Když je číšník hluchý. Jak se pracuje v kavárně, kde zaměstnávají neslyšící?
Ten číšník je hluchý jako patrona! V běžném podniku povzdechnutí nad líným personálem, v Tiché kavárně v Praze konstatování faktu. Zaměstnávají tu totiž neslyšící. Přesto obsluhují rychleji než jinde, a to i zásluhou Lukáše Hanuse, který se stal provozním tak trochu omylem.
Doděláváte si doktorát ze sociální antropologie. Kde jste se vzal v kavárně?
Loňský rok jsem strávil studijně na výzkumu v Rumunsku. Když jsem se vrátil, potřeboval jsem práci. Moje kolegyně z doktorátu se zabývá neslyšícími, takže tuhle kavárnu znala. Zeptala se mě, jestli bych to tu nechtěl zkusit vést, když už mám podobné zkušenosti z Meetfactory, a já souhlasil. Za posledních pět měsíců jsem tomu dost propadl. Trávím tu pomalu dvanáct hodin denně.
Umíte znakovou řeč?
Ne, ale učím se.
Zvládáte barmanům říct všechno, co potřebujete?
Ovládám provozní hospodskou hantýrku, abych se s personálem dohodnul, na čem je potřeba, ale to je několik výrazů a vět. Učil jsem se od lektora z Brna, jenže pak jsem zjistil, že mi tady v Praze nerozumí. Znaková řeč má svůj „hantec“ i „pražštinu“, stejně jako mluvená čeština - což jsem nevěděl.
Nedostal jste se kvůli tomu někdy do prekérní situace?
Je fakt, že znevýhodněný jsem tu hlavně já, protože oni jsou v převaze a mluvit „místní řečí“ umějí. Někdy je to komplikované, ale zvládáme to. Naštěstí jsou velmi pracovití, protože si svého místa váží.
Kolik lidí zaměstnáváte?
Tady „na place“ šest číšníků. Ale páteří projektu Tichá kavárna je naše pekárna, která je hned vedle. Tam si sami pečeme všechny zákusky a pracují tam naše tři neslyšící kuchařky. V kavárně příležitostně vypomáhají ještě neslyšící brigádníci.
Slyší někdo z nich aspoň částečně?
Většina lidí, kteří tu pracují, slyší ruchy, takže když na ně zakřičíte, otočí se. Pokud se jim tedy chce. (smích) Jen jeden číšník je úplně hluchý.
Naučili se k vám lidé chodit?
První rok je vždycky těžký. Pro každý nový podnik. Jsme na sídlišti, kde lidé sice bydlí, ale „žijí“ spíš v centru. Navíc léto ve městě není nejlepší období, ale míváme okolo sto hostů za den. Snažíme se. Máme dětský koutek, může se k nám se psy. Taky záleží, jestli zrovna pořádáme nějakou akci nebo ne.
Například?
Koncert s tlumočníkem hudby je opravdu zážitek. Do budoucna plánuji dvojvýstavy, na kterých bude spolupracovat vždy jeden slyšící a jeden neslyšící umělec. Pokud se s nimi nesetkáte osobně, nepoznáte, který je který. Doufám, že sem podobné akce lidi přitáhnou.
Chodí sem i neslyšící hosté?
Ano, zhruba třetina. Mluví vlastním jazykem, který je ostatním nesrozumitelný a naopak ten náš je v mnoha směrech nerozluštitelný pro ně. Nenazval bych je komunitou, ale fakt je, že jsou hodně propojeni. A zajímavé je, že se nepovažují za postižené. Jsou vlastně handicapovaní jen z hlediska nás slyšících, jinak žijí normálně, své práci rozumí a dělají ji profesionálně.
Jak je vidíte vy – přemýšlejí kvůli své vadě jinak než my?
Jako sociální antropolog bych o tom mohl přednášet hodiny, ale stručně: Tihle lidé se odmalička učí jiný jazyk, který používá odlišné výrazy a témata než mluvená čeština, klade obrovský důraz na mimiku obličeje – ta naprosto mění význam toho, co říkáte. Klišé, že jsou hluší lidé prudší a výbušní, není pravda. Oni jen potřebují celé tělo k tomu, aby si porozuměli.
Říkal jste, že jste v práci dvanáct hodin denně. Stane se, že byste s barmany hodil kamarádskou řeč?
Vzhledem k tomu, že oni zásadně v práci nepijí alkohol, není moc příležitostí rozebírat osobní věci. (smích) Ale trávíme tu spolu celé dny, takže i když bych je neoznačil za své přátele a oni mě asi taky ne, myslím si, že se poměrně dobře známe.
V každém podniku dochází sem tam mezi hosty a personálem ke konfliktům. Jak tyhle situace řešíte?
Neřešili jsme zatím žádné stížnosti, spíš jsou lidé zvědaví a chtějí se ptát. Číšníci umějí poměrně slušně odezírat a pro komplikovanější případy máme připraveného tlumočníka.
Přímo tady v kavárně?
Ne, to by se nám to nevyplatilo. Ale můžeme se s ním kdykoliv spojit přes Skype prostřednictvím iPhonu.
Kdybyste se v Tiché kavárně dožadovali tvrdého alkoholu, barman by vám nekompromisně odpověděl: "Máte smůlu, pánové, je prohibice. Možná příští rok..." Jak by taková odpověď vypadala ve znakové řeči, se můžete podívat v následující fotogalerii.
