Karel Kryl kritizoval českou společnost v době, kdy to nechtěla slyšet
Soubor článků Karla Kryla z počátku devadesátých let je jednou z nejzajímavějších knížek o polistopadové době.
Jaké texty by dnes psal Karel Kryl, kdyby nezemřel v roce 1994? Dost možná podobné těm, jež psal už počátkem devadesátých let a které nyní vycházejí knižně ve výboru Země Lhostejnost.
Jsou kritické, naštvané a zlomyslné. Krylovi se v letech 1990 až 1993 zdálo všechno „málo“. Československá a později česká demokracie mu připadala málo kultivovaná, ekonomické reformy málo průhledné, média málo svobodná. Ze všeho nejvíc mu vadilo rozdělení federace. Své komentáře psal zaujatě a velmi osobně. Využíval při tom svého daru nalézat překvapivé metafory, hrát si se slovy a vymýšlet novotvary (jako třeba „demokratura“).
To stylu jeho psaní dodávalo o to větší naléhavost. Drtivá většina lidí tyhle Krylovy texty nečetla. Vycházely v malých regionálních novinách, zejména v týdeníku jménem Znojemsko. Byl to svým způsobem paradox, vždyť celostátní noviny tehdy byly tvořeny mladými, v podstatě začínajícími novináři bez pořádného vzdělání i zkušeností (včetně autora tohoto textu), zatímco legendární písničkář s nesmírným stylistickým talentem a zkušenostmi ze západního světa byl „vykázán“ kamsi na periférii. Jenže ono to samozřejmě bylo složitější.
Napsal jsem s ním v té době knížku Půlkacíř. Jako novinář jsem ho potkával prakticky od momentu, kdy se vrátil do Československa. Za normalizace jsem Kryla zbožňoval a nekonečně uctíval. Když se změnily poměry a on přišel zpátky z Německa, musel jsem k němu zaujmout profesionální odstup. To mi bránilo, abych z mnohých jeho veřejných vystoupení nezačal pociťovat cosi jako zklamání. I když jsem ho lidsky – po pravdě řečeno – asi v hloubi duše cítil.
Možná také proto jsem mu v roce 1992 nabídl, jestli se mnou nechce udělat velký knižní rozhovor. Nepředpokládal jsem, že bude souhlasit. Byl jsem součástí konformní „pražské elity“, jedním z těch „nevinářů“, k nimž choval tak rezervovaný, až vysmívavý odstup. Fascinoval mě jeho příběh člověka, který se vrátí do země jako idol, a během roku se svým vzteklounstvím a „poštěkáváním“ na všechno a na každého přesune na periférii zájmu. Tak jsem to aspoň viděl.
S knížkou souhlasil okamžitě. Nevzal si ani vteřinu na rozmyšlenou. Zhruba rok jsme se pak scházeli jednou měsíčně a vedli rozhovory. A už při nich mi bylo jasné, že věci nejsou tak jednoduché, jak se zdály. Anebo se dodnes zdají.
Existovalo klišé, že se polistopadovému establishmentu mstí, protože nedostal žádnou funkci. Že ho Havel „nevzal na Hrad“. Tvrdím, že to není pravda. Krylova povaha byla taková, že by na Hradě stejně dlouho nevydržel. Ano, nepochybně vnímal jako určitou nespravedlnost, že na balkóně Melantrichu zazpíval hymnu s Karlem Gottem (stalo se z toho největší trauma jeho života), a přesto ho pak tehdejší revolucionáři ignorovali.
Ale bylo hlavním hybatelem Krylovy tvorby naštvání a vztek? Nenechme se mýlit, na to jsou ty věci příliš promyšlené a konzistentní. Přesně si pamatuju, když mi Kryl přinesl rukopisy svých článků, jež publikoval ve Znojemsku. V podstatě to byl rukopis knížky Země Lhostejnost, vydané o dvacet let později. Když jsem ty texty četl tehdy, připadaly mi zbytečně ublížené, zveličující a patetické. Když je čtu dnes, zdají se mi přesné, věcné a výstižné.
Co se změnilo? Vím to přesně. Změnil jsem se já. Změnili jsme se my všichni. Není to ničí chyba, že jsme sami sobě tehdy nerozuměli. Určitě nebyla naše chyba, že jsme byli idealističtí a že jsme novou demokracii považovali za příliš křehkou, než abychom upozorňovali na její chyby. A nebyla Krylova chyba, že už věděl, jak reálná politika funguje, a že cynismus ve vztahu k ní není charakterovou vadou, nýbrž sebeobranou.
Slyšel jsem názory, že polistopadová politická situace Kryla skličovala a až fyzicky trápila. A že ho v jistém smyslu nakonec „zabila“, protože ji osobně příliš prožíval a moc si ji připouštěl. Že mu ze situace v tehdejším Česku „puklo srdce“. To je s dovolením naprostá hloupost. Nebo, lépe řečeno, mediální kýč. Kryl nebyl osobně nešťastný, zneuznaný ani zdeptaný. Ba naopak, řekl bych.
Poznal jsem ho jako člověka, jenž si uměl užívat života, a to ve všech smyslech toho slova. Nepochybně to nebyl život, lékařsky řečeno, zdravý. Na to v něm bylo příliš mnoho alkoholu, dobrého jídla a dalších radostí. Píšu o tom jen proto, aby si nikdo nemyslel, že se probouzel i usínal s myšlenkami na politiku. Tak to nebylo.
Knížka Země Lhostejnost je důkazem toho, jak se Karel Kryl počátkem devadesátých let minul se společenskou atmosférou. S kritikou polistopadových poměrů přišel v momentě, kdy ji nikdo nechtěl slyšet. Lépe řečeno ji nechtěli slyšet ti, které Kryl považoval za své publikum. Ochotni naslouchat byli komunisté, ale ti zas nezajímali Kryla.
V poslední době se objevily názory, že Kryl byl novým režimem perzekvován a později přímo zakázán. To je opět hloupost. Nikdo Kryla necenzuroval, jeho názory byly všeobecně známy. Pravidelně pořádal koncerty. Chodil jsem na ně právě v roce 1993, když jsme psali Půlkacíře. Ze sportovních hal či velkých sálů se přesunuly do kulturních středisek či sokoloven. Přestaly na ně chodit tisíce, ale chodily stovky či někdy jen desítky lidí.
S Krylem také vycházely novinové i časopisové rozhovory, sám jsem jeden napsal pro Reflex na jaře 1993. Proč politické komentáře a fejetony vycházely ve Znojemsku, a ne třeba v Lidových novinách nebo v Reflexu? Možná měli jejich redaktoři pocit, že neříkají nic objevného, ale že jsou jen Krylovým nazlobeným a ublíženeckým pofňukáváním. Mýlili jsme se.
A možná – a to už je spíše má vlastní konstrukce – jsme měli pocit, že musíme Karla Kryla chránit před sebou samým. Vznosně řečeno nám rvalo srdce, že jeden z lidí, kteří nám pomohli přežít strašlivou dobu komunismu, dnes „naši“ novou demokracii kritizuje fakticky ze stejných pozic a podobně jako polistopadoví komunisté. Opět nemusím dodávat, že i zde jsme se mýlili.
Sám jsem to pochopil už v té době, kdy jsem s ním dělal Půlkacíře. Že to není nějaké laciné ani prvoplánové naštvání, ale racionální a promyšlená kritika. Mohl se mýlit a nepochybně se v mnoha věcech mýlil. Avšak byla to pro mě velká škola v tom, že názory nemají vlaječky „správné“ a „špatné“, ale že s nimi jen můžeme souhlasit nebo nesouhlasit. A že nejvíc obohacující je diskuse s chytrými lidmi, s nimiž nesouhlasíme. Kryl byl pro mě přesně ten příklad.
Země Lhostejnost je právě proto jednou z nejzajímavějších knížek o polistopadové době. Je dobře, že jí kdysi „mimopražští“ umožnili vzniknout a že teď péčí „krylologa“ Vojtěcha Klimta vyšla. Její přednost není v tom, že je kritická a že shodou okolností vychází v době, kdy je kritická a naštvaná většina společnosti. Největším kladem té knížky je, že je chytrá a že nabízí látku k přemýšlení.
ZEMĚ LHOSTEJNOST
Vydal Torst 2012.
174 stran.
Země Lhostejnost
V jedné prognostické knize jsem pochvalně obviněn – ano, i to je možné – pochvalně obviněn z celoživotní ctnosti neposlušnosti. Jsem opravdu občansky neposlušný? Jsa spořádaným daňovým poplatníkem, majitelem nemovitosti a v poslední době i částí rodiny – základu to státu, považuji se za člověka spořádaného. Dokonce i voleb jsem se zúčastnil: poprvé ve svém životě. Mám na to stvrzenku v pase státu, který už neexistuje, v pase se lvem, vatrou a hvězdou, v pase československo- -socialistickém. Jsem občansky neposlušným, vyžaduji-li, aby vláda vládla, soudy soudily a hospodáři hospodařili? Aby zloději nekradli, a kradou-li, mašírovali po odsouzení do vězení? Jsem opravdu občansky neposlušný, odmítám-li legální či legalizované rozkrádání, bráním-li se čachrům a politickému hašteření? Není to právě občanská povinnost, kontrolovat svého zvolence? A že není mou povinností chválit představenstvo (prezidenta včetně) za to, že plní svou povinnost? Proto to přece dělá. A nekoná-li svou povinnost, jsem občansky poslušný jedině tehdy, jestliže kritizuji, reaguji, bouřím se.
(ÚRYVEK Z ČLÁNKU KARLA KRYLA Z ROKU 1992)
