Vyměnit v člověku nemocné plíce za zdravé je radost, říká chirurg Robert Lischke

Při transplantaci plic zachraňujete pacientům život, ale je to zákrok, který by se nemohl uskutečnit, kdyby jiný člověk nezemřel. Je to něco, o čem pacienti přemýšlejí?

Samozřejmě. Ale je to individuální. Jsou pacienti, již tyto úvahy zcela vytěsňují.

Prostě berou transplantaci jako každý jiný lékařský zákrok?

Ano. Ale pak jsou pacienti, kteří se s tím nemohou smířit. Takový byl shodou okolností první pacient, jemuž jsme v Česku plíce transplantovali. Neustále se tím trápil a zajímaly ho podrobnosti.

Řekli jste mu je?

Platí absolutní pravidlo, že se příjemce nesmí o dárci nic dozvědět. Ani jediný detail. Mohlo by to vést k nejrůznějším fantaziím, které by pak měly negativní dopad na psychiku pacienta.

Například?

Nevím, typicky se třeba zmiňuje to, že muž dostane ženské plíce. Nebo naopak. V multikulturních zemích je tu zase možnost, že běloch má plíce černocha. Či opět naopak.

To lidem vadí?

My těm lidem operujeme nemocné plíce, ne jejich předsudky. To jsou věci, jež se dají těžko ovlivnit. Běžnější je ovšem opačná emoce. Že lidé s darovaným orgánem cítí pocit viny, vnímají to jako určitý dluh a snaží se například kontaktovat rodinu dárce.

Děje se to?

Nám se to nestalo, ale takové případy jsou popsané. Mimochodem je o tom i hezký fi lm, který se jmenuje 21 gramů. Sean Penn v něm hraje muže, jemuž lékaři transplantují srdce, a on se pak sblíží s vdovou po jeho dárci.

Zmínil jste první transplantaci plic v Česku. Kdy to bylo?

V roce 1997.

Už jste byl tehdy u toho?

Ano, byl jsem členem týmu, který vedl profesor Pafko. Připravovali jsme tu operaci zhruba od roku 1994. Jezdili jsme se ji učit do Vídně, kde už ji uměli.

A první transplantace plic ve světě?

Úspěšná v roce 1983 v Torontu, vůbec první – ovšem neúspěšná – v roce 1963 v Mississippi v USA. Ale obecně jde o metodu, jež se začala rozvíjet až v devadesátých letech.

Předpokládám, že je to těžká operace. Jakou dává pacientům naději?

Jednoho roku se dožívá osmdesát procent pacientů, pěti let padesát procent. Ale statistiky jsou určeny pro odborníky, aby mohli různé metody či jednotlivé zákroky porovnávat. Nejsou určeny pro pacienty.

Tomu nerozumím. Z té statistiky přece plyne, jaké má člověk šance.

Statistika je jen číslo, pro konkrétního člověka nic neznamená. Když jdete na transplantaci plic, můžete umřít během operace, ale můžete mít před sebou také třeba až patnáct let života. Tak to pacientům říkáme.

Předpokládám, že ten zmíněný první pacient už asi nežije?

Ne. Zemřel šest let po operaci. I z dnešního pohledu je to úspěch. Prodloužili jsme mu život, ale především jsme mu kvalitu toho života velmi výrazně zlepšili.

Co je nejčastějším důvodem transplantace plic? Rakovina?

Vůbec ne, zhoubné onemocnění plic naopak nikdy není indikací.

Proč?

Protože většinou není omezeno pouze na plíce a součástí transplantace je následná léčba, která velmi silně potlačuje imunitu. Ta je důležitá, aby tělo orgán přijalo. Ale je to léčba, jež by zároveň vedla k progresi zhoubného onemocnění.

Jaké choroby tedy transplantaci vyžadují?

Obecně takové, při nichž dochází v závěrečných fázích k selhání plic. Může to být v nejtěžších případech dědičná cystická fibróza nebo třeba rozedma plic. Ti lidé prožívají strašlivé utrpení. Je popsáno, že asi největším utrpením jsou těžké formy deprese ... A hned pak selhávání plic s těžkou dušností. Jen si to představte. Možná se vám někdy v životě stalo, že jste měl pocit, že se topíte. A nemohl jste se nadechnout. To člověka úplně ochromuje a způsobuje strašlivou úzkost. Naši pacienti to prožívají opakovaně a v posledních fázích onemocnění vlastně nepřetržitě.

Jiná pomoc než transplantace není?

Ti lidé mohou nějaký čas žít s kyslíkovým přístrojem, ale to je jen dočasné a nedokonalé řešení. Nemáme zařízení, jako je třeba umělá dialýza, jež by dokázalo plíce nahradit. Takže ti lidé opravdu čekají na transplantaci jako na smilování.

Kolik jich je?

Na seznamu čekatelů je zhruba padesát lidí. Ale podle mě by jich mohlo být víc. Byť se v Česku provádí transplantace plic už patnáct let, tak je řada lékařů, kteří na tuto možnost nemyslí nebo ji neznají.

Teď se zeptám s rizikem, že mě ze své ordinace vyhodíte. Ale lze v tomto rozhodování vyloučit korupci? Že prostě dáte při výběru příjemce přednost pacientovi, který vám zaplatí?

To za prvé vůbec není možné, já si nedovedu představit, že by taková situace čistě teoreticky mohla nastat. A za druhé to za tu dobu, co tuto práci dělám, ani nikoho nenapadlo. Je to vyloučené.

Kolik času na rozhodnutí máte? Jak vlastně taková transplantace probíhá?

Dárcem se může stát člověk, u něhož lékaři konstatují smrt mozku. To znamená, že došlo k vyhasnutí všech reflexů a pacient nejeví žádnou dechovou aktivitu. Typicky takové podezření padne během ranní vizity. Domněnku pak musí podle zákona potvrdit dva neurologové s odstupem několika hodin. Český zákon je přísný, takže součástí vyšetření je ještě zobrazovací metoda, která prokáže, že do mozku neproudí žádná krev.

Tím jsme se z doby ranní vizity dostali někam do odpoledne. Když je jasné, že je mozek mrtev a že by pacient mohl být dárcem orgánů, rozbíhají se základní procesy. Jeden je právní, což znamená, že se zkontroluje, zda pacient není v registru odpíračů. Prověřují se i případné další právní aspekty. Ostatní úkony jsou medicínské. Tělo se stabilizuje tak, že se udržuje krevní oběh, plíce pracují s pomocí ventilátoru a pacient i močí, takže mu fungují ledviny. V tu chvíli se už hraje o čas, protože smrt mozku znamená, že dřív nebo později se už tělo ve stabilizovaném stavu udržet nepodaří. Informují se transplantační centra, včetně našeho, a rozbíhá se hledání příjemců.

Tam nastupuje rozhodování, jež jsem popsal předtím. Máme na ně řádově hodinu nebo dvě. Když příjemce vybereme, okamžitě ho informujeme. Platí zásada, že čekatelé na transplantace mají ne ustále zapnutý mobilní telefon a my máme kontakt i na někoho z rodiny, takže se zatím nestalo, že bychom ho nesehnali. Toho člověka okamžitě převezeme do nemocnice na předoperační vyšetření. Někdy před půlnocí začínáme operovat.

Operuje se zároveň v nemocnici, kde je dárce, i v nemocnicích, kde leží příjemci. Jakmile z těla dárce plíce vyjmou, převážejí se sanitkou k nám. My plíce příjemce nikdy nevyjmeme dřív, než jsou u nás v nemocnici, to pro případ, že by se během převozu něco stalo. A pokud do tohoto momentu proběhlo všechno správně, začínáme transplantovat. S operací končíme brzy ráno. Tak je to v drtivé většině případů.

Když tohle skončí, musíte cítit hroznou únavu. Psychickou i fyzickou.

To je pravda. A jak stárnu, tím víc si to uvědomuju.

Jak dobíjíte energii?

Nijak výjimečným způsobem. Trochu sportuju, ale to asi dělají všichni. U chirurga je to jen víc potřeba. Jak stárne, tak musí o svou tělesnou schránku víc pečovat.

Naučil jste se vyrovnat s tím, když váš pacient zemře?

To je hrozně frustrující. I po těch letech, co tuhle práci dělám. Negativní emoce jsou silné. Ale pro mě je to zároveň důkaz, že se mi zatím vyhnul syndrom vyhoření. To se lékařům někdy stává. Ztratíte smysl, emoce jsou otupěny, neúspěch nevzbuzuje negativní emoci, netěší vás ani úspěch. Já stále prožívám intenzívní radost, když se mi něco povede, a velký smutek, když se něco nepovede. A cítím nadšení, když zkoušíme něco nového. K profesionalitě lékaře radost i smutek patří. Jen je důležité, že obojí musí prožívat adekvátně. Nesmí se hroutit, když je konfrontován s komplikacemi a potížemi, ale zároveň nesmí být lhostejný.

Jste nástupcem Pavla Pafka, který je jedním z nejznámějších českých lékařů. Jak se stalo, že je vaší specializací hrudní chirurgie?

Když jsem studoval, tak jsem kapitoly o plicích moc rád neměl. Rozhodně jsem k tomu netíhl, příliš jsem plicím nerozuměl. Také jsem dlouho nevěděl, že se plíce dají transplantovat. Mě zajímala transplantační chirurgie. Že jsem skončil u plic, je do značné míry náhoda. Souvisí to se zaměřením pracoviště, kam jsem nastoupil.

Proč zrovna transplantační chirurgie?

Protože je krásná. Myslím i esteticky. Vy něco nefunkčního a nemocného vyměňujete za zdravé a fungující. U plic je to navíc zdůrazněno tím, že nemocné plíce jsou i na pohled nesmírně ošklivé – a ty zdravé zase krásné. Je to radost, když jedny za druhé v těle vyměníte.