Právo na tykadla a falešný disident
Mám právo kreslit politikům tykadla, vykadla, onikadla, makadla i hrabadla, kdy se mi zlíbí. Ovšem nikoliv kde se mi zlíbí. I tehdy, když si z někoho dělám srandu, si ji mohu dělat pouze na svém vlastním majetku.
Medii cloumá kauza s nebohým disidentem, kterého zlá soudkyně, navíc manželka bývalého vysokého politika ODS, poslala na sto dnů do vězení za kreslení tykadel politikům. Kauza je - abych se držel ódéesácké terminologie - falešná a prázdná mnohem víc než Mirek Topolánek s Markem Dalíkem dohromady.
Prezident s kosočtvercem na čele
Veškerá media, dokonce i servery, které jsem ani předtím neznal, referují o peprné a vlastně politické kauze, kdy byl nevinný recesista odsouzen natvrdo do vězení za to, že si dělal srandu z politiků a kreslil jim tykadla. Případ je pikantnější o tu drobnost, že olomouckého autobusáka poslala za mříže manželka vysokého ódéesáckého politika a bývalého ministra vnitra Ivana Langera.
Je tu nový politický vězeň, stát porušuje právo na názor, za satiru jde někdo za katr... Prostě mediální bouře. Skutečnost však je úplně jiná a mnohem méně romantická. Spíše budí dojem, že si olomoucký autobusák umanul být prvním polistopadovým politickým vězněm a docela se mu daří takovou image kolem sebe vytvářet. Přestože jde o naprosto lživé zdání, má úspěch.
Zároveň bych chtěl už zde na začátku článku - aby nevznikl ani na okamžik mylný dojem - zdůraznit základní lidské právo kreslit politikům tykadla i jiné orgány. Politik jako osoba veřejného zájmu a veřejně činná musí počítat s vyšší mírou kritiky, a proto je přípustné malovat politiky i s pavím peřím v zadku či s kosočtvercem na čele. To vše musí být v demokratické společnosti naprosto legální a musí to být chápáno jako zcela legitimní vyjádření politického názoru.
Ovšem jen v tom případě, pokud tu malůvku prezidenta s kosočtvercem na čele a premiéra s tykadly provedete na vlastní ploše. Je celkem jedno, jestli v novinách, ve skicáku nebo na billboardu, který jste si pronajali. Důležité je, aby ta plocha, kde se zcela legitimní a legální satiry dopouštíte, byla vaše.
Co se vlastně stalo?
Olomoucký řidič autobusů Roman Smetana je celkem v souladu s realitou totálně znechucen stavem naší politické kultury a jejími představiteli dohromady i po jednom. Na rozdíl od celé řady našich spoluobčanů, kteří si myslí o politicích to samé, ovšem vyjadřují to formou článků, veřejných projevů, zakládáním nových politických stran či diskusemi na webu, sáhl pan Smetana k ráznému činu.
V roce 2010 před volbami, kdy měla celá řada politických stran pronajaty plakátovací plochy na autobusech, asi třicet plakátů počmáral. Politiky na nich nápisy označil za lháře, zloděje, korupčníky a prostitutky a přimaloval jim tykadla. Mezi stranami si nevybíral, ale nejvíc počmáral plakátů ODS, protože jich měla nejvíc vylepených. Pak ho udal kolega.
Věc se dostala do kompetence policie - čmárání a sprejování po cizích plochách jsou u nás trestné a každoročně je za ně stíháno několik většinou velmi mladých sprejerů. Řidič však nebyl stíhán za sprejování, kde by mu hrozilo teoreticky až několik let vězení, ale za mírnější paragraf - poškozování cizí věci v docela velké míře, počmáral třicet plakátů. V žalobě nebylo nic o zesměšňování politiků či něčem podobném, to se v Čechách smí.
Soudkyně se nejprve muže zeptala, zda nechce vznést námitku pro podujatost soudu, když je ona sama manželkou politika. Nechtěl. Pak ho odsoudila k úhradě škody za zničené plakáty, které požadovala ODS - patnáct tisíc korun - a sto hodin veřejně prospěšných prací. To znamená dva a půl týdne, a takový bývá obvyklý postih přistižených sprejerů, kteří sprejují na cizí plochy nepolitické malby a tagy.
Veřejně prospěšné práce pan Smetana odmítl nastoupit. Tak soudkyně rozsudek změnila na domácí vězení, a pan Smetana v něm odmítl zůstat, odmítl se rozsudku podvolit. Proto soudkyně - jak jí ostatně ukládá náš právní systém - změnila trest na trest odnětí svobody, za každou hodinu původně uložených prospěšných prací jeden den v lapáku. Pan Smetana sice nemá v úmyslu do vězení nastoupit, ale to na rozsudku nic nezmění.
Konečně politický vězeň!
Skandál byl na světě: Media totiž referovala, jak je jejich údělem, jen o tom malebném z počátku příběhu (tykadla přikreslená politikům) a o tom děsivém z jeho samotného konce (vězení za čmárání). Touto zkratkou, vynechání toho důležitého z děje mezi začátkem a koncem, vznikl neodbytný dojem, že konečně i tento režim začíná zavírat lidi za politické názory a media budou konečně moci bojovat za svobodu politického názoru - jak si ve skrytu duše přeje každý své cti dbalý novinář.
Tato mediální bouře je zcela neadekvátní, na začátku příběhu nebyla tykadla politiků, ale ničení cizího majetku - stejně jako kdyby kreslil na plakáty potravinového doplňku na posílení erekce povadlé a visící pyje, a na konci sice byl rozsudek natvrdo, ale jenom díky tomu, že souzený všechny lehčí tresty zcela zásadně odmítl a postavil soudkyni do situace, kdy nemohla z hlediska právního řádu jednat jinak. Přesto mediální přestřelka ukazuje, jak jsou na podobná témata perzekuce nějakého projevu lidé choulostiví, a nastoluje otázku: Má politická agitace prioritu před ochranou soukromého majetku? Může se někdo dopouštět politické agitace tím, že ničí cizí majetek?
Umění a politika nejsou svaté!
Otázka falešné politické kauzy není ničím jiným než stokrát omletým argumentem sprejerů, že před ochranou soukromého majetku má mít ne snad politická agitace (ta je moc nezajímá), ale umělecká tvorba. Totiž že je svobodným tvůrčím právem umělce změnit v pestrobarevné výtvarné dílo i zeď, kterou si její majitel natřel na bílo a chce jí takovou mít. Tahle argumentace je nepřijatelná, umělecká tvorba není nic posvátného a nesmí být nadřazena ochraně majetku. A naprosto totéž platí pro politickou agitaci.
Když si řidič olomouckého autobusu ty plakátovací prostory pronajme a bude si dělat z politiků srandu na svém, nakreslí jim tykadla a kosočtverce na čelo na vlastním billboardu, je potřeba mu zatleskat. Tak to ostatně dělá třeba Petr Čtvrtníček, a je díky tomu národním hrdinou. Dělat však vlastní politickou agitaci (či výtvarné výlevy) na cizím majetku by nemělo být legální. S majetkem má právo zacházet jeho vlastník, a ne kdejaký obejda.
Celá causa nápadně připomíná skandál, kdy si v den soudu, který měl zakázat neonacistickou Dělnickou stranu, řidič pražské tramvaje dal za sklo tramvaje šálu s nápisem Dělnická strana. Nejen já, ale tisíce lidí na sociálních sítích protestovaly, že zneužívá městskou tramvaj ke své soukromé politické agitaci, a řidiče za to vyhodili z práce. A to nic neponičil.
Mám velký strach, že ti stejní lidé, kteří volali po krvi řidiče propagujícího na cizí tramvaji svůj politický názor - Dělnickou stranu, dnes protestují proti tomu, že jiný řidič na cizím autobuse propaguje svoje (byť mnohem přijatelnější) politické názory. V demokracii se ale neměří podle toho, kdo je sympatičtější, ale podle toho, co udělal. Olomoucký řidič poničil cizí majetek, dělá z toho politickou causu a odmítl přes veškerou snahu soudu i probační služby všechny mírnější tresty než kriminál, tak do něj prostě patří.
P.S.: Pokud někdo nesouhlasí s mými argumenty ve prospěch ochrany soukromého majetku před politickou agitací a uměním, ať pošle do redakce adresu, přijdu mu nastříkat sprejem na fasádu nějaký fakt dobrý politický vtip či pěkný tag.
