Ekonom Pavel Kohout: Kalousek a Sobotka? Nevidím mezi nimi rozdíl. Znají svět financí jen z pohledu státu

Proč slovo reforma dnes v povědomí lidí úplně ztratilo svůj pozitivní obsah?

Když se používá termín „reforma“ pro žonglování s daněmi, navíc převážně směrem nahoru, není se čemu divit. Jednou zavedeme superhrubou mzdu a za pár let ji rušíme. Jednou zavedeme rovnou daň a za pár let ji pravicová vláda ruší. Kde zůstal zdravý rozum, který velí neděsit veřejnost a investory náhlými prudkými pohyby?

Existuje třetí cesta mezi škrty a přerozdělováním? Mezi Kalouskem a Sobotkou?

Oba jsem zažil při práci. Z profesního hlediska nevidím podstatný rozdíl. Oba jsou pragmatici, kteří by si mohli vepsat do erbu heslo Cestou nejmenšího odporu. Oba uvažují stejně: když hrozí deficit, tedy převis výdajů nad příjmy, prohlásí, že „státní kasa je prázdná“ a že je třeba zvýšit daně. Státní kasa samozřejmě není prázdná, stát inkasuje ke 40 procentům hrubého domácího produktu (HDP) rok co rok – variace v průběhu hospodářského cyklu jsou poměrně nízké. Oněch bezmála 40 procent HDP samozřejmě stačí na financování slušně fungujícího státu. Švýcarsko nebo Kanada vydávají na „sociálno“ méně než my – měřeno velikostí ekonomiky. Přesto nejde o země, kde by chudina umírala hladem pod mosty.

Co mají oba neradi?

Slovo úspory. Ministr jednou vzal plachtu s návrhem výdajů státního rozpočtu a dramaticky prohlásil: „Tak mi tedy ukažte, kde se má škrtat!“ Záměrně neříkám, který z obou ministrů to byl. Ale ani Sobotka, ani Kalousek nikdy příliš nereagovali na návrhy provést důkladnější audit hospodaření některých finančně vydatnějších ministerstev.

V čem vás ještě nemile překvapili?

Nejsou příliš vnímaví vůči trhu. Možná to souvisí s tím, že žádný z nich nebyl ani na moment na druhé straně systému, v podnikatelském světě. Nikdo z obou neobchodoval s dluhopisy nebo akciemi; žádný z nich nikdy nedělal analýzy ziskovosti nebo kreditní kvality podniků; ani jeden nepracoval na obchodních plánech, na návrzích investičního portfolia.

Kde tedy stojí?

Znají svět financí jen z pohledu pánů, kteří vybírají daně. Nikoli z pohledu poddaných, kteří ty daně platí. Příklad. Když jde o návrh zrušit placení daně z přidané hodnoty (DPH) z neproplacených faktur, ministerstvo financí namítá, že stát by tím přišel o peníze. Ale, proboha, vždyť neproplatit fakturu je krádež! Vláda ani nedokáže zajistit fungování právního státu, kde se faktury proplácejí. Ještě ke všemu trvá na tom, že bude profitovat ze zločinu. Vím o případech podnikatelů, již na nezaplacených fakturách skončili a nemuseli by, kdyby neměli povinnost platit daně z neexistujících plateb.

Jaké je základní uvažování těchto pánů?

Jako podle jednoduché trojčlenky. Zvýšení sazby rovná se vyšší daňový příjem. Pak přijde obrovské překvapení, když po zvýšení spotřebních daní začnou kamióny tankovat v zahraničí. Ale trojčlenka zůstává dogmatem navzdory všem faktům! Když jde o konflikt mezi zájmy úřadů a daňových poplatníků, oba pánové budou neomylně stát na straně úřadů.

Existuje tedy u nás nebo ve světě pozitivní alternativa kalouskovsko- sobotkovského zvyšování daní?

Ale ano, samozřejmě. Zůstaneme- li doma, v první řadě je třeba udělat něco pro nejmenší podniky. Živnostenských listů máme snad nejvíce na světě v přepočtu na počet obyvatel, ale drobné podnikání skomírá. Založit podnik je papírově snadné a rychlé, ale další růst je velmi obtížný. Přijímat zaměstnance není pro malou rodinnou firmu riziko; je to hazard. Byrokracie je devastující. Chcete si otevřít cukrárnu či kavárnu? I když jen hodláte prodávat zákusky dovezené odjinud, musíte do malého prostoru vtěsnat myčku na talířky a další zvláštní myčku na lžičky. A to nemluvím o kalvárii, kterou musí prožít potenciální výrobce čehokoli, zejména potravin.

Poškozuje tento přístup Česko?

Třeba podnikové daně jsou v rámci Evropské unie složitější už jen v Bulharsku – zde je přece jen místo, kde by stálo za to provést reformu ve smyslu radikálního zjednodušení. Takže není divu, že v investicích do rizikového kapitálu jsme poslední v Evropě. Dokonce i za Bulharskem. Západoevropské země mají většinou příznivější prostředí k podnikání. Obrovské veřejné výdaje a přezaměstnanost ve veřejném sektoru jsou však ještě tragičtější. Námořní historik a spisovatel Cyril Northcote Parkinson v padesátých letech chmurně předpovídal, že Královské námořnictvo bude mít jednou více admirálů než lodí. A vida: v roce 2008 admirálové přečíslili lodě v poměru 41:40.

U liberálně orientovaných lidí vzniká frustrace. Jednou slyší, že se (přímé) daně zvyšovat nebudou a rovná daň je to správné, podruhé že daň z příjmů fyzických osob se zvýší a zavede se nová sazba. Je to jen dojem, nebo tu skutečně převažuje nahodilé řešení problémů?

Je to tak. Chaotické pohyby se vydávají za reformy. Toto slovo získalo tak negativní souvislost, že začíná děsit i mě samotného. Také slovo „úspory“ získalo nádech orwellovské novořeči, protože znamená především zvyšování daní. Z hlediska občana ale nejde o žádné úspory! Na účet přijde od zaměstnavatele nižší částka; při nákupu občan zjistí, že do peněženky mu strčila prsty nenechavá ruka státu v podobě vyšší DPH. Kapsář z pražské tramvaje číslo 22 je ve srovnání se státem kámoš, spokojí se s málem. A aspoň svoji činnost nenazývá „úsporná opatření“.

Co se dá označit za nejúspěšnější reformu (či část reformy), a naopak za největší zklamání posledních dvou let?

Největším zklamáním je daňový chaos. Dokonce i daňoví poradci, kteří by teoreticky měli na nepřehledných daních vydělávat, protože jim přináší klienty, kritizují neustálé změny a nejistotu. Slyšel jsem názor, že nejlepší reformou by bylo deset let nic nereformovat. Největší úspěch? Budoucnost teprve řekne, do jaké míry bude úspěšná penzijní reforma. Myslím, že nehrozí nebezpečí vytunelování, kterého se bojí laická veřejnost. Nejsme v devadesátých letech a tohle již není možné. Penzijní reforma však trpí mnohými nedostatky technicko-organizačního rázu. Hodně věcí ještě není jasných. Je třeba reformu dotáhnout do konce.

Jde skloubit snahu levice, která se hlásí k rozpočtové unii (a omezenému rozsahu defi citů), a současně požadavky na vrácení některých sociálních dávek (první tři dny nemoci atd.).

Levice si možná myslí, že když zvýší daně „bohatým“, bude peněz habaděj. Ale víte co? Kvalifikovaný člověk, který je schopen vydělat si přes sto tisíc měsíčně, je obvykle schopen uplatnit se v zahraničí. Možná bude platit zhruba stejnou daňovou sazbu – například v Británii –, ale bude brát třeba pětinásobný plat. Ono totiž těch sto tisíc je na Západě na úrovni o něco vyšší střední třídy. Nejsou to žádní „bohatí“.

Jaký recept by opravdu fungoval?

Ústavní zákon, který by limitoval výši veřejných výdajů v návrhu zákona o státním rozpočtu na určitou pevnou konstantu. Třeba 37 procent HDP v případě českého státního rozpočtu. Rozpočet, který by předpokládal vyšší výdaje při absenci válek, živelních katastrof a podobných událostí, by byl automaticky protiústavní. Výdaje musejí být založeny na tom, co stát může realisticky vybrat. Ukazuje se, že český stát je schopen ročně vybírat kolem zmíněných 37 procent HDP bez velkých problémů. Výdaje by neměly být vyšší – s výjimkou mimořádných případů.

Je vládou plánovaný defi cit 105 miliard korun nějaké magické číslo? Proč nemůže být 90, nebo naopak 115 miliard, aby to nevyvolávalo například takové pnutí ve společnosti?

Kdepak, magické číslo. Klidně by mohlo být i 115 miliard nebo více a trhy dluhopisů by to vůbec nevzrušilo – za předpokladu, že stát zkrotí výdaje tak, aby ve středním a delším horizontu nevytvořily řeckou časovanou bombu. Šetřit se musí, ale nedávné zkušenosti ze slabších evropských států ukazují, že nárazové šetření je riskantní manévr: může zahájit sestupnou spirálu ve smyslu nižší výdaje státu – nižší HDP – nižší příjmy státního rozpočtu atd. Je lepší šetřit dlouhodobě a plynule spíše než provádět nárazové diety.

Vnímáte evropskou situaci, kdy dotace se mnoha podnikatelům a firmám zdají být jistějším příjmem než sám podnikatelský záměr?

Dotace jsou zhouba Evropy. Ani jediné zemi nepřinesly trvalou prosperitu. Řecko si před vstupem do EHS v roce 1981 vyjednalo trojnásobné dotace, než by odpovídalo jeho podmínkám. Tyto peníze nepřinesly žádný trvalý efekt. Leda ten, že kofinancování dotací přineslo zátěž pro státní rozpočet. Dotace samotné pak přinesly nárůst objemu peněz v ekonomice, tedy inflaci. Řecko ztratilo konkurenceschopnost, získalo nové mandatorní výdaje a vyšší míru korupce. Dotace neprospěly ani Irsku, Portugalsku nebo Španělsku. Celý evropský dotační systém je defektní v samotné podstatě své funkce. Kdyby jen bylo možné odhlásit se z konzumace této otrávené návnady – to by byl radikální krok k ozdravení české ekonomiky!

Ještě nikdy v posledních dvaadvaceti letech nebyl kapitalismus u nás i ve světě předmětem takového zpochybňování. Vnímáte dnešní stav jako havárii kapitalismu?

Tak si to vezměme po pořádku, co všechno havarovalo. Veřejné rozpočty selhaly nejen v Řecku, ale v řadě evropských zemí. Včetně údajně stabilního Německa, kde stát dluží přes 80 procent HDP. Měnová politika Evropské centrální banky havarovala zvláště těžce. V řadě zemí vedla k bankovním krizím: zejména v Irsku a ve Španělsku. Evropská komise je dalším aktérem řetězové nehody. Zhoršila situaci, když nejprve nedokázala pohlédnout pravdě do očí a pak se pokoušela řešit řeckou krizi tím nejhorším možným způsobem. Selhala Merkelová, selhal Sarkozy, Rehn, Juncker, Almunia, Barroso, Trichet a mnozí další. Trh nehavaroval, trh je to jediné, co ještě funguje. Ostatně systém, který máme, bychom měli spíše nazývat socialismem s částečnými prvky kapitalismu – vzhledem k obrovskému zdanění a neuvěřitelné byrokracii. Ale je dobře, že nám zatím nechávají alespoň ty částečné prvky.