Když tě to bude bolet, zachrochtej!
Je placena za svazování, ponižování a bití mužů. Ve čtyřiadvaceti letech provozuje praxi dominy. Sympatická mladá žena, kterou byste od pohledu hádali spíše na princeznu než na madam s devítiocasým bičem. Ve dne žije kancelářskou prací, v noci ale vyráží do pražských mučíren.
(Přestože nejde o naši běžnou praxi, rozhodli jsme se vzhledem k zajímavosti materiálu zveřejnit následující rozhovor bez jména nebo podoby zpovídané ženy. Reflex si ověřil její totožnost, vyfotografovat se však nenechala ani po opakovaném ujištění, že na snímcích nebude poznat.)
Kolik je po Praze podobných míst?
Hodně. Divili byste se, jak moc. Nevím, jak v ostatních městech, ale v Praze to jede opravdu ve velkém. Jsou specifická místa, která fungují jako mučírny. Atmosféra se snaží co nejvíc připomínat středověk. S tím souvisí i vybavení místnosti. Základem pro nás je hygiena. Některá místa se mi líbí více, některá méně, to je na vkusu každé z nás. Nemáme ochranku, takže dbáme i na to, aby se mučírna nacházela blízko frekventovaných ulic a aby místnost, kde se vše odehrává, měla alespoň dva východy.
Jak jste se k této práci dostala?
Kamarádka mi před půlrokem nabídla, abych byla divačkou. Klienti mají rádi, když okolo sebe při mučení mají divačky. Kamarádka mi za akci nabídla pětistovku. Jen za koukání. Praktiky profesionální dominy se mi zalíbily, a tak jsem se odvážila školit na dominu.
Jsou pro vás peníze jedinou motivací?
Říkám si jen, že mám v kapse tisícikorunu. Snadno vydělanou. Nikdy jsem v tom vzrušení nehledala ani mi ho to nikdy nepřineslo. Dělám to, co mě baví, a mám za to dobré peníze.
Co konkrétně vás tedy baví?
To, co je okolo. Předcházení a gentlemanství. Muži jsou ke mně milí, dávají mi dárky. Nejsou to žádní „oplzlíci“. Většinou se jedná o čtyřicátníky, možná i s rodinami. Líbí se mi, když mi muž otevře dveře nebo ví, že má vejít jako první do restaurace. To v osobním životě trochu postrádám. Musím ale přiznat, že mě baví i samotný akt mučení.
Proč?
Baví mě to. Někdy se i od srdce zasměji. Je to víceméně hra, o níž vím, že do šedesáti minut skončí. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že jednoho krásného dne si budu takto přivydělávat. Nemám za sebou nešťastné dětství, mí rodiče nejsou rozvedení, mám s nimi výborné vztahy. Nemyslím si tedy, že by moje záliba měla původ někde v minulosti. Spíše jsem v minulosti bývala menší puritánka a obávala se nových věcí. Od jisté doby s tím problém už nemám.
Jak probíhá seznamovací rituál s vašimi klienty?
Před tím, než se muž stane mým klientem, se s ním několikrát sejdu. V kavárně nebo restauraci. Postupně si zjišťuji, co má rád, co hledá, jaký je jeho zdravotní stav. Pokud se rozpovídá, bavíme se i o jeho soukromí. Pokud vyžaduje praktiku, kterou nenabízím, řeknu mu to hned. Když odmítnu, málokdy pak hledá někoho jiného, radši ustoupí od svých požadavků.
Jak reagovala rodina na vaši práci?
Nikdo mě neodsoudil a za to jsem moc vděčná. Matka i sestra to vidí stejně jako já. Nejde o sex, nejde ani o dotyky. A když jsou za to dobré peníze a nemám s tím morální problém, proč ne? Kdyby mě rodina odsoudila, dělala bych to pravděpodobně dále, měla bych ale výčitky svědomí. Nejsem splachovací člověk a hodně mě mrzí, když má o mně někdo špatné mínění.
Kde jsou hranice mučení v rámci hry?
Ty se musí vždy předem jasně stanovit. Klient si s dominou musí domluvit především takzvanou stopku. Tedy signál, při němž je všem zúčastněným jasné, že hra končí. U nás se například chrochtá. Když klient zachrochtá, víme, že už jsme na hranicích toho, co snese, a okamžitě s hrou končíme. Z ciziny však znám případy, kdy muž daruje svůj život domině, která si s ním může dělat, co se jí zlíbí. Otrok poté žije v absolutní moci dominy, jež na něm provádí různé praktiky. V horších případech ho po několika letech nechává zemřít. Dle mého názoru to hraničí s velkým duševním problémem na obou stranách.
To by se však dalo definovat jako jistý druh euthanasie.
Nevím, jestli je to v cizině nelegální, pouze vím, že se to děje a že se to netrestá. Pokud muž podepíše dokument, kde stvrzuje, že odevzdává svůj život do rukou dominy, nikdo s tím nemůže nic dělat. Domina ho chová v kleci a on v ní zemře, protože to sám chce.
Kde máte hranice vy?
V žádném případě nejsem ochotna být nahá či polonahá, klienti to ale prakticky nikdy nevyžadují. Někteří klienti vyžadují elegantní oblečení na úrovni a někteří zase nemohou odolat latexovým oblečkům. Klienti zpravidla vyžadují kozačky s podpatkem. Nikdy bych nebyla schopna sexuálního kontaktu s klientem. Vadí mi i přítomnost dominy, jež se při mučení sama sexuálně ukájí. Toho odmítám být součástí, při akci preferuji být sama s klientem.
Jste někdy nervózní, že klientovi příliš ublížíte?
Nejsem. Nikdy to nezachází do extrémů, ve kterých by se musela volat záchranná služba. Musíme pochopitelně ovládat i základní první pomoc. Stane se, že muž úmyslně lže o svém zdravotním stavu a má třeba srdeční vadu. To je ale riziko povolání a zodpovědnost je čistě na zákazníkovi. Vždy máme domluvenou stopku, a pokud ji muž nevyužije, je to jeho chyba.
Jsou vaši klienti pouze Češi?
Většinou, ale poměrně časté jsou i zájezdy z Německa. Nemluvíme o baťůžkářích, ale o mužích při penězích. Objednávají nám hotely, mé kolegyně často létají do zahraničí provozovat oblíbené praktiky klientů na hotelech. Mají proplacenou letenku, luxusní pokoj, zkrátka všechny náklady s prací spojené. Češky jsou ve světě velmi vyhledávané.
Jaká pozitiva vám práce dominy přináší?
Například fyzické uvolnění. Má práce mi přináší potřebný ventil, který bych jinak musela hledat v posilovně. Ale i psychické uvolnění. Vím, že se jedná o hru, nic není bráno vážně, a to se mi líbí.
Berete vaši práci jako brigádu, nebo si dokážete představit, že bude vaším hlavním zdrojem příjmu i v budoucnu?
V současnosti to beru jen jako brigádu. Do budoucna si ale dokáži představit, že by pro mě práce dominy byla hlavním zdrojem příjmu, a to i v případě, že bych měla vlastní rodinu. Avšak pouze za předpokladu, že by mi to tolerovala.
