Televize plná bojišť. Měla by média informovat o válkách, když je tím zčásti způsobují?
Za našich časů se ozbrojené konflikty odehrávají on-line. Když lidé vidí, jaká válka je, dalo by se čekat, že ji budou méně podporovat. Kupodivu je to naopak. Obrazy vybombardovaných domů vytvářejí válečnické nálady.
V době, kdy jsem psal tenhle článek, rostlo napětí v Hormuzském průlivu. Je to úzký pruh moře mezi Perským a Ománským zálivem, jímž proudí dvacet procent veškeré světové ropy a pětatřicet procent ropy přepravované po moři. Jeho vody omývají pobřeží Íránu. Právě proto, že je úzký, se dá snadno zaminovat, čímž vyhrožuje íránská vláda. Zástupci USA se zase vyjádřili, že průliv udrží otevřený za každou cenu, a posilují svou už tak mohutnou flotilu v oblasti. Doufejme, že se nakonec nic nesemele. Co na to američtí daňoví poplatníci?
Bylo by logické předpokládat, že jim další válka nebude připadat jako dobrý nápad. Představte si, že vaše země téměř neustále posílá své vojáky umírat do vzdálených končin. Televizní zprávy jsou plné záběrů z exotických bojišť. Z vyhlídky na nový ozbrojený konflikt byste asi nebyli zrovna na větvi. Ani kdyby vaše armáda měla převahu a byla prakticky neporazitelná. Kupodivu by to ale mohlo být naopak.
Obrazy války vyvolávají v lidech podporu dalšího válčení. Tvrdí to v časopise Journal of Experimental Social Psychology čtveřice vědců, vedená Kennethem Vailem z Missourské univerzity. Za kontraintuitivním efektem stojí vědomí vlastní smrtelnosti. Vyrovnat se s konečností života je obtížné. Psychologové mají koncept označovaný jako teorie zvládání hrůzy. Podle ní reagují lidé na konfrontaci s vlastní smrtelností ujišťováním o svých kulturních hodnotách. Potřebujeme vědět, že náš pohled na svět je správný a jediný správný.
BOJÍTE SE SMRTI?
Už samotná existence jiných pohledů na svět podle teorie ohrožuje náš vlastní. Jedince, kteří ho s námi nesdílejí, vnímáme jako nepřátele. Jsme ochotni podpořit i vojenský zásah vůči nim, jen abychom se ohrožení zbavili. Zní to krkolomně, ale Kenneth Vail a jeho spolupracovníci navrhli sérii pokusů, jež prý vztah mezi válečným štváčstvím a obrazy zkázy prokazují.
Jako připomínku smrti použili fotografie budov pobořených v nedávných válečných konfliktech nebo po teroristických útocích, včetně hroutících se Dvojčat. Jako neutrální kontrolu zařadili výzkumníci obrazy neporušených budov nebo porušených, ale obklopených běžnými stavebními stroji. Pokusné osoby byly studenty různých ročníků psychologie na Missourské univerzitě. Jelikož psychologové by měli být hodní, dalo by se dokonce čekat, že je mezi nimi dokonce víc pacifistů než mezi normálními lidmi.
Vědci napřed otestovali, zda pobořené domy skutečně evokují myšlenky na smrt. Použili k tomu úkol s doplňováním slov. Máte-li třeba doplnit shluk slabik HRO_ tak, aby tvořil smysluplné slovo, můžete doplnit buď „ch“ a dostanete „hrocha“, nebo „b“ a dostanete „hrob“. U druhé možnosti je pravděpodobnější, že myslíte na smrt. Zvlášť když jste předtím viděli fotografii toho, co zbylo po střetnutí rodinného domku s raketou Kásam. Fotografie působily. Účastníci pokusu pod jejich vlivem četli víc hrobů než hrochů.
Následoval druhý pokus, v němž studenti po zhlédnutí válečných zbořenišť častěji souhlasili s tvrzeními jako „Moje názory jsou správné a nikdy o nich nepochybuji“. Pak vědci požádali další skupinu studentů, ať si představí sebe samé jako vrchního velitele amerických ozbrojených sil. Odpovídali, za jaké situace by se pustili do války s Íránem. Jedinci ovlivnění válečnými výjevy byli znovu bojovnější.
TEORIE ROZBITÉHO OKNA
Celá věc připomíná jinou psychologickou teorii, teorii rozbitého okna. Přišli s ní v osmdesátých letech James Wilson a George Kelling. Podle ní lidské chování ovlivňuje prostředí, v němž se lidé pohybují. Dejme tomu, že dlouho chodíte kolem domu s rozbitým oknem, jež nikdo neopravuje. Dům přitahuje pozornost vandalů. Je možné, že si brzo všimnete, že někdo rozbil další. Nebo možná vezmete ze země kámen a vysklíte ho sami. Když to první okno nikdo nespravil, asi na domě nikomu nezáleží a není na tom nic špatného.
Válkou poničená infrastruktura probouzí v myslích lidí úvahy o vlastní smrtelnosti. Úvahy o vlastní nesmrtelnosti spouštějí přehnaný důraz na vlastní kulturu. Přehnaný důraz na vlastní kulturu způsobuje nepřátelské postoje vůči jiným kulturám. Nepřátelské postoje vedou k násilí a válkám. Ve válkách se ničí infrastruktura. Poničená infrastruktura probouzí v myslích lidí úvahy o vlastní smrtelnosti. A tak pořád dokola. Zdá se, že z cyklu není úniku. Měla by vůbec o válkách informovat média, když je tím zčásti i způsobují?
AUTOR JE BIOLOG
