Profesionalita se v Čechách nenosí, říká principál Cirku La Putyka Rosťa Novák
Dřív byl prostě Lahváč nebo Olin – podle role v televizních seriálech Bazén a Rodinná pouta. To bylo ovšem ještě „před Putykou“. Dnes je jméno Rosťa Novák (32) skoro značka stejně jako jeho novocirkusový projekt. „Na vizitkách stojí, že jsem principál, ale zatím se spíš snažím přijít na to, co to je,“ říká Novák.
Tu dobu „před Putykou“ pamatuji. Co týden jsem chodívala sledovat, jak se rodí „8 – polib prdel kosům“, nejosobnější představení, jaké kdy Novák, tehdy ještě s divadlem SKUTR, vytvořil. Zamýšlel ho hlavně jako poctu pro dědečka-loutkáře, ale nakonec to bylo hlavně o něm. O jeho vztahu ke světským kořenům a taky k rodině a hraní. „Kristý? Mrzí mě, že nemůžu být s vámi, Kristý,“ omlouval se v něm ženě ve fiktivním telefonátu. Později ho ze scénáře vypustil.
„Bylo to moc osobní,“ říká zpětně. Pamatuju i dobu, kdy dával Rosťa Novák dohromady La Putyku. To už jsme si tykali a kromě mě a Rosťovy party věřil oné „divné“ inscenaci málokdo. Salta a piva, Vojta Dyk v asexuálních elasťácích... Lidi si ťukali na čelo, ale s Novákem to nehnulo. Dál vytrvale zkoušel v zaprášených skladech a domů chodil ráno.
Mimochodem „Kristý“, jeho obětavá žena, pro něj začala šít kostýmy. „Nemá to se mnou lehké. Vlastně nikdo to se mnou nemá lehké. Znovu jsem si to uvědomil při přípravách ChapiteauX. Hrát v cirkusovém stanu byl původně jen můj sen, ale teď kvůli němu potí krev všichni, které mám rád, a poprvé si říkám, jestli je to tak správné. Jestli jsem je nezatížil moc,“ bojí se.
Ještě ti někdo řekne Lahváči?
Občas. Hlavně mimo Prahu. Já už ale v seriálech nehraju. Ne že bych nechtěl, ale vyhodili mě. Doteď jsem se nedozvěděl proč.
Za drogové dokudrama Piko jsi byl nominován na cenu kritiky. Přišly pak nové příležitosti?
Samozřejmě jsem v to trochu doufal, ale ne. Dodnes si přitom myslím, že jsem ze sebe vydal maximum. Mimochodem v divadle už jsem taky dohrál. Kdyby mě chtěl někdo vidět v akci, nemá kde.
Cirk La Putyka je málo?
La Putyka je spíš kolektivní záležitost. Samozřejmě si říkám, že už snad nemusím o svých schopnostech nikoho přesvědčovat, jenže spousta lidí možná ani neví, že jsem býval herec.
To je pravda, vždyť ty už vlastně nehraješ.
Já, který jsem hrával dvaačtyřicet představení do měsíce. Paradox, že? Vsadil jsem všechno na jednu kartu a na sebe jsem trochu pozapomněl. Ale nestěžuju si. Vždycky mě víc bavilo kombinovat a vymýšlet než hrát a nový cirkus je úžasný žánr, dává člověku obří tvůrčí svobodu. Jen se mi stýská po takovém tom obyčejném hraní.
Máš přece „Osmičku“, to je dokonce one-man show.
Osmička už se zderniérovala a pak – byla hodně osobní, a já se teď herecky potřebuju naopak odosobnit. Dostat roli, být vsazen do nějakých mantinelů, nechat se vést. Posouvat se, jako se posouvají lidi kolem mě. Proto jsem byl tak nadšený, když mě Pavel Gobl obsadil do své pohádky. Bylo to šest dní natáčení a šlus, malá role, ale já si ji užil jako už dlouho nic. Navíc jsem tam potkal nové zajímavé lidi. Ota Bareš vzal mě i mou rodinu ke svým filmovým zvířatům, běhal jsem mezi slepicemi a voly a měl z toho druhé Vánoce. Už spolu vymýšlíme společný projekt.
Co ale bude s tím hraním?
Rád bych měl roli ve svém novém projektu Risk. A i ten principál, kterého teď dělám, je svým způsobem role. Zatím se v ní docela pracně hledám, ale třeba se právě z toho něco vyloupne.
Jak tě jako principála vnímají podnikatelé, s nimiž chodíš domlouvat podporu a granty?
Představ si všechny ty „marketing a dajrekting manažery“, co se tváří, že sežrali Šalamounovo hovno, a mě, exota s vizitkou principál. Nevědí, jestli se mají smát, nebo si myslet, že jsem úplnej kretén. Navíc miluju barvy, takže když přijdu do baráku, kde je vrcholem kreativity barevná kravata, svítím v něm jako neón. Nevěřím, že mě berou vážně.
Přesto se ti podařilo financovat miliónový projekt.
Je fakt, že když teď řeknu Putyka, lidi už vědí. A už jsme dokonce našli partnery, které baví Cirk a jeho myšlení, takže jsou ochotni jednat i s barevným principálem.
To je dobrá zpráva.
Jednoznačně. Ale zase musíme bojovat s nařčeními typu, že jsme protežovaní spratci, protože máme miliónový grant od ministerstva. Nevím, jak lidem vysvětlit, že provoz tak velkého souboru, jenž vyjíždí za hranice a musí denně trénovat, prostě něco stojí.
Když jsi po roce s Putykou řešil, kam dál, bál ses opustit „underground“ právě z obavy z pomluv.
Já se ale nebál nebýt underground, bál jsem se, aby nás někdo nenutil dělat věci jinak, než chceme. Už jsem pochopil, že vyprodat ChapiteauX obnáší spoustu jednání a ústupků, že je to tvrdý byznys, ale mám své limity. Nechci se podbízet, mít plno za každou cenu.
Už vám někdo předhazoval, že jste „masovka“?
Do očí mi to ještě nikdo neřekl, ale slýchávám to. A nechápu. Kdybychom byli masovka, dáme do předprodeje lístky a druhý den jsou pryč. Nezměnili jsme se, děláme pořád to co na začátku, jen se v tom snažíme být lepší. A abychom mohli být lepší, potřebujeme zázemí, zkušebnu, doktory, kteří nás poslepují, když se zrasíme. Jenže vysvětlujte to v Čechách, tady se profesionalita nenosí.
