Češi jsou národem už 6500 let!
Když si hledači kořenů vymýšleli Rukopisy, co měly nahradit chybějící praságu Slovanů, nevšimli si, že důkazy o mimořádném stáří našeho národa existují i nezfalšované. Stačí číst Kosmovu kroniku a nahlížet na ni jako na mýtus.
V knížecích pověstech Kosmovy kroniky, její první knize, zachycující dávnou minulost, jsou dva mužští hrdinové, které si pamatuje snad každý Čech: Bivoj a Přemysl. A Kosmas sám přiznává, že první část své kroniky — nejstarší jím zachycenou historii — sestavil z bájného vyprávění starců. Z mýtů, jež se generaci po generaci předávaly v komunitě, z níž později vznikl národ.
Jaké je vlastně poselství knížecího mýtu? Musí mít relevantní, chce se napsat státotvorné poselství — to je přece účelem a smyslem mýtu. Určuje diskurs hodnot. Podívejme se na hlavní mužské hrdiny a na to, který se stane vítězícím klaďasem. Vzorem hodným následování. Je to Bivoj? Ne, přestože je mocným a velkým lovcem, tak silným, že dokáže ulovit holýma rukama kance a přinést ho živého na zádech své vyvolené. Lovec Bivoj je totiž ztělesněním zaniklé epochy, paleolitu, kdy se lidská tlupa živila kořistnicky, lovem.
Státotvorným poselstvím knížecího mýtu je vítězství (výběr jako knížete, zakladatele rodu a manžela kněžny Libuše, mytologické věštkyně a pramáti) Přemysla. Zemědělec je hlavním kladným hrdinou, on je tím následováníhodným. Ne lovec, ale ten, jenž oře s volky. Ten, který již potravu pěstuje, ne loví. Ten, který zemědělstvím vytrhl za cenu vzniku práce přemnoženou lidskou smečku z nejistoty lovecké společnosti, které již úživnost terénu nedostačuje.
To, že se v Kosmově kronice jmenuje zrovna Přemysl, je politickým přesahem Kosmovy kroniky — sloužila ve své době jako státotvorné, sjednocující dílo, a tak pasovalo do role toho, jenž oře, právě bájného zakladatele tehdy vládnoucího rodu Přemyslovců. To je však účelové politické zkreslení mýtu, ve skutečnosti mýtus vznikl mnohem a mnohem dříve mezi předky Čechů někde na Východě, odkud Slované v šestém století doputovali do české kotliny.
Kněžna ve své věštbě posílá lid pro zakladatele rodu a vládce a říká: „V obvodu vesnice jest úhor, zdéli a zšíři dvanáct kročejů, jenž ku podivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. (Jděte za ním) a přiveďte sobě knížete a mně manžela.“
Nositelem pokroku, tím následováníhodným, se stal pěstitel potravy, který oře s dobytkem (nikoliv kypřicí tyčí, jak bylo zvykem u prvních zemědělců v neolitu, ale s volky) a zušlechťuje úhor mezi již existujícími poli. S elementární znalostí archeologie je zjevné, že státotvorné poselství mýtu, jeho smysl vyjádřený slovy: „Je dobré a následováníhodné orat úhor s volky, ten, který tak činí, stává se vítězem a vládcem,“ byly aktuální v době, kdy se lámal neolit (mladší doba kamenná) v eneolit.
V neolitu již lidé hospodařili na políčkách, ale teprve v eneolitu se zapojuje do zemědělství tažná síla dobytka a oradlo, technologie umožňující orat úhor. V neolitu se pěstovalo na políčkách získaných žďářením, vypalováním lesa, kde byla půda na rozdíl od úhoru zpracovatelná kypřicí holí. Úhor je naopak obdělatelný teprve tažnou silou dobytka a oradlem.
Eneolit u nás začíná někdy kolem roku 4400 před naším letopočtem, to jest skoro šest a půl tisíce let před dneškem. Formování předků a mýtů českého národa prostě začalo mnohem dříve, než historie předpokládá. Je celkem jedno, zda mýtus vznikl v české kotlině, zda jde o mýtus u nás tehdy žijících populací, jež se smísily s později příchozími Protoslovany, se kterými máme hodně genetické příbuznosti, nebo zda jde o mýtus praslovanský, právě Protoslovany — předky Čechů — přinesený z východu. Každopádně je starší než Odyssea.
