Dálkové ovládání televize: blahodárný vynález, dnes už nemusíme padat na „hubu“
Ve vesnici Rozkoš, okr. Kutná Hora, kam mého dědečka z Prahy v roce 1952 nuceně vystěhovali komunisté (bývalý policejní komisař a jeho bratr Ing. Jan Bervida byl v letech 1929 — 1938 ministrem čs. civilního letectví), jsem tam, na rozdíl od něho, prožil nejšťastnější část svého života. Na Rozkoši jsem také v roce 1955 poprvé spatřil TELEVIZOR.
Onen zázrak vlastnila rodina Trojanova. Coby děti jsme se u Trojanů scházeli takřka každý večer s prosbou: „Můžeme přijít na televizi?“ Potom jsme se shlukli kolem přístroje a skoro doslova jsme přilepili nosy na obrazovku vykazující miniaturní rozměry 25 x 25 cm.
Pan Trojan neustále vstával ze židle, naklusával k televizoru a točil všemi knoflíky. Tu se totiž ztratil obraz, potom zase zvuk, bedna se přehřívala a sem tam vylítly i pojistky. Rozkoš byla napojena na proud o síle 150 voltů a toto napětí nějak nechtělo s moderními vynálezy komunikovat. Televizor rodiny Trojanů byl schopen vyhodit jističe mohutného elektrického transformátoru u Miletína, a tím ponořit do neprůhledné tmy vesnice Rozkoš, Miletín, Solopysky a Onomyšl ...
Jak to v té době vypadalo na Západě?
V květnu 1952 (tedy přesně před 60 lety) tam vynalezli již dálkové ovládání. Jejich televizory nejenže nevyhazovaly pojistky, ale z pohodlného křesla se daly dokonce ovládat na dálku. Soukromé televizní přijímače byly v západní Evropě právě tři roky v provozu. Ovšem první masová televizní vysílání byla spuštěna až začátkem roku 1952. Hned v tomto roce se divákům přestalo chtít vstávat, docházet k televizoru a točit knoflíčky. A tak vzniklo dálkové ovládání.
Protože se tehdy netušilo, jak se bezdrátově na přijímač dostat, západoněmecká firma Telefunken vyrobila v květnu 1952 první prototypy dálkového ovládání s páčkami a kabelem napojeným na televizor. Podnik však v té době trpěl finančním deficitem, a tak se vynikající ovladač začal masově produkovat až v roce 1955. Šňůra mohla být dlouhá maximálně tři metry. Kvůli neustálému zakopávání o tento bohulibý produkt si vysloužila přezdívku „hubomet“ (v němčině Schnauze-Faller).
V roce 1965 vynalezl západoněmecký producent Grundig první dálkové ovládání televizního přijímače ultrazvukem. Touto novinkou sice odpadlo drátové spojení a věčné „zakopávání o šňůru“, ale ani zdaleka to neznamenalo konec „hubometu“. Ultrazvukem začala trpět domácí zvířena. Pro lidské ucho neslyšitelný ultrazvuk doslova nervoval hlavně psí, kočičí a netopýří bubínky. Bulvární deník Bild popisoval účinky na různé druhy zvířat. Při delším používání bezdrátového ovládání prý papouškové kecají nesmysly, kanárkové zpívají falešně, kocouři se začnou počurávat, a dokonce rybičky skáčou z akvária na zem ve snaze ukončit na podlaze svou životní pouť ... Prostě, „hubomet“ se i nadále prosadil.
Vysvobození přinesla až japonská firma Sony, která začátkem sedmdesátých let přišla na dálkové ovládání televizí paprskem. Ten neškodil nikomu. Nevýhodou systému je, že na každý přístroj je třeba jiný ovladač. Kdo vlastní několik televizorů a videorekordérů rozličných výrobců, stává se tím jakýmsi sběratelem bezdrátových ovladačů.
Japonská firma Toshiba vypracovala sice systém, jenž má být univerzálním pro všechny druhy elektronických výrobků, ale samo programování tohoto vynálezu na můj televizor mi trvalo přes dvě hodiny a to ještě nefungovaly všechny kanály. Tiše jsem vzdychal: „Než se s tím tady trápit, to bych radši zakopával o tradiční ,hubomet‘. Opravdu!“
Jenomže, poraďte mi, kde sehnat třímetrovou šňůru z roku 1952, slavící dnes 60. výročí svého vzniku, a jak to namontovat na současný televizní přijímač?
