Fascinuje mě viktoriánské období a oblékám se ve stylu Lolita. Z vítězky Aktů X se vyklubala netradiční umělkyně
Čtyřiadvacetiletá všestranná umělkyně Karolína Koblenová, která získala v letošním ročníku Aktů X za svůj autoportrét s mrtvými ptáčky Cenu šéfredaktora Reflexu, je zvláštní postava současné umělecké scény. Obléká se jako Nabokovova Lolita, chová se jako Paris Hilton. Kým je ale tato mladá dívka ve skutečnosti?
O tom, proč je redakce tolik fascinována její fotografií už jsme psali. Karolínu Koblenovou jsme zpovídali už během vernisáže. Řekli jsme si ale, že je natolik zajímavá, že vám ji přiblížíme víc. Když totiž nepřebírá cenu za svůj nahý autoportrét, je hloubavou umělkyní se štětcem i fotoaparátem, která se snaží zachytit své často až morbidní představy.
Máte prý velice ráda viktoriánské období, tedy dobu symbolizovanou sexuálních represí. V čem vás tolik fascinuje a proč k němu tolik inklinujete?
Hned z několika důvodů. Ten první je ještě z mých let na gymnáziu, kdy jsem si zamilovala literaturu devatenáctého století, konkrétně se mi knihovnička plnila Edgarem Allanem Poem, prokletými básníky, Baudelairem a Oscarem Wildem. Také mě hodně ovlivnila Alenka v říši divů a píseň White rabbit od Jefferson´s Airplane. Našla jsem to, co se mi líbí, kde se mi líbí... Prvky estetiky této doby jsem začala malovat na své první obrazy inspirované literaturou. Takzvané druhé připoutání k tomuto stylu proběhlo, když se mi zalíbil módní styl zvaný Lolita, začala jsem se do něj oblékat a poznala jsem další (mimochodem většinou skvělé) lidi z této subkultury. Našla jsem si tak cestu do vysněného světa plného stahovacích korzetů, květinových potisků, damašku, zašlého zlata a čajových dýchánků. Mám ráda devatenácté století pro jeho až kýčovitou krásu, kterou ovšem dnes potkáváme v ponuré, zaprášené a jaksi ušmudlané podobě, což ji činí přitažlivě strašidelnou a rozhodně plnou potenciálu pro naplňování nějakým symbolickým dějem. Skoro netřeba dodávat, že mám taky hodně ráda Tima Burtona...
Pro obyčejného člověka je velice těžké se svléknout před lidmi, natož se nechat zvěčnit na fotku. Vy jste své tělo dobrovolně vystavila. To necítíte ostych, nebo na své tělo nahlížíte jako na umělecké plátno?
Necítím ostych, už jsem byla několikrát přirovnána k Cindy Sherman (americká fotografka známá konceptuálními autoportréty, pozn. red.), což můj vztah k autoportrétu docela dobře vyjadřuje. Nahotu chápu symbolicky. Fotografie, kde jsem já nebo jiná moje modelka nahá, by v oblečení nefungovaly. Spíš než plátno je pro mě tělo obrazový objekt. Nahé tělo je čistá figurace, na které nic dalšího nepřekáží, neodlákává pozornost od jiných témat, i když paradoxně jsou to asi ta prsa a klín, co přitahuje první pohled. Kromě toho všeho jsem ale v nahotě trénovaná. Od svých osmnácti let funguji jako fotomodelka a mojí doménou jsou právě akty. Byla jsem na nespočtu workshopů i soukromých focení, dokonce i v televizi a ve filmu jsem byla nahá. Uvidíte mě nahou i v epizodní roli v jednom českém seriálu, který brzy poběží. A moje nahé tělo visívá v galeriích od New Yorku po Peking. Takže člověk si zvykne (úsměv).
Asi více než fotografií se zabýváte malbou...
Ony jsou pro mě extrémně přitažlivé obě - malba i fotografie. V současnosti se více věnuji fotce, ale malbou jsem začala a nyní ji studuji. Zoufale si přeji se stále v malbě zlepšovat, abych mohla malířsky zachytit svoje představy tam, kam fotografie nedosáhne (i když Photoshop dosáhne všude, ale já budu raději malovat). Také mě baví obě média kombinovat, letos jsem si to například vyzkoušela na své první větší zakázce - kartičkách českého národního fotbalového týmu pro reklamní akci T-Mobilu před Eurem 2012. Udělali jsme s panem fotografem Janem Tauberem takové fotograficko-malířské fashion obrázky hráčů.
Svou předchozí tvorbu jste spojila s výraznými literárními díly. Kdybyste mohla onu fotografii k nějakému literárnímu dílu přiřadit, které by to bylo?
Jak jsem říkala v první otázce, jsem do literatury cvok. A tuhle fotografi bych možná přiřadila k Neviditelným nestvůrám od Chucka Palahniuka. Je tam smrt, modelka a ptáci. Ptáci hrdince románu sezobali tvář...
Studujete, malujete, fotíte. Jaký je ale váš profesní cíl?
Vystudovala jsem - tedy, nebudu předbíhat, ještě jsem nestihla obhájit diplomovou práci - pedagogickou fakultu, obor Výtvarná výchova pro střední a odborné školy. Učit mě baví, ať už dějiny umění, fotografii nebo malbu. Mým snem je vyučovat na umělecké vysoké škole, zároveň tvořit a vystavovat a občas si pro radost zahrát nějakou malou roličku ve filmu.
Kdybyste se měla představit naprostému cizinci, který nemá o fotografii ani o malbě takzvaně ani páru, jak by to vypadalo?
To je těžké, asi bych mu řekla: "Ahoj, já jsem Karolína," a kdyby se o mou tvorbu zajímal, prostě bych mu ji ukázala. Třeba na iPadu, který jsem dostala od Reflexu (úsměv). Kdybych mu měla ty obrazy vysvětlit, asi bych řekla, že to neumím, ať se jen dívá. Mám jen několik děl, ke kterým je třeba mluvit.
Novinář Vratislav Maňák o vás napsal, že jste něco jako kombinace Virginie Woolfové a Paris Hilton. Proč tyto dvě a jakými rysy je tedy připomínáte?
Já jsem se takhle profilovala sama na různých internetových účtech, jako je Lookbook nebo Formspring.me. Přišla mi ta kombinace vtipná a zároveň opravdu hodně jako já. Paris ráda paří, nakupuje, vystavuje se a působí bárbínkovsky povrchně. Taková jsem taky, i když nevypadám jako normální barbie, ale spíš nějaké morbidnější vydání. Virginia je složitá osobnost plná smutku, strachu i touhy, kromě toho je v souvislosti s její smrtí, tak krásně zobrazenou ve filmu Hodiny, chápána jako romantická hrdinka. Byla by tou romantickou, úzkostnější a sychravější částí mojí osobnosti. Ale to přirovnání bylo původně skutečně vymyšlené - nebo spíše střelené od boku - jako "cool" věta do profilu. Že putuje přes medailonek od Vráti Maňáka až do Reflexu, je skvělé, baví mě to.
Karolína Koblenová (24) je studentka, fotomodelka, fotografka a malířka původem ze západočeského města Stříbro. Její práce, které můžete vidět v chebské galerii G4, jsou protkány viktoriánskou estetikou a často odkazují na literární a jiná umělecká díla 19. století. Ve fotografické soutěži týdeníků Reflex byl autoportrét s mrtvými ptáčky ohodnocen třetím místem v kategorii Akt v interiéru a posléze získal i Cenu šéfredaktora Reflexu.
