Spisovatel Ondřej Hejma: Nemusel jsem žít ani s Plastikama ani s Michalem Davidem
Ondřej Hejma napsal knihu Fejsbuk. O zákulisní SuperStar ani o Žlutém psu se v ní mnoho nedočtete. Zato o dvou posledních prezidentech ano. Hejma říká, že jeho roční deník jsou šokující paměti stařičkého rockera. Mate tělem. Šlo mu o víc.
Proč „fejsbuk“?
Protože v té knížce se mísí intimita a banalita s jedinečným faktickým sdělením stejně jako na FB. A pak ta „face“, moje tvář …
Tykáme si, takže nebudu předstírat redaktorovu servilitu. Šlo ti to jako po másle?
Ne! Jedenáctého září (!) 2011 došlo v mém počítači k teroristickému útoku. Zmizela mi třetina textu, šedesát stránek, včetně dost choulostivé pasáže, kdy jsem popisoval svou známost s StB. Četl jsem to po sobě tou dobou snad stokrát, chtěl jsem to mít naprosto přesně. A najednou to bylo pryč. To bylo na sebevraždu. Musel jsem to nakonec psát a prožít dvakrát.
Bolelo to? Píšeš, že první Vánoce si s tebou brácha nechtěl sednout k jednomu stolu.
Pořád jsem si při psaní opakoval: „Nelži, nelakuj, nestěžuj si a nekňuč!“ Čas tomu už začíná dávat tu správnou perspektivu, a i proto jsem rád, že jsem to napsal teď, a ne někdy dřív, když to bylo takový příliš vyhecovaný.
Z knihy vysvítá, že tohle nebyl tvůj první pokus o literaturu.
Se Šabachem, tím dejvickým Hemingwayem, jsem chodil v Dejvicích na základku, psali jsme společně parodie na horory, ale to byl brutální samizdat s jednou kopií. Pak jsem spoluautorem knížky Autostopem do Nepálu, což byl můj a Štěpánův „zkouřený“ cestovatelský deník, jenž vyšel v edici Kamarád a mimochodem ve své době – mluvíme o 70. letech – to byla lehce kultovní záležitost.
V tvé knížce mě zaujalo chování americké tiskové agentury AP, pro niž jsi pracoval. Za komunistů volila princip nevměšování. Neměl jsi s tím problém?
Naopak. Já byl rád, že nemusím chodit za disidentama. My jsme to měli přímo zakázaný a to mi dávalo určitou svobodu a samostatnost. Nemusel jsem žít ani s Plastikama, ani s Michalem Davidem.
Hanspaulka, kde jsi našel hudební přátele, nebyla komunita?
To nebyla jen komunita. To byla hlavně romantika, halucinogenní sen, vysoká škola života, Žlutej pes a spousta jinejch věcí.
Bylo pro tebe někdy klíčové téma emigrace? Nezdá se mi.
Věděl jsem, že emigrovat nechci, ale do světa jsem chtěl, to zas jo. I o tomhle utíkání z lochu ta kniha je. Emigrace hrozně bolely na obou stranách. Měl jsem třeba rád muziku Marsyas, pak jsem se potkal s Oskarem Petrem a on nám hned potom odjel do Ameriky. Bylo to něco jako amputace. Trpěli jsme všichni a my, co jsme zůstali, jsme si připadali nakonec za chytrý, ale kdoví co by bylo, kdyby ...? Mrzí mě, že některý kamarádi, co zůstali za vodou, jsou zahořklý, že tuhle zemi už snad ani nemaj’ rádi.
Celým životem tě provázejí dva kamarádi. Zatímco Dušan Tříska je zjevný, Štěpán zůstává v mlhách.
Štěpán Rybár je soutěživý typ ve špatných oborech, jako je třeba narkomanie, i když to dotáhl hodně daleko. Řekl bych, že do nároďáku určitě. Dušan nás všechny naučil jíst příborem a vysvětlil princip notové transpozice, ale pak se na chvíli odpojil, poněvadž my jsme se Štěpánem experimentovali víc, než bylo zdrávo, a tak radši zmizel v příšeří studoven ekonomických ústavů. Sešli jsme se zase až v osmdesátkách, pak se najednou objevil ve vládě po boku Klause a začalo to lítat.
Jako ukázka tvého často hořce zkratkovitého stylu nechť poslouží situace, kdy vyšlo Dušanovo jméno na seznamech: „Bylo 1. dubna 1991, ale nebyl to žádnej apríl, když za ním přišel Velekněz a oznámil mu, že je tu jistej problém. Dušan okamžitě sepsal rezignaci na všechny funkce a odebral se do propadliště dějin ...“ Kniha je plná podobně flešovitých postřehů, u kterých se nezdržíš a pádíš ve vyprávění dál. Jaký dojem si z ní mám odnést?
Třeba že jde o svědectví. Paměť je šalebná, barví věci na růžovo, je třeba to zachytit, dokud to jde, každej by to měl zkusit. Pamatuješ na Havlův pohřeb? Překvapilo mě, že u tý rakve bylo tolik mladejch lidí, a říkal jsem si: Jasně, oni si užívají ten krásnej sen o prezidentovi, mediální ikoně, taky proto, že u toho tehdy nebyli. Ale mám pocit, že Hollywood ten fi lm o Havlovi nikdy nenatočí, a možná i tuším proč. I o tom je ta knížka.
Jak to myslíš?
Bylo to až komický. Američani, když psali ty nekrology, se třeba ptali mých kolegů, novinářů, jak dělal Havel tu ekonomickou reformu – prostě, přišili mu všechno, co bylo dobrý, i když s tím třeba neměl nic společnýho. Přitom Havel to nemá zapotřebí. Pracoval dlouho, aby dokonale zrežíroval těch deset dní, co otřásly Československem. A to bohatě stačilo na to, aby se nesmazatelně zapsal do dějin.
Jednou z hlavních figur tvého příběhu je Velekněz – Václav Klaus. Skoro jsi mi ho až polidštil.
Co piješ? (O. H. mává na servírku.)
Není to propagandistická kniha?
To bys mě urazil. Ptal jsem se kamarádů, jestli mu moc nepodkuřuju a nemažu medy, a oni říkali: „Jemu ne, ale Havlovi …“
Jaký má „Velekněz“ vztah k tobě?
Dušan je jeho kamarád, seznámil nás, chodím občas na CEP, na jazz, sem tam se někde potkáme. Klaus je úplně jinde než já – nekouří trávu, neumí se fl ákat, dokonce bych řek’, že je to latentní slávista, což už by hraničilo s charakterovou vadou. Já vím, že je trapnej tím, jak má pořád pravdu. Ale byl to on, kdo nám první vyprávěl tu smutnou pohádku o globálním oteplování nebo antickou tragédii Evropské unie, a na jeho slova došlo v obou případech, bohužel. Na rozdíl od ostatních jeho věty mají podmět a přísudek, je tam hlava i pata a to má dneska cenu zlata, i když si občas zobne nějaký to pero. Podle mýho by byl ideální budoucí prezident ten, kdo by měl životní styl Havla a názory jako Klaus. Ale to by asi vážně bylo proti přírodě. Fakt je, že monstrózní kočičky jsou to oba.
FEJSBUK
Vydalo nakladatelsví Eminent, 2011
301 stran
