Jan Šibík, fotograf Reflexu, vytvořil v srpnu 2002 sérii fotek bezprostředně dokumentujících Česko ponořené „po pás“ ve vodě. Tehdy plakali i ti, jejichž domov zvyšující se hladina řek neohrožovala.

Historické budovy mizely pod vodou a každý další den čekání na ústup splašené vody se zdál nekonečný. Bezmocně jsme sledovali televizní zpravodajství, dnes si můžeme s úlevou říct, že je to za námi.

TÝDEN NA VYSOKÉ VLNĚ

Před deseti lety jsme sledovali povodňovou vlnu pečlivě od jihu na sever, od chvíle, kdy přišla, až do chvíle, kdy konečně opustila naši zemi. Nabízíme vám nejdramatičtější týden roku 2002 v textové zkratce.

ČESKÉ BUDĚJOVICE: SÍSYFOVSKÁ HRÁZ

Pondělí 12. srpna 2002

Břeh zhruba dvoukilometrového úseku Vltavy na sídlišti Pražská byl celý pokryt tlustou vrstvou pytlů s pískem. Bylo jich šedesát, možná až sto tisíc. Patnáct set mužů a žen je sem rovnalo jeden vedle druhého dva dny. Hráz několik hodin držela metr vody. Ti lidé věřili, že tak odvrátí druhou potopu jihočeské metropole.

Hráz začal stavět Magistrát Českých Budějovic v neděli ráno. Tu neděli se pracovalo do dvou do noci, v pondělí od rána zhruba od osmi. Teď je pondělí odpoledne. Muž na motorce rozváží po molu prázdné pytle. Vypadá to jako perfektně organizovaná brigáda. Jen ta rychlost brigádničení je alarmující. Co chvíli někdo pohlédne na hladinu řeky. K přelití hráze schází asi patnáct centimetrů. A strašně lije.

12. srpna 2002 16.00

Budějovická hráz je už teď úctyhodná: výškou, šířkou i délkou. " Odkud se ten písek vozí, to fakt nevím a je mi to jedno. Hlavně že je," říká mi blondýna s kšiltovkou a myslí tím: nezdržuj mě. Hází lopatou písek do pytlů a jen tak, nezavázané, je tahá na břeh.

Jak poznáte ty, kteří opravdu pracují, od těch, kteří se přišli "jen tak podívat"? Druzí mají deštník. Deštníky jsem tohle odpoledne napočítala dva. Jeden z nich byl můj. Potopa v Budějovicích už prostě není fotogenická. Lije tak, že je úplně jedno, co máte na sobě. Kolem rychle běhají muži bez čepic a z vlasů jim odstřikují kapky. " Mám čtrnáct dní dovolené, a když už mám tak pěkné počasí, tak co bych koneckonců dělal," říká mi úředník Petr. " Konečně se přidali i ti, kterých se to týká, včera se na nás jenom dívali z oken, " pokyvuje jiný muž hlavou směrem k sídlištním stěnám. " No, ale zase chápu, že si museli zabalit věci. Ale říkám vám, teď už se hráz neprovalí. "

Nudná, fyzicky náročná a zdánlivě jednoduchá práce. Ale mohla by se změnit v pěkný zmatek, pokud by tam nebyl nikdo, kdo by jí dal řád. " Přišel jsem ve čtyři a začal jsem házet písek. Pak jsem začal skládat pytle a všiml si, že jsou lidi rádi, když se jim říká, co přesně mají dělat. Za pár hodin jsem měl tři asistenty. Jde to skvěle," říká v poklusu další z mužů - Martin Krupauer, který, jak se zdá, jednoduchým fíglem proměnil břeh sídliště Pražská ve fungující manufakturu. Má na telefonu rádio i radnici. Telefonuje téměř nepřetržitě: písek, pytle, čaj, padesát mužů sem, tam.

Co chvilku někdo zavolá: chybějí mi pytle. " Pytle se musí dávat rovnoměrně na sebe, jako cihly, " říká Krupauer. " Mám na to školu," odpovídá za poklusu na otázku, kde bere jistotu koordinovat, kdy, proč a kam jaký pytel dát. Všichni poslouchají, jako by se pytlováním živili. Na Internetu později najdu, že pod jménem Krupauer se skrývá jeden z nejznámějších českobudějovických architektů.

12. srpna 2002 19.30

Rádio Faktor vyzývá, aby lidé přišli vystřídat unavené. Nedostatek materiálu řeší rychle radnice. Kolem půl osmé pytle došly úplně - a to je problém. V půl deváté přijíždí skříňová avia z Olomouce. " Já jsem Pepa z Olomouce a přivezl jsem vám dvanáct tisíc pytlů z Pramenu." Jak to dokázal? " Já nevím, já jsem jenom řidič. " Ty pytle jsou sladké - od cukru. " V roce 1997 při povodních nám taky chyběly pytle, a tak mi šéf hned ráno řekl: Hele, jeď tam, budou je potřebovat. Tak jsem vyrazil." Když byl kamión u Pelhřimova, policisté mu rychle umožnili cestu do Budějovic. Zázrak.

12. srpna 2002 22.00

Město se ponořilo do husté, špinavé, deštivé tmy, dobrovolníků ubylo. Ale deprese tu nevládne. Vymysleli zlepšovák, písek házejí lopatou do obrovských pytlů, které tahají na hráz ve skupinkách. " V devět hodin na chvilku rozsvítili! To je důkaz, že věří, že se to neprotrhne! " křičí ze tmy jeden.

Pan Březina z českobudějovické restaurace San Marco narychlo pozotvíral stovky lančmítových konzerv a ve velkých mísách zadělal na bramborový salát. Vzal firemní dodávku, slunečník a otevřel si na rozmokvaném břehu sídliště stánek. Křikl na mě: " Neodmlouvejte! " když jsem se pokoušela vysvětlit, proč jeho jídlo nechci. " A koukejte to tady obejít a všem říct, že tady mají něco k zakousnutí. " Předpověď slibovala, že přestane pršet v šest večer. Kdo mohl tušit, že se déšť nezastaví ani na vteřinku. Celou noc. Ve tři hodiny ráno hráz ještě drží.

13. srpna 2002 6.30

Rádio budí: "Vltavská voda protrhla protipovodňovou bariéru na pravém břehu a začala zaplavovat Pražské Předměstí. Magistrát proto vyzval obyvatele přízemních bytů, aby neprodleně oblast opustili." Doprava nefunguje, nejde proud. Pršet přestane večer. Kde byla úctyhodná pytlová hráz, už teď nikdo neví. Dva dny tvrdé práce v háji? Zaplavené Auto Štangl, Baumax, OBI, McDonald´s, Humanic, Penny Market. V sídlišti Pražská je po pás vody, kdo má traktor, je hrdina. Lidé jsou odváženi náklaďáky a voda se valí na českobudějovické náměstí. " Teď už fakt nezbývá nic než čekat, " řekne černovlasý mladík před zatopenou autoopravnou a otře slzu. Přijel pomoci z druhého konce města, pytloval celé dva dny.

" V noci jsme dostávali zprávy: povodňová vlna je v Krumlově, blíží se, postupuje k nám. V jednu v noci ještě přijel vodohospodář a řekl: Tady bych vrstvu pytlů zesílil, tady ne. Po jedné jsme to projeli s policisty a řekli: Za deset minut musíme všichni odejít. Pak jsme se postavili na Dlouhém mostě a koukali. Kulminace přišla mezi půl druhou a půl pátou, ale voda se nechovala jako klasická povodňová vlna, takže jsme možná ještě mohli pytlovat dál, " říká mi Martin Krupauer ve chvíli, kdy voda z Budějovic už odešla. Dělali Budějovičtí sísyfovskou práci? Ne. Čtvrť nezasáhl přímý proud vody - zaplavení poměrně rychle odešlo. Bez sto tisíc pytlů by byly Budějovice zaplaveny o nějakých osm až dvanáct hodin dřív.

LIBEŇ: PROJÍŽĎKA A NEZODPOVĚDNÍ

Čtvrtek 15. srpna 2002 11.00

Projížďka pro novináře ve společnosti pražského primátora Igora Němce a starosty Prahy 8 Josefa Noska se konala na Vltavě. Na Vltavě mezi libeňskými a karlínskými domy.

Český statistický úřad na Sokolovské třídě je potopený až po horní část oken stejně jako desítky firmiček soukromých podnikatelů. Projíždíme okolo prodejny Julius Meinl, kde jsem byla před týdnem nakupovat.

Člun startuje od cukrárny nedaleko libeňského zámečku. Tam, kde byla voda, je vidět zažloutlý zářez asi metr a půl nad výší dnešní hladiny. Projíždíme okolo semaforů a já podvědomě čekám, až na nich naskočí zelená. Voda je špinavá, plavou v ní popelnice, prkna, dopravní značky. " Domů se zoufale chtějí vrátit stovky lidí: pořád nechápou, že tady nelze žít, " říká mi na břehu před projížďkou podplukovník Bohuslav Karvánek. Na cestě je dvě stě vojáků, kteří budou hlídat uzavřené části Libně a Karlína. " Včera jsme zachraňovali nemohoucí lidi, ale i mnoho naprosto zdravých a mladých, kteří měli sami možnost se evakuovat."

Během včerejšího dne z oblasti Libně a Karlína odvezli asi pět set lidí. Jen tady, okolo libeňského zámečku, devadesát osm těch, kteří odmítli odejít.

Vylézáme z loďky a starosta Prahy 8 Josef Nosek, který sám pomáhal při včerejší evakuaci v zatopené části a nosil lidi na zádech, bere telefon: v Karlíně právě spadl první dům. " Naproti zřícenému domu vytáhli z bytů hasiči sedm lidí včetně tříletého dítěte. Nezodpovědnost lidí je neuvěřitelná. Ti, které jsme vytahovali včera a dnes, byli mimo jiné normální, slušně oblečení lidé různého věku, kteří se prostě rozhodli, že k nim voda nepůjde a oni že zůstanou doma. "

Po projížďce ve člunu se zatoulaným autobusem dostaneme až nahoru ke krizovému centru v bohnickém středisku Krakov. Leží tam na hromadách deky a spousta dalšího materiálu, vojáci pomáhají při nakládaní, vykládání, rozvozu. Funguje město, vojsko, hasiči, záchranáři, policie. Funguje i nemocnice na Bulovce, přijímá ty, kteří se o sebe nemohli postarat sami. Jediné, co v tom sebezáchovném mechanismu drhne, jsou lidé, kteří neustále nadávají, jak je to u nás hrozné, a pak si prostě zůstanou doma, protože jich se nějaká blbá potopa přece netýká.

KARLÍN: HOSPODY A KOSTEL

Sobota 17. srpna 2002 12.00

"Tohle je řídký, tohle by už šlo," pokřikují na sebe mladí dobrovolníci, když procházíme od Delvity přes zcela zničenou stanici metra Florenc do nitra Karlína. " Teprve když se něco stane, uvědomí si člověk, jak strašně má Prahu rád, " říká třiadvacetiletá Renata ze Strašnic, když se sestřenicí Petrou usedají na lavičku před kostelem. Obědvají na slunci.

Nejhůř jsou na tom domy, kam sluneční svit nedosáhne. Promáčené koberce čvachtají pod farářovými holínkami. Miroslav Cud otevírá s obavami dveře kostela svatého Cyrila a Metoděje. Poprvé od potopy. Pár desítek metrů od zbořeného domu v Křižíkově ulici. Ve sto třicet devět let starém kostele pracuje sedm roků. " Teď jsem zvedal sochu Panny Marie, tamhle ještě leží svatý Antonín." Nikdo vlastně neví, kolik ze čtyřmetrového přívalu proniklo dovnitř kostela. Teď je tady voda místy tři centimetry, místy pět. " Je třeba všechno vyvětrat a vymést. Pomocníky bych měl, volali mi kamarádi z Kobylis, z Moravy, z Rychnova, všichni mi říkají: hele, přijedeme uklízet, jenom nám řekni kdy. Už tři dny je musím držet zpátky, aby ještě nejezdili, " říká farář.

V bílé košili od bláta vůbec nevypadá jako církevní hodnostář. Kostel není pojištěn proti povodním, ale to mu nedělá starosti. "Nenašel se nikdo, kdo by mi řekl: mě to nezajímá. Kostel uklidíme a opravíme sami. Z toho mám radost jako kněz i jako člověk. " Když odcházíme, pětadvacetiletá studentka hindštiny Petra už poobědvala. Od vchodových dveří vymetá první kilogramy bahna.

Venku potkávám dva muže. Jeden z nich má červené skvrny okolo očí. Od nervů. Společníci Pavel Papazov a Milan Dubský mají v Karlíně tři dobře prosperující restaurace. Charleston, kde poslední pátek před povodněmi povečeřel Dominik Hašek, funguje sedm let. Evergreen stejně jako hospoda U saní jsou otevřené tři roky. Tři nejslavnější restaurace v Karlíně, toho času vyplavené. " Denně přijímáme zhruba padesát telefonátů od personálu, ale zatím nevíme, co jim říct, " říká jeden ze společníků. Snažíme se otevřít Charleston, ale nejde to, zámek zrezivěl.

V další restauraci zůstaly z nepochopitelných důvodů stoly i židle na svých místech, dokonce i popelníky na stolech. Jen obrovskou, těžkou lednici přehodila voda přes bar. Bude asi chvilku trvat, než se sem vrátí štamgasti.

"Naopak, Karlín bude ještě slavnější, než byl, " říká pan Papazov s takovou jistotou, že máte chuť dát si ten steak hned, jak vyjdete z kostela. Kostel a hospoda: základ každé slušné čtvrti.

ZÁLEZLICE: PLAVÁČEK ANDREA

Sobota 17. srpna 15.00

Zálezlice na Mělnicku, číslo 25. Tam stával dům Honzy (28) a Andrey (28) Mišovicových. Vstávali každý den ve tři ráno a vozili se společně autem do Prahy do práce, kde oba jezdí s tramvají. Teď jim zbyla jen ta tramvajácká uniforma. Deset let chtěli dítě. Deset let to nešlo. Starý dům v Zálezlicích si koupili před dvěma roky, zadlužili se a postupně ho opravovali. Honza s Andreou, řidič a řidička pražských tramvají číslo 3, 1, 8 a 24, před devíti měsíci udiveně zjistili, že Andrea otěhotněla. Do srpna 2002 byl dům připraven na příchod nového člena rodiny.

"Dvanáctého srpna jsem manželku odvezl do porodnice v Neratovicích. Jel jsem do práce v uniformě, vzal jsem si dovolenou, abych s nimi mohl být, až se dítě narodí. To už na nás v Zálezlicích čekali moji rodiče, tchán s tchyní, švagrová se švagrem, naši dva psi. Všichni se těšili, že budeme oslavovat. Malá se narodila čtrnáctého ve 20.22. Když jsem volal domů, rodiče mi oznámili, že je evakuace. Porod šel úplně stranou, oslava nebyla," říká mi Honza ve vesnici, která vypadá jak po náletu. Hrozí, že budou padat další domy. Ten jejich už spadl. Před námi zbyla hora cihel, prken a tašek. Nepojištěná hora. Manželé byli rádi, že splácejí úvěr, a říkali si, že až dokončí re konstrukci, dům pojistí.

"Sousedi jsou super, měli jsme tady skvělou partu, hráli jsme fotbal, i na hřišti jsme měli hospodu, dobrý pivo, " říká mi Honza před troskami, kousek od místa, kde je stále zaplavená náves. Přichází soused odnaproti a oznamuje, že trávě na fotbalovém hřišti voda paradoxně prospěla, je zelenější než dřív. Všude je cítit aceton, někde poblíž vyjí opuštění, uvěznění psi.

"Chodil jsem tady, když tu byla voda po pás, doufal jsem, že se dovnitř nedostala, a pak jsem uviděl, že je všude. Tak jsem brečel jak malý dítě půl hodiny, " říká Honza dneska, kdy už jsou trosky na suchu a jeho ženu právě pustili z porodnice. Jsou i s holčičkou v ubytovně Pískovna, spolu s ostatními z obce, kteří se nemají kam vrátit.

"Tady jsme mohli bejt spolu. Ale už to nejde," ukazuje Honza na sutiny. Zkázu obcházejí vyděšení pražští chalupáři: ti často nestihli do Zálezlic před povodní ani dojet. Celou dobu, co spolu mluvíme, se Honza choulí, jako by mu byla zima. Má na sobě zbrusu nové tričko a šortky z vietnamské tržnice. Koupil si je, aby zachránil uniformu řidiče tramvaje, jediné, co mu zbylo. Má uniformu, manželku Andreu a prvorozenou dceru. Celá vesnice jí neřekne jinak než Andrea Plaváček.