100+1 rafinovaný způsob, jak ženám zvednout sukni. Česká blogerka obdivuje retro oblečení a bojuje za ladné ženské křivky
Dvaatřicetiletá módní blogerka Hana Kupková se v davu neztratí. Zbožňuje eleganci amerických padesátých let, nestydí se při focení lehce erotických pin-up snímků a na domluvené setkání na náměstí v centru Českých Budějovic přišla v zářivě žlutých lodičkách a retro šatech. O "vymírajících" ladných ženských křivkách a nezájmu Čechů o to, co mají na sobě, by dokázala vyprávět celé hodiny.
Proč jste svůj blog pojmenovala Mezi nebem a zemí. Je to narážka na známý blog Módní peklo, které ukazuje odvrácenou tvář české „pouliční“ módy?
Přesně tak, nechala jsem se inspirovat. Jeho autorka Ada na mě dokonce na svém blogu později odkázala. Když jsem si zakládala módní blog, řekla jsem si, že rozhodně nejsem v módním nebi, ale chtěla bych v něm být, a tak jsem si vytvořila takovou slovní hříčku. I když se snažím přiblížit módnímu nebi, někdy je to spíš pád k zemi.
Váš blog je v podstatě celý o retromódě…
Radši to upřesňuji přímo na stránkách. Některé čtenáře zklamalo, že se nevěnuji retromódě v nějakém období. Nesnažím se přímo zkopírovat třeba módu čtyřicátých let, neoblékám přesně tak, jak se tehdy chodilo; to jen když jdu na nějakou akci. Většina fotek, které najdete na blogu, ukazuje moje běžné oblečení.
Kdy jste si k módnímu retru vytvořila vztah?
Samozřejmě jsem si od puberty prošla obdobím všemožných experimentů, obdobím černých, vytahaných svetrů a obdobím hippie módy. Z každého experimentu jsem si odnesla to, co mi zrovna sedělo. Postupně jsem začala vyzobávat různé věci z různých období, hlavně z amerických a britských padesátých let, které se zakládaly na fascinující ženské siluetě zdůrazňující úzký pas. To je prvek, který se mi líbí.
Fascinuje vás móda předchozích generací ještě něčím jiným?
Myslím, že tím spojujícím prvkem je právě ženskost. Protože když si vezmete módu od třicátých do šedesátých let, což je moje hlavní inspirační doba, vždycky v ní najdete šaty, důraz na siluetu, barvy a zdobnost. To mi v dnešních módních trendech chybí a snažím se to nějak kompenzovat.
Jak snadno se v Česku shánějí kusy oblečení z padesátých let?
Dobře se hledají v second handech. Na blogu to ani nijak netajím. Snažím se ukázat, že člověk nemusí mít hodně peněz, aby se oblékl tak, jak chce. Protože se ale módní vlny stále vracejí, dost často si koupím šaty, které jsou sice novodobě vyrobené, ale inspirované daným obdobím.
Vystačíte si se second handy v Budějovicích?
Je toho někdy až moc. Spíš si návštěvy v místních second handech začínám zakazovat. Ale je to těžké, mám totiž jeden úžasný second hand přímo na cestě mezi domovem a prací.
Když jste zmínila práci, čím se živíte?
Mám toho hodně. Dlouhá léta jsem učila angličtinu, ale teď mi zůstaly už jenom překlady. Pustila jsem se do výuky orientálního tance a zároveň mám internetový obchod s tanečními kostýmy. Jak o některých zájmech říkají rodiče: „To je pěkný, ale to tě neuživí.“ Já se snažím tím pěkným uživit, ale je samozřejmě potřeba snížit rizika a věnovat se i výdělečnějším činnostem.
Nosíte i „moderní“, konfekční oblečení?
Myslím, že se tomu člověk úplně nevyhne. Co dnes ale není inspirováno minulou módou? Když si vezmete džíny a triko, tak džíny jsou vlastně také retro. A jaké. Vždycky si proto říkám, kde je ta hranice? Co je náš dobový styl 21. století? To si asi uvědomíme třeba až za padesát let, kdy bude možné ohlédnout se zpět a bude třeba v módě zase to, co běžně nosíme dnes.
Máte nějaký vztah i k výrobě nebo úpravě oblečení? Vyrábíte si sama nějaké módní doplňky?
Sama jsem na tyhle věci strašlivě nešikovná. Mám velmi dobrou kamarádku, která mi pomáhá s úpravou oblečení. Můj způsob šití je textilní lepidlo a s čímkoliv jiným běžím s prosíkem k ní.
Když se procházíte po ulicích například v modelu, který máte právě na sobě (výrazně žluté boty a kabelka), vnímáte pohledy cizích lidí? Na blogu jste napsala, že k pobouření spořádaných občanů stačí málo.
Chce to dost odvahy, aby si člověk už třeba obul jenom žluté boty. Pak se vystavuje pohledům i poznámkám. Sice jsou většinou pozitivní, ale někoho to i šokuje. Já se na svém blogu snažím dodat odvahu právě lidem, kteří by třeba chtěli takové modely nosit, ale nejsou připraveni na pozornost okolí. Když si v dnešní době žena obleče šaty a nedejbože ještě barevné šaty, tak ji má zaručenou. Ne každý je na to připravený, ne každý je tak odolný. Stane se, že si vezmu šaty, přidám spodničku a pak se dočkám otázek, jestli nejdu na maškarní.
Jak to snášíte?
Alespoň to toho člověka zaujme. Myslím, že je potřeba trošku vyvolávat pozdvižení.
Teď se vás zeptám obráceně. Reagujete vy nějakým způsobem na to, co nosí lidé, které potkáte na ulici?
Pro svůj duševní komfort jsem si nastavila svou hranici tak, že se nezaměřuju na ty špatně oblečené. Vlastně ani nechci říkat špatně, protože většina lidí není oblečena špatně, ale stejně. Spíš se snažím zaměřit na něco, co mě potěší. Momentálně se pro svůj blog snažím lovit s foťákem hezky oblečené lidi.
To budou vlastně kandidáti na vaše módní nebe. Blog Módní peklo dělá něco podobného, ale s odstrašujícími příklady...
Myslím, že v diskusi Módního pekla je to někdy až přehnané, ale samotný blog, který kritizuje špatně oblečené lidi, má zároveň mnohem širší záběr.
Říkala jste, že hlavně chválíte, ale stejně se vás musím zeptat. Jaký je největší nešvar české módy, kterou běžně vídáme na ulici?
Teď to trošku odvážně rozšířím. Nemyslím si, že je to jenom problém módy. Móda v podstatě jenom odráží skutečnost, že spousta lidí během dne přepíná na autopilota a přestává přemýšlet o spoustě věcí. Přestává řešit nejen to, co si obleče, ale i na co se bude večer dívat na televizi, co bude číst a co chce ve svém životě dělat. Dělala jsem jednou takový experiment. Šla jsem po největší pěší zóně v Českých Budějovicích. Počítala jsem, kolik lidí, ať už mužů, nebo žen, mělo světle modré džíny; to je taková nejčastější místní složka oblečení. Napočítala jsem sedmatřicet světle modrých džínů a jedenáct kusů něčeho jiného, tmavě modrých džínů, sukní, legín a podobně. Podle mě to nenosí proto, že by se jim to tak strašně líbilo, ale že to vidí v obchodech nejčastěji a přijde jim to pohodlné.
Dívala jste se, jak jsou staří? Není to odkaz osmdesátých let, kdy se světlé dříny hodně nosily? Třeba si tím připomínají mládí.
Nedívala jsem se. Jenom jsem procházela a krátila si tím dlouhou chvíli, takže to není reprezentativní výzkum. Ale určitě jsem nenarazila na zájezd lidí, kteří se narodili v šedesátých letech. Snažím se podporovat variabilitu. Nejsem zastánce módních vln, kdy musí být člověk pořád ve střehu, aby věděl, co je moderní. Byla bych ráda, kdyby se lidi snažili vybírat to, co se jim opravdu líbí a co jim sedí, a nevybírali v obchodech bezmyšlenkovitě.
Sledujete, jak vnímá módu starší generace? Odráží se podle vás dodnes v jejich myšlení nedostatek, který tu byl před sametovou revolucí?
Na obdobní komunismu mám samozřejmě nějaké vzpomínky. Nijak moc dlouhodobé ani jasné, ale pamatuju si dobu, kdy byl člověk rád, že vůbec něco sehnal. Móda jako taková moc neexistovala, tenkrát byl problém sehnat konkrétní oblečení, věci se hodně přešívaly, ale kdo v sobě měl potřebu nějak se odlišit, určitě měl i tehdy možnost. Za minulého režimu se navíc určitě šilo víc, než se šije dneska. Máme mnohem víc dostupného oblečení, mnohem víc materiálů, můžeme si koupit, co se nám líbí.
A když se naopak podíváme do hlav generaci, která socialismus nezažila?
Mám zkušenosti ze základní školy, kde jsem učila na druhém stupni. Současné děti se víc než po vlastním stylu dívají po značkách. Značkové oblečení pro ně často není nic víc než ukazatel společenské prestiže.
Některé kusy oblečení z třicátých, čtyřicátých let, které máte v šatníku, musí mít docela bohatou historii. Pídíte se po ní?
Někdy to samozřejmě možné je, pokud je získáte třeba od příbuzného, který vám o nich něco řekne. Jedna paní mi teď například půjčila na focení šaty ze čtyřicátých let po své tetě a svěřila mi je s tím, že to je rodinná památka, kterou má doma ve skříni, ale ráda by je ještě na někom uviděla. Jsou moc zajímavé. Spousta věcí je šita ručně, všechno je to začišťované, není tam žádný křivý šev, jako je v dnešní době běžné. Když si dnes koupíte šaty, nosíte je rok, maximálně dva, a už se začínají rozpadat. Když si ale koupím starší kousek někde v second handu, tak si můžu jeho historii jenom domýšlet.
Počítala jste si, kolik za oblečení měsíčně utratíte?
Radši to nepočítám. Ale protože nakupuju hodně v second handu, nejde o nějak ohromné částky. Na blogu mám ještě takový malý bazárek, kde některé věci pouštím dál. Snažím se věci kombinovat, nenosit je jenom jednou a nevyhazovat je, ale přiznávám, že v konečném součtu je to finančně docela náročný koníček.
Tak tedy jinak, kolik máte kabelek a bot?
Já to nepočítám, mám doma velkou polici, kterou jsem měla na zboží pro obchod. Teď je z ní botník. Někdy na ni koukám, a když nezačnu přemýšlet, kolik jsem do toho botníku investovala, tak je to takový pěkný, relaxační moment.
Máte ve svém okolí nějaké lidi, které jste svým blogem nebo oblékáním inspirovala? Kteří díky vám změnili svůj styl?
Mám. Vždycky mě to potěší. Sem tam si kamarádka, kterou jsem do té doby viděla jenom v džínách, přinese na nějakou akci šatičky a dodá, že se jí líbilo, jak jsem přišla minule oblečená. A dost často mi napíšou na blog čtenářky, že jsem jim dodala odvahu k tomu vzít si na sebe šaty, které už měly ve skříni, ale bály se je vytáhnout, protože kdoví, co by říkalo okolí.
Teď se bavíme přímo o retrooblečení?
Trošku se bojím, že někdy už je retro obléknout si i normální šaty. Doufám, že to moc nedramatizuju, ale pro někoho je dnes už docela velký skok jenom si vzít sukni.
Kde se při sestavování modelů inspirujete? Spoléháte na instinkt, nebo sledujete například specializované zahraniční weby?
Většinou se opravdu řídím zrcadlem. Nakupuju spontánně, snadno se nadchnu pro nějakou barvu nebo střih – ideálně pro obojí najednou. Potom to přinesu domů a přemýšlím, jestli k tomu něco mám. Ale sem tam se i inspiruju. Jestli mám nějaký vzor, pak je to Dita von Teese. Ne v tom, jak se svléká, je to přece jen burleskní tanečnice a striptérka, ale samozřejmě v tom, jak se obléká. A když se obleče, stojí to za to.
Zaujaly mě vaše variace na pin-up obrázky. Proč jste se rozhodla napodobovat obrázky, které byly určené převážně mužskému oku?
Když člověk hledá šaty padesátých let, tak prostě musí dojít k pin-up fotkám. Jejich naivní, až parodická poetika mi přišla hrozně vtipná. Pin-up není žádná hlubokomyslná věc, nemá ani žádný extra umělecký zájem. Dívky z plakátů měly zaujmout, působit naivně a vždycky byly postavené do nějaké situace, která byla lehce erotická a zároveň komická - nějaká neuvěřitelná náhoda, která zrovna té dívce lehce nadzdvihne sukni a ona udělá takové "Jéé" a "Co se to stalo?" Autoři nacházeli sto a jeden neuvěřitelně rafinovaný způsob, jak jim zvednout sukni. Dneska už se nenaznačuje, dnes už se všechno rovnou servíruje. Při pohledu zpátky je to tak takové roztomilé.
Povedlo se vám podle vás vystihnout jejich původní atmosféru?
Pin-up je podle mě takový předchůdce Photoshopu. Viděla jsem obrázky, kde byla vidět původní fotka a potom výsledná malba. Z realistické předlohy tam zbylo minimum. Zvětšili tvary, zúžili pas, úplně změnili proporce. Já bych třeba na typickou pin-upku potřebovala deset kilo přibrat. Ale jenom do určitých oblastí, protože jinde bych potřebovala ještě ubrat. Sehnat typickou pin-up modelku je proto nereálný úkol.
