Danny DeVito byl pro každou srandu, vzpomíná dvorní fotografka karlovarské přehlídky Zuzana Mináčová

Z hvězdiček se staly hvězdy, z původních hvězd důchodci, z herce Bartošky Bartoška prezident. Zmizely kinofilmy, přibyly teleobjektivy a fotografové se naučili, že se u červených koberců křičí. Nezměnila se jen drobná postavička v přední řadě. „Pořád jsem malá a pořád používám jen základní objektivy, takže se z ní nehnu. S tím, koho fotím, potřebuju kontakt,“ říká Slovenka, na jejíchž fotografiích jsou hvězdy vždycky trochu jiné.

 

Tony Curtis, rok 1968. Neměla jsem blesk, expozimetr, hlavně ani ponětí, jak se tyhle oficiality fotí. Jediné, co jsem věděla, bylo, že Curtis pochází z Košic, tak jsem zkusila mluvit maďarsky. A on reagoval. Maďarsky.

 

Nevím, vlastně pořád zkouším, co jde. Vždyť já doteď neumím anglicky. Když jsem Eliho Wallacha přiměla, aby dělal všechno, co chci, a mluvila jsem na něj slovensky a ostatní se smáli, že rozumí, protože je Valach.

 

Čím to tedy je, že tak často vytěžíte dobrou fotku i z rutinního pózování na červeném koberci?
 

Hodně fotografů se spoléhá na techniku. Dnes máte objektivy, s nimiž se dá fotit, aniž vás hvězda zaznamená. Jenže já chci přesný opak, nejživější obrázky se rodí z kontaktu. Může trvat pár sekund, ale už je to vztah.

 

Je to svého druhu psychologická hra a ne každý k ní má předpoklady. Někdo dostal do vínku výtvarný talent, já mám schopnost komunikovat. Do určité míry dokážu odhadnout, jakého člověka mám před sebou, kdo je přístupný a hravý a kde naopak nepřestřelit.

 

Například Danny DeVito. Stál na koberci, všichni kolem zuřivě blýskali, jenom já ne. Kývl, jako že co je, já ukázala na jeho sluneční brýle a bylo to – už jsme měli „vztah“. Navíc si mě zapamatoval, takže pak už byl pro každou srandu.

 

Hvězdy vědí, že pózování patří k jejich práci, mění se spíš fotografové. Dnes je jim často jedno, jestli svůj úlovek oslní bleskem, nebo mu „vyrobí“ tři brady, hlavně že ho mají. Já jsem stará škola, proč lidi fotit ošklivě?

 

Radíte někdy mladším kolegům?
 

Oni radí mně! Celé dny se baví o nějakých pixelech, a já ani nevím, co to je. Jsou to úžasní profíci, technicky své řemeslo dokonale ovládají. 

U koberce žádné výsady neplatí. Ale na mě si nepřijdou, mám výcvik z Moskvy. 

Svého času se Vary střídaly s festivalem v Moskvě, kam jsem taky jezdila. Od té doby říkám, že kdo nevyzkoušel Moskvu, nepochopí, co je těžká práce. Tam bylo všechno utajené, příjezdy hvězd, nástupy, nic nám neřekli.

 

Pořád jsem někam jezdila, člověka to drželo ve střehu. Největší zážitek byl ale rok 1969 v Sor chy tam tehdy neskutečně oslavovali, legendy jako Fellini, Cardinalová či Mastroianni za námi každý den samy chodily. V královském paláci, kde se udělovaly ceny, jsem pak poprvé viděla „křičící“ fotografy – italské paparazzi. Tehdy jsem pochopila, že když chci od herce výraz, musím na něj houknout.

 

Češi jsou ostýchaví. Dnes už se sice křičí i u nás, ale na italský rámus nemáme.