Pa … pa … nicem už ani za nic!
Každý z nás byl kdysi panicem (a každá pannou) a každý z nás zná tu hrůzu, jak to dopadne. Proto panicem už ani za nic!
Je-li panická hrůza hrůzou řeckého boha lesů, pastvin, stád, pastýřů a lovců Pana, zažívá Jan hrůzu Janickou [čti janyckou], především před Janičkou, tedy Janou, poté, co s Janem přišla o své janenské „n“ a přestala být Jannou stejně, jako se to stane nejedné panně. Pokud ovšem je „panika“ odvozeninou od slova „nika“ podobně jako odvozeniny od slov „blb“, „drť“, „káž“, „řez“, „pež“, „nó“ a „že“, je panic prostě tuplované nic a jeho strach je něčím víc než jen ničím, je paničím.
Kdejaká nicka je ve své echt podobě panickou; pak si ji ale za ženu vezme ještě větší nicka, ona uprostřed změkne a stane se paničkou, své čerstvé IČ osadí písmeny „p“ a „a“ ze stran a povije pachole.
(Pak je pochopitelné, že jako Pavel jsem tuplovaný vel~… nabízejí se velmož, velvyslanec, velryba, Velšan či velbloud.)
Panictví se tváří jako povolání podobně jako kominictví, domovnictví nebo kamenictví. Pak ale nechť je neposkvrněnec paník anebo jeden každý z těch ostatních kominic, domovnic či kamenic. Mezi nimi by se pak panic ztratil a nemusel by se ani červenat, pokud by o svůj pastav přišel. Prozatím platí, že „panic ani za nic“, a to i tehdy, bylo-li by lze se do tohoto stavu dostat znovu, například za úplatu. (Mimochodem – zde je vidět, jak tenounká hranička odděluje dobrý skutek od korupce: stačí otočit písmeno „a“ vzhůru nohama, přidat „k“ a z legální úplaty je ošklivý úplatek.)
Našel jsem dvě ženy, které se příjmenují Panicová. Jejich otec (nebo tchán) je doživotně Panic, ač obdařen vlastní dcerou (nebo synem). „Tak co, furt Panic?“ slyší v hospodě, třeba od jednoho ze tří Šukalů. „Ále, znáš to, stojí to …,“ mohl by odpovědět dvojnesmyslně.
Staré zlaté Dobré stránky mi ale obnažily i tři Panny. Tři chlapy, co se jmenují Panna. Ten Panna, bez toho Panny, dát tomu Pannovi, chodit s tím Pannem. Ať jede jak jede, furt je Panna. Panne, vy jste vdova! Jeden z nich se jmenuje Jan, a trpí-li, pak panenskou hrůzou, s níž se v podobě „Je mi 15 a jsem ještě panna … to je hrůza!“ setkává nejeden dětský psycholog ve školách téměř denně. Janův dědský psycholog se s ní setká leda tak v podobě: „Je mi 70, mám tři děti a deset vnoučat a jsem pořád Panna. To je hrůza!“
