Experiment Reflexu: Poznají kolemjdoucí dobrou hudbu? Tomáš Klus hrál na ulici
Tomáš Klus je dle všeho nejpopulárnější a nejúspěšnější český zpěvák současnosti. Jeho turné bylo vyprodáno s raketovou rychlostí a ceny, jež dostal, se nevejdou na úplně malou poličku. Ale jak slavný doopravdy je?
To jsme se rozhodli vyzkoušet drobným experimentem. Který, nutno podotknout, nebyl z naší hlavy. Už před lety nechala redakce listu Washington Post hrát slavného houslistu v metru, aby zjistila ... že lidé ve skutečnosti v metru žádnou hudbu poslouchat nechtějí.
My jsme na to šli mazaněji. Požádali jsem Tomáše Kluse a jeho management, zdali by nám nezahráli tři písně jen tak na ulici. Jsme samozřejmě chytřejší než kolegové z Washington Postu, takže nechceme na ulici táhnout nějakého talentovaného a úspěšného, nicméně zcela neznámého člověka.
Chceme zjistit, jak lidé reagují (či nereagují), když dojde na zcela nečekanou srážku s velkým jménem českého popu přímo na ulici. Klus se k tomu dokonale hodí – je dost chytrý, aby si image nenechal zničit bulvárem, není tedy „ksicht“, jak se slangově říká celebritám druhé, třetí a dalších kategorií. Díky tomu také nemá zapamatovatelnou tvář. Nicméně pro jistotu ještě dostal kulicha a sluneční brýle. A Jiřího Kučerovského, svého dlouholetého kamaráda a spoluhráče, čistě proto, aby se nebál. Ve smluvenou dobu jsme na smluveném místě, Klus je přes všechnu svoji slávu možná trochu nervózní.
Produkční štáb zatím řeší takové ty detaily, jako kdo zaplatí pokutu, když bude Klus legitimován městskou policií. Po ujištění, že pokuty platíme, můžeme začít.
Hned jak si Klus s Kučerovským stoupají na místo, jsou poznáni mladým párem. Následuje debata, společné focení (také jste si všimli, že fotky čím dál víc nahrazují kdysi populární podpisy?) a pár se nechce hnout. Začínáme mít dojem, že Klus je skutečně příliš slavný na to, aby hrál na ulici v Praze – byť jen čtvrthodinu. Ale pár po ulovení fotografi e odchází a oba naši figuranti mohou spustit.
Nutno říct, že Kluse během těch dvaceti minut, jež následují, nepozná nikdo. Nikoho nezaujme jeho zpěv, jeho písně ani jeho image –tedy věci, které za normálních okolností běžně fungují. Můžeme to svést na to, že jsme v zóně, kde najdete spoustu turistů, pak to ale možná něco říká o Klusových možnostech stran průniku na zahraniční trhy.
Druhý kontakt je chlapík, který zpěvákovi nabízí cigaretu a chce si s ním povídat. Prý nespal dva dny, byl na nějakém mejdanu a je značně intoxikován. Klusova bezproblémová povaha ho však zvládá bez větších potíží, dokonce i po dvou probdělých dnech má zpěvák charisma, jemuž chlapík neodolá a během chvíle přestane obtěžovat. Později se ujišťujeme, že netušil, s kým mluví.
Po pár minutách je konec. Zjistili jsme, že ať jste sebeslavnější, na ulici nemáte jako hudebník vůbec nic jistého. A že lidé prostě nevnímají hudbu bez ohledu na to, jak úspěšná v hitparádách je. Trochu prokřehlý Tomáš Klus uklidí kytaru do pouzdra a poněkud rozpačitě kouká na cigaretu, kterou dostal. „Já bych ji nekouřila,“ říká mu jeho manažerka. „A proč ne?“ odpoví zpěvák vesele a strčí ji do pusy. Ať tohohle člověka potká v životě cokoli, rozhodně nevypadá, že by se toho bál.
Rozhovor s Tomášem Klusem si přečtěte v Reflexu č. 9/2012, který vyšel ve čtvrtek 1. března.
