Je naštvaný, šokovaný a nervozní. Lech Walesa “nerozdýchal” knihu pamětí své ženy
Danuta Walesová, manželka bývalého polského prezidenta, se rozhodla sepsat své vzpomínky. Během tří měsíců od vydání knihy se prodalo na tři sta tisíc výtisků. O autorská práva bojovala hned tři vydavatelství.
„Nemluví se mnou, je naštvaný, nečekal, že budu tak upřímná,“ popisuje domácí atmosféru autorka knihy Sny a tajemství. Málokterý muž by si chtěl o sobě třeba přečíst, že manželství nebere jako kompromis. Že neumí dávat najevo své city. Že politická kariéra byla pro něj vždy důležitější než děti. A Walesovi jich mají osm. Paní Danuta přiznává, že v kostele dnes raději sedí jinde než manžel. A když už si má k němu přisednout, je jí to nepříjemné. Ale i přesto je ta kniha velkým holdem lásce.
Měl Lech Walesa ponětí o tom, jaké jste měla s osmi dětmi starosti?
Myslím si, že mu to vůbec nedocházelo. Nenašla jsem v sobě tehdy odvahu ho třeba požádat, aby zůstal doma s dětmi, že já si půjdu za kamarádkami. Nikdy jsem mu to neřekla.
Čeho jste se bála?
Možná toho, že se o ně nedokáže postarat jako já. Myslela jsem si, že já to umím nejlépe.
V roce 1989 padl komunistický režim a váš muž se rozhodl kandidovat na prezidenta Polska. Znovu se s vámi o tom neradil. Zaskočilo vás to?
Ani ne. Dozvěděla jsem se to z médií. Věděla jsem, že pádem režimu neskončí jeho život s politikou. To by nebyl můj muž. Nepochybovala jsem o tom, že to zvládne. Bála jsem se jediné věci. On totiž nedůvěřuje lidem. A na to také později doplatil.
Jak jste si představovala život první dámy?
Nijak. Bylo, skončilo, konec. Nijak jsem to neprožívala. Hlavně mi to nestouplo do hlavy, což byla moje výhoda, a vše jsem proto brala s nadhledem. Učila jsem se za pochodu. Na vše existoval navíc přesný protokol.
Muž se přestěhoval do Varšavy a vy jste zůstala s dětmi v Gdaňsku. To bylo dobré rozhodnutí?
Ano. Udělala jsem to kvůli dětem. Nechtěla jsem je vytrhnout z prostředí, na něž byly zvyklé. I když některé z nich dnes tvrdí, že to byla chyba, protože rodina se znovu rozdělila. Ale na to už jsme byli od roku 1980 zvyklí.
Jak děti ovlivnilo to, že se otec stal prezidentem?
Snažila jsem se jim především vysvětlit, že ne všichni mají otce rádi a může se to přenést i na rodinu. Což se mnohdy dělo.
Dostali jste hned ochranku. Těžko jste si zvykala?
Vzápětí po zvolení muže prezidentem k nám přišli lidé z ochranky a já je zdvořile odmítla. Nevěděla jsem, že nemůžu. Ale zvykla jsem si. Dodnes má muž ochranku, sídlí v domku u nás na zahradě a prezidentem není od roku 1995.
Byla jste ráda, když jeho volební období skončilo?
Ano. Myslela jsem si, že se konečně vrátí k rodině, ale mýlila jsem se. Začali ho zvát na různé přednášky, setkání po celém světě. Mám pocit, že v zahraničí je více uznávaný než doma, v Polsku.
Cítil se uražený, když ho už podruhé Poláci nezvolili prezidentem?
Cítil se nenaplněný. Hodně ho to vzalo, prožíval to.
No a další rána pro něj přišla před pár měsíci, co se ukázala vaše kniha vzpomínek. Věděl, že ji píšete?
Řekla jsem mu to, ale nemyslel si, že ji skutečně napíšu a vydám.
Měl tušení o obsahu?
Ne, o obsahu knihy jsem s ním nemluvila. On se úryvky z knihy dozvěděl z internetu nebo z novin, jež otiskly některé pasáže. Myslím si však, že si knihu nepřečetl.
Ale říká přece, že vše je pravda, ne?
Ano, tak reagoval na dotazy médií, jenže ji nečetl celou. Mluvíme o tom neustále a snažím se mu vysvětlit, proč jsem to napsala. Chvíli to chápe, ale za chvíli si znovu stěžuje. Nečekal to. Zaskočila ho moje upřímnost.
Kniha je opravdu až brutálně upřímná. To byl záměr?
Ano. Buď upřímná, anebo žádná. To bych jinak nebyla já.
Nemrzí vás teď, že jste ji vydala?
Po těch třech měsících, co je kniha na světě, si myslím, že jsem se rozhodla správně. Lidé poznali také druhou stranu mince manželů Walesových.
A reakce muže? Atmosféra doma zhoustla?
Hodně. Je naštvaný, šokovaný, nervózní. Na chvíli se uklidní a pak se zase přeme. Ale věřím, že čas ty rány zahojí.
Pokud budete upřímná sama k sobě, jakou chybu jste během vašeho manželství udělala?
Asi tu, že jsem si tehdy říkala: Když má muž tolik práce, nebudu ho otravovat s běžnými rodinnými problémy. Zatím to zvládám, nebudu ho zatěžovat tím, aby se postaral o děti. Dnes ale vidím, že to byla zásadní chyba. Nedá se vychovávat tolik dětí bez vzájemné pomoci manželů.
Co si dnes přejete?
Chtěla bych, aby byl šťastný, aby dělal to, co má rád. Aby si občas všiml, že má vedle sebe ještě ženu, jež ho čtyřicet let podporovala. Že má dospělé děti a vnuky.
AUTOR JE ZAHRANIČNÍ ZPRAVODAJ ČESKÉHO ROZHLASU
Více o knize Danuty Walesové a Lechu Walesovi se dočtete v tištěném Reflexu č. 11/2012, který vyšel 15. března.
