Kaplický a Ferrari: Modena má jedno z nejkrásnějších evropských muzeí
Když jsem před pár dny vystoupil na parkovišti Muzea Enza Ferrariho v Modeně ze škodovky, tak jsem si zase potvrdil jednu klíčovou věc týkající se poznávání architektury. Dokud barák neuvidíš na vlastní oči, nemá smysl o něm psát. Můžeš o něm přemýšlet, představovat si ho, ale až v okamžiku, kdy se v něm projdeš, nadechneš se jej a vnímáš ho všemi smysly, tak se o něm dozvíš něco podstatného.
Podle fotek to je nanejvýš jako klouzání po povrchu rybníka, pod jehož hladinu se nedá nahlédnout, protože se v něm odráží nebe. Často se stane, že něco člověk vidí na fotkách a vypadá to skvěle. Jenže pak – po setkání s realitou – dojem rychle splaskne, všechno je najednou omšelé, příliš obyčejné, chybí tomu lesk, který byl na fotografiích, což mimochodem platí stejnou měrou o domech i o lidech.
V Modeně tomu bylo úplně naopak. Na muzeum navržené Janem Kaplickým se čekalo od roku 2004, a než se je podařilo letos na jaře dostavět (v přepočtu za necelých čtyři sta padesát miliónů korun), byl jeho autor tři roky po smrti. Stavbu a interiéry proto řešil Kaplického mladší kolega Andrea Morgante. Ale to jsou známé věci stejně jako to, že nová část se chová ke starému domu z devatenáctého století, kde měl svou dílnu Enzo Ferrari, jako ruka, jež chce jeho odkaz chránit. Velmi něžný koncept!
Na vizualizacích i na fotkách se muzeum od začátku jevilo slibně, nicméně ve skutečnosti je mnohem lepší: má v sobě takovou pozitivní energii, jakou v moderní architektuře málokdy nacházíme.
Chcete se ho dotknout, jako by to byla hračka. Ze všech stran vypadá zajímavě, harmonicky, nenašel jsem slabé místo. A čím víc jsem žlutou budovu, jednu z nejorganičtějších architektur, jaká kdy byla postavena, poznával, tím víc jsem jí propadal. Zatímco většina publikovaných fotografií se soustředí na prosklené průčelí symbolizující chladič sporťáků, snad ještě působivější pohledy nabízejí boční a koncové partie hliníkové střechy, kde zadní části světlíků připomínají písečné přesypy saharské pouště: v nejvyšším bodu jsou dvanáct metrů vysoké.
Tady se už pohybujeme v rovině uměleckého objektu, který obohacuje místo právě jen tím, jak vypadá. Tohle je navíc velmi inteligentní dům, jenž umí čerpat teplo ze země a podle potřeby se zahřívat či ochlazovat.
„Tvořme věci nevýslovně krásné, věci jednoduché, mnohotvárné a barevné,“ říkal s dávkou patosu Jan Kaplický. „Věci významné, působivé a nadčasové nelze přehlížet.“ Byl patetický, ale nemluvil do prázdna. Přesně věděl, co má na mysli. Závist není hezká vlastnost: ten den jsem záviděl Italům a myslel na to, jakou radost mohla dělat jiná Kaplického odvážná stavba, kdyby bývala byla vyrostla na Letné.
