláčem si jí stěžovala, jak jsem ji zbil, že se bojí jít spát, že ji zabiji. Druhý den ráno vše nahlásila na policii. No a pak navštívila našeho lékaře, který jí napsal zprávu. Stejný scénář se pak několikrát opakoval.
Přemýšlel jsem, kde se dovolám pomoci. Policie by mi nepomohla, a tak jsem vyhledal intervenční centrum, jež řeší pomoc při domácím násilí. No vyslechli mě a udělali jakýsi zápis. Rada veskrze žádná.
V květnu loňského roku jsem podal žádost o rozvod. Zkraje června se manželka s dětmi odstěhovala ke svým rodičům. Od té doby jsem děti měl možnost vidět jen zřídka a zpravidla ve dnech, kdy mívám program. Naše společné věci používá zatím výhradně ona (a její přítel).
Před časem jsem byl předvolán k přestupkovému řízení kvůli napadení manželky. Toho dne mi praskly nervy a snažil jsem se řešit situaci už po svém – odebráním SPZ z našeho vozu a odevzdáním do depozita (policie říkala, že na to mám právo). Při sundávání značek mě žena napadla. Odešel jsem tedy s nepořízenou a s několika šrámy, ale manželka přivolala policii a druhý den navštívila lékaře, že jsem ji zranil. Řízení probíhalo tak, že nějaká nepříjemná paní hovořila se svědkem incidentu, pak se mnou a pak s mou ženou. Když jsme odcházeli, manželka tu paní chvějícím se hlasem požádala, zda by ještě nemohla chvilku počkat, protože se mě bojí. Paní soucitně souhlasila. U řízení jsem pak byl uznán vinným, dostal jsem napomenutí a povinnost uhradit náklady řízení.
Jak to bude probíhat dál, nevím. Ani nevím, kdo by mi mohl pomoci.
TU MÁŠ PŘES HUBU!
Domácí násilí považujeme za problém žen, bitých chuděrek. V posledních deseti letech kontaktovala v Česku specialisty ale více než tisícovka chlapů, které jejich žena bije. Podobných případů každým rokem přibývá zejména u mladších lidí.
JEDEN REÁLNÝ PŘÍKLAD:
Muž je pětatřicátník, má středoškolské vzdělání a pochází z vesnice, jeho manželka je vysokoškolačka, manažerka z Prahy. Manžela nebila, jen ho soustavně ponižovala, že je nevzdělaný a chudý. Nejraději to dělala před jeho přáteli (dokud o všechny nepřišel). Když jí to nestačilo, začala ho zamykat doma. Svoje postavení hodnotí jako „sluha v domácnosti“. Neodejde ale od ní.
Zdá se vám to přitažené za vlasy? Kdepak. To jsou fakta jednoho případu násilí páchaného na muži, jež nám poskytlo občanské sdružení Bílý kruh bezpečí, které pomáhá obětem trestné činnosti, a násilí zvlášť. Jenže, co je to za muže, kteří se nechají od žen týrat?
ČÍSLA O NÁSILÍ
Markéta Vitoušová pracuje pro Bílý kruh bezpečí. Požádal jsem ji o čísla z jejich činnosti. Domácí násilí přichází „kruhu“ sdělit do kontaktních center kolem třiceti až čtyřiceti procent klientů. V letech 1991 až 2010 měla organizace 1143 kontaktů s muži jako osobami ohroženými domácím násilím. První odborný text o domácím násilí sepsala Suzanne Steinmetzová v roce 1978 – šlo o stať „The battered husband syndrome“. U 49 procent párů postižených násilím se role agresora a oběti střídaly; u 27 procent byl násilníkem vždy a neměnně muž a u 24 procent párů byla násilnou osobou pouze žena. Podle počtu žen vyhoštěných z domova kvůli násilí se i v České republice rychle zvyšuje počet zástupkyň „něžného pohlaví“.
VIKTIMOLOGIE OBĚTÍ
„Přestože většinu týraných partnerů tvoří ženy, fenomén týraného manžela či partnera reálně existuje,“ říká mi i policejní psycholožka Ludmila Čírtková. „Muži se nevnímají jako oběti domácího násilí ochotně. Příklad: Policista z kriminálky byl vyslán na kurs o domácím násilí. Teprve tam si uvědomil, že on sám je jeho obětí. Při pokusech o narovnání asymetrického vztahu reagovala manželka fyzickými ataky. Až po návratu z kursu řešil policista situaci tím, že na ni podal žalobu a rozvedl se.“ Ve hře je totiž celá řada psychologických faktorů a svůj podíl hraje každý z nich.
První je identitní – muž si raději připustí, že má divnou „starou“, než že se už přehouply váhy a on, chlapák, je vlastně oběť. A i když si to uvědomí, je ještě velmi daleko k tomu, aby to přiznal navenek a vyhledal odbornou pomoc. Protože když to přizná navenek, bude mít ostudu a nastane nevítaný zájem o jeho osobu – říká se tomu sekundární viktimizace. Proto také zřejmě o většině domácího násilí na mužích vůbec nevíme, ví o nich jen oběť a její tyranka.
Proč ženy muže nejčastěji bijí? „Pět až patnáct procent agresívních žen vysvětluje násilí sebeobranou, ale padesát procent svým vztekem anebo touhou panovat, tlačit do kouta partnera,“ říká Čírtková.
TEORIE DOMÁCÍHO NÁSILÍ
Teorie o zdrojích moci je sociálně psychologická a říká, že sociální systémy drží pohromadě nátlakem. Násilí je krajní forma nátlaku – moci – uplatňovaná v rodině. Čím více jiných zdrojů moci má jedinec k dispozici, tím méně používá násilí. Partner ho použije, když mu jiné zdroje moci a kontroly chybějí anebo jsou nedostatečné. Muži, kteří disponují dostatečnými intelektuálními, finančními či jinými zdroji, k domácímu násilí podle této teorie nesahají. Naopak teorie výměny, která vykládá lidské chování z ekonomického a účelového hlediska a vidí lidské vztahy jako obchod, chápe domácí násilí jako taktiku partnerského soužití v případech, kdy náklady spojené s násilím jsou nižší než zisky, jež násilí přináší.
FORMY ÚTLAKU
Psycholožka Čírtková má pak tuto typologii domácího násilí:
1. Domácí násilí, kdy se při střetu žena prosazuje psychickým násilím, odepíráním komunikace, očerňováním partnera. Přítomno je občasné „malé“ fyzické násilí z její strany. Tím si vybuduje dominantní postavení ve vztahu. V dlouhodobé perspektivě se startéry konfliktů stávají maličkosti.
2. Femininní domácí násilí, kdy existuje vztahová asymetrie, ale bez fyzického násilí. Partner je dominantní ženou zatlačován do extrémně podřízené pozice.
VŘED NA ZÁDECH
Muž, jenž se nechá týrat, se tak většinou nechá šikanovat z lásky k té zrůdě, která ho ničí. Mužská láska k ženě totiž bývá autodestruktivní. Násilí na mužích by proto nemělo být léčeno tím, že budeme klienta učit hledat náhled, ale tím, že ho naučíme zásadám lidské důstojnosti: Totiž že s člověkem, který nás napadá, nežijeme. Ani kvůli údajné lásce, ani kvůli dětem.
