Usínání při olympijských hrách aneb Kudy z nudy?

Ano, drazí přátelé a čtenáři, sama královna nasadila všechny své vnitřní síly, aby přemohla dřímotu. Je nejvyšší čas pro nutnou reformu. Jinak hrozí zánik olympijských her, tak jako náhle zanikli dinosauři, mamuti, Atlantida a Komunistická strana Sovětského svazu. Ti všichni si mysleli, že tu budou věčně. V případě KSSS se tomu v Kremlu dokonce odborně říkalo „na věčné časy“.

Lámal jsem si hlavu nad tím, jak z tohoto dilematu klesající popularity vůči olympijským hrám vycouvat, a dospěl jsem k jednoznačnému závěru: je nutné zavést nové sportovní disciplíny, jež tady zatím ještě nikdy nebyly. V tomto směru drží jednoznačný primát český národ! Ano, Češi by mohli vypulírovat zacházející lesk tradice olympijského sportovního zápolení. Podívejme se nyní na některá typicky česká sportovní odvětví, jež by se dala za určitých okolností obratem ruky zmezinárodnit.

Co říkáte například takovým závodům v „házení klacků pod nohy“? Kdo si kdy u jakéhokoliv úřadu v naší vlasti podal žádost o cokoliv, ví, o čem je řeč. Věřte mi, v zahraničí je to ještě horší! Rovněž sportovní soutěže v tzv. skákání do řeči bych nepodceňoval. Dívá-li se člověk na diskuse našich, ale i jiných evropských špičkových politiků v televizních přenosech, je často ono sportovní odvětví tak dominující, že ani ten nejpozornější divák nepozná, o co se vlastně soutěžícím jedná.

Takové „plavání u tabule“ je sice výhradně česká, naprosto individuální specialita, ale i tuto disciplínu by bylo možné exportovat do zahraničí. Naproti tomu „šermování se slovíčky“ vyžaduje vysokou obratnost, drzost a cynismus. Do této české kategorie patří i „plácání nesmyslů“, i když zde jde spíše o drzost a cynismus, přičemž obratnost je nahrazena blbostí.

Určitě nejstarší české sportovní odvětví je „házení flinty do žita“. To je praktikováno v Česku snad již od doby císaře Josefa II. (1741–1790). Hned nato následuje „vodění za nos“. Zde se však jedná o jakýsi druh trojboje. Ten se skládá z „vodění za nos“, „opíjení rohlíkem“ a „odváděním na vařené nudli“. Absolutními vítězkami tohoto „trojboje“ jsou v Česku manželky mužů, kteří jsou nositeli oficiálního titulu „paroháč“. Kromě této zvláštnosti je možné se v Česku i podílet na sportech, kde se takřka nepotřebujete ani hnout z místa. Mám teď na mysli konkrétně „chytání lelků“, „šlapání na paty“ nebo „pokulhávání za vývojem“.

Tak například, kdo u nás „chytá lelky“, si může lehnout do trávy a pouze hledět do nebe. Toť vše. Někdy se této činnosti též říká „čumění do blba“. Při „šlapání na paty“ se uplatňuje tempo podle pravidla „jen co noha nohu mine“. Přičemž s „pokulháváním za vývojem“ máme ty nejlepší zkušenosti z let 1948–1990. Bez problému je můžeme předat dál zahraničním zájemcům, včetně přesného návodu, jak lze něco takového bezvadně praktikovat. S tím související sportovní odvětví mají u nás i ekonomický charakter. Konkrétně mám nyní na mysli „utahování opasků“ a „sedění na pětníku“. Pozor! Nezaměňovat s upozorněním: „Vy zase smrdíte pětníkem, co?“, neboť ten, kdo „si sedí na pětníku“, nemusí přesto „pětníkem smrdět“.

Poněkud zavádějící jsou u nás některá sportovní klání spojená s „hledáním“. Určitě při „vyhledávání hádek“ bychom vybojovali zlatou medaili, ale takové „hledání ztraceného času“ mne poněkud mate, neboť hledat něco, co už prokazatelně nalézt nelze, je zcela jasnou kandidaturou na svěrací kazajku. Představte si, jak pobíháte po Praze, hledáte „ztracený čas“, očucháváte kdejaký kout a najednou vykřiknete: „Už ho mám, tady je! Leží pod lavičkou v parku!“ No řekněte sami, není to na hlavu!?

Reflex.cz, zveřejnil anketu pod názvem: „Budete sledovat letošní olympiádu?“, přičemž 60 % dotazovaných odpovědělo: „Ne, nezajímá mě.“ Akce probíhá sice v Česku, ale myslím si, že zbývající část populace na této planetě by určitě odpověděla stejně. Proto jedinou šancí k eliminaci olympijské nudy je zavedení uvedených českých sportovních disciplín do bojů o medaile. Potom budeme mít opravdu všichni o „zábavu postaráno“!

Černoprdelníkům nic nevracet?

Komentáře