Zemřela výjimečná česká fotografka Dagmar Hochová
Žena, jejíž černobílé sociální fotografie jsou ceněny doma i ve světě, nositelka medaile Za zásluhy za vynikající umělecké výsledky, svého času totálně nasazená dělnice, v dobách stoprocentní zaměstnanosti zcela nezvykle fotografka na volné noze a po Sametu i poslankyně České národní rady za Občanské fórum... Dagmar Hochová prožila těch 86 let, která jí byla vyměřena, pestrou a poctivou prací.
Úmrtí první dámy české fotografie potvrdila včera odpoledne kurátorka Marie Klimešová. Vydavatele jejích nejzásadnějších fotografických publikací a také vynikající knihy vzpomínek Viktora Stoilova z nakladatelství Torst (jež v poslední době postihla ztráta několika klíčových autorů v čele s Ivanem Martinem Jirousem a Václavem Havlem) se mi pro komentář nepodařilo zastihnout.
Téměř vše, na co bychom chtěli znát odpověď, však sumarizuje sama fotografka ve své čtyři roky staré knize vzpomínek s názvem Narodila jsem se za bouřky (Torst, 2008). Zde hovoří, osobně a skromně, nejen o své tvorbě, ale zejména o kulturním a společenském prostředí posledních šedesáti let a také o svých velkých současnících, mentorech a přátelích – o Jaromíru Funkem, který ji vyučoval na Státní grafické škole, o Mikuláši Medkovi, o Karlu Plickovi, o Liborovi a Anně Fárových a o dalších.
Chceme-li se pak dozvědět více o jejích snímcích, nejlepší bude snad otevřít torstovskou publikaci francouzského kritika Frédérica Ripolla Dagmar Hochová – Česká fotografka / Photographe Tchéque. Autor v ní vyzdvihuje vůli protirežimně smýšlející představitelky dokumentární a humanistické fotografie tvořit, ačkoli období 50. let až Sametové revoluce, v němž leží těžiště jejího díla, jí mnoho příležitostí ke svobodné tvorbě právě neposkytovalo. Přestože absolvovala filmovou fotografii na FAMU, pracovala dlouhá léta jako fotoreportérka ve Vlastě, v Literárních novinách a jiných periodicích i v knižní produkci; fotografovala zejména pro nakladatelství Albatros.
Její jednotlivé projekty, ať už snímky hrajících si dětí, starých lidí, legionářů odsunutých režimem na okraj společnosti nebo osobností kultury (převážně těch stojících mezi „ztroskotanci a samozvanci“ nebo s nimi sympatizujících, jako byli Jan Patočka, Oldřich Mikulášek či Jaroslav Seifert), mapují především knihy Deset, dvacet, třicet, už jdu (1994), Čas oponou trhnul (1995), Síla věku (1996), Konec chleba, počátek kamení (2001), Deset, dvacet, třicet, už jdu! (2009) a monografie Dagmar Hochová (1984) a Dagmar Hochová. Česká fotografka (2000).
V posledních letech už kvůli horšícímu se zdraví mnoho nefotografovala – pořádala si archiv a kontrolovala vydávání publikací, třeba těch se snímky z dávných cest po Vietnamu a Sovětském svazu.
Zásadní příležitostí, kdy mohla česká veřejnost vidět černobílé fotografie Dagmar Hochové, výmluvné svědky atmosféry normalizačního Československa demonstrované všednodenním děním v pražských ulicích a zákoutích, byla retrospektiva necelé padesátky převážně dobových zvětšenin v pražské Leica Gallery, která trvala od 25. 11. 2011 do 8. ledna letošního roku.
Tato výstava s názvem Akrobat na glóbu života je momentálně k vidění v opavském Domě umění, až do konce dubna. Kurátor Tomáš Pospěch do ní vybral fotografčiny známé snímky z cirkusového prostředí, portréty umělců, méně vídané snímky „pouličních zátiší“ nebo třeba její zřejmě nejčastěji reprodukovaný snímek Proti zdi – záda dvou kluků, kteří se v roce 1959 v návalu pocitu bujaré svobody rozeběhli proti bariéře z oprýskaných cihel.
Ze snímků Dagmar Hochové je zřejmé, že více než kompozice, světlo a technické detaily typu ostrost ji zajímala síla okamžiku a výrazu, spontánní záznam všednodenních situací v těch nejobyčejnějších kulisách, „poezie všedního dne“. Fotografovala v černé a bílé – jak sama říkala: „Život je barevný, ale v černobílé je pravdivější.“
Budiž Vám země lehká, paní Hochová.
