Dobrý zloděj se vrací. V Praze se opět objevil legendární zloděj a práskač José zvaný Albino

Čekám na Klárově na tramvaj, pozoruji stánek aktivistů Occupy Prague, kteří si dělají v parčíku pěkné léto pod stanem, a najednou v tom stanu – stánku – zahlédnu známou hlavu. Nevěřím svým očím, tak udělám pár kroků, abych se ujistil. A fakt jo. Je to Albino, aka Šaman José, aka vyhlášený pražský zloděj a policejní donašeč, kterého znám snad patnáct let. Je to skoro jako potkat kamaráda z dětství. Albino mne zahlédne také, ale moje sentimentální dojetí nesdílí. Udělá dřep a schová se pod pult za kupou letáků proti globalizaci. Nemusí mít strach, že ho budu fotit – jsem nalehko a nemám foťák. Tak nastoupím do přijíždějící dvanáctky a jedu do redakce s hlavou plnou vzpomínek.

FOTOGRAF

Psal se rok devadesát pět, divoká devadesátá léta se přehoupla do druhé půle a jako jejich relikt stálo na Příkopech Sluníčko. Bývalý socialistický obchoďák prožíval mezičas. Nikdo tenkrát nevěděl co s ním, chvílemi byl dům zavřený a chvílemi tam fungovaly různé pochybné podniky. Mezi nimi herna počítačových her, kam chodily především děti. Tenkrát ještě neměl počítač doma skoro nikdo. Hráči školního věku v herně – i když to nebyla herna výherních automatů – jevili všechny známky toho, že jednou v opravdové herně skončí. Bylo pravidlem vídat dvanácti- či čtrnáctileté hochy úplně vysmažené pervitinem, stejně stará děvčata nabízející na prodej nebo výměnou za pervitin zboží nakradené v okolních obchodech a pak samozřejmě celou plejádu lidiček z galerky, kteří od těch dětí kupovali v obchodech a doma nakradené věci a prodávali jim perník, hulení a chlast.

Já v té době ještě dělal ke svým článkům fotky vlastnoručně. Moje poloamatérské snímky byly tenkrát do tisku únosné. Nebyly digitály a my chodili vyvolávat filmy a zvětšovat fotky do firmy Fotoplus na Příkopech. Vyhlášená fotolaboratoř tehdy jako jedna z mála v Praze pracovala i přes víkendy a fotky zvětšovala na počkání. Ta počkání – dvacet či třicet minut – jsem vždycky trávil na ulici a pozoroval cvrkot tehdy divokého a opravdu nevábného spodku Václavského náměstí.

A tam jsem poznal Albina. Stylizoval se za peruánského Indiána a na jednoduššího člověka musel působit celkem věrohodně. Měl etno oděv, správný indiánský účes, kolem krku korálky a celou řadu legend. Tvrdil, že je peruánský Indián, jenž uprchl z Peru kvůli útlaku, nebo že je fotograf, který přijel z rodného Peru na stáž a je tak chytrej, že se naučil plynně česky, dokonce s romským přízvukem.

Občas se k němu přišoulal nějaký školák, něco mu zažbrblal do ucha a pak spolu na pár minut někam odešli. A já se nikdy nedozvěděl, jestli od něj Albino koupil nějaké kradené věci, nebo mu prodal perník, nebo obojí. Jak jsem Albina vídal častěji, získal jsem pocit, že jsme kamarádi, a začal mu důvěřovat. Mám pro lidi na okraji společnosti jistou slabost, a tak jsem trpělivě naslouchal. A někdy si i v duchu zpíval: „Hej mladej dou dou dou, na mě si nepřidou, já jsem ta invalida s hlavou marodnou!“

Nejpravděpodobnější verze jeho příběhu, která z Albina nakonec vypadla, byla fakt libová. Soupis jeho trestných činů má prý čtyřicet tři centimetry, ale nemůžou ho zavřít. Po úrazu mu chybí kus mozku, ale nijak mu to nevadí. Protože je po tom úraze, není trestně odpovědný a policajti mu můžou akorát tak … A není blbej. Nepere se, aby ho nemohli, jako že je nebezpečnej, zavřít do blázince. Jenom čóruje a šmelí.

INFORMÁTOR

O pár let později mi začali telefonovat lidé. Jestli by jim ten fotograf, co fotí pro Reflex, ten Peruánec, nemohl už konečně vrátit ten fotoaparát, co si od nich půjčil, když šel fotit nějakou reportáž. Ze začátku jsem volajícím vždy doporučil, aby to už nekouřili, a zavěsil, ovšem když už volal s podobnou blbostí třetí či čtvrtý, zpozorněl jsem.

Člověk okradený Albinem mi tedy vylíčil, že se seznámil s mladým peruánským fotografem Josém, který přece dlouho pracuje pro Reflex a zná mě. Či lépe – je se mnou kamarád. Okradli ho, ukradli mu foťáky, a on si od něj půjčil ty jeho, a nevrátil je. Chvíli jsem uvažoval, kolik znám Peruánců, pak jsem si na jednoho vzpomněl a půl hodiny jsme si s tím mužem vyjasňovali, že to není on. Pak jsem s politováním konstatoval, že nikoho takového neznám, a rozloučil se. S tím, že pokud si na hledání svých foťáků opravdu najme detektiva, tak jsem mu plně k dispozici.

O pár dní později mi muž volal znovu. Indiána prý detektiv chytil hned, on důrazně protestoval proti tomu, aby mne informovali, a tak mi hned volají. Usoudili, že by mě to mohlo zajímat. Ale přes držku že mu nebudu moct dát, protože už ho předali policii. Okamžitě jsem odjel na okraj Prahy, kde Indiána bezpečnostní agentura zadržela, a pečlivě hlídán policistou jsem vstoupil do místnosti, kde seděl Albino. „Ježišmarjá!“ vyhrklo z něj, když mě uviděl. Sdělil jsem mu, že až ho pustěj z vězení, tak ho nechám sežrat svému psovi, a šel zase ven.

V místnosti zůstali dva policisté s Albinem, detektiv v místnosti vpředu mne přátelsky pozval, ať si tam dám kafe, a já pil kávu a přes dveře poslouchal Albinův monolog k policistům. On se nevymlouval. Věděl dobře, že by mu to nepomohlo. On jenom chrlil informace z podsvětí, jež jim může dát, když ho nezašijou. Mluvil o dealerech, Rusech, Arabech, mafii, o chystaném summitu NATO a chystaných protestech, o tom, že o tomhle všem jim může sehnat informace. Dopil jsem kafe a radši šel. Na památku mi nechali vyfotit Albinův „novinářský průkaz“, který mu někdo udělal na počítači a on si ho nechal zalaminovat.

LHÁŘ

Blížil se podzimní summit NATO z roku 2002. Začali se k nám sjíždět levicoví pacifisté z celé Evropy. Prahu zaplavili muži a ženy se zplstnatělými copánky vlasů a rozhodnými planoucími pohledy revolucionářů. Naši anarchisté se cítili důležití jak nikdy v životě a horečně chystali masové pouliční demonstrace. Veřejnost i policie se samozřejmě bály, jak daleko avizované pouliční protesty zajdou. V tu chvíli, dva týdny před summitem, se v médiích objevily varovné zprávy o přípravách na střet s establishmentem.

Bylo mi to fakt divný. Věděl jsem totiž, že demonstranti nejsou ve své zdrcující většině násilníci, ale jenom kašpaři. A nácvik boje či cvičení ve střelbě, o nichž média referovala? Fakt se mi to nezdálo. Obvolal a oběhal jsem všechny možné kamarády v represních složkách i v médiích a zjistil tristní skutečnost. Že celé to mediální šílení o výcvikových táborech anarchistů si vymyslel náš starý známý Albino. Jak ho policie začala stíhat pro krádeže fotoaparátů, podvody a ještě asi pět věcí, Albino odpověděl protiofenzívou.

Nabídl policii, že když nepůjde do vazby, tak jim sežene nejexkluzívnější zpravodajské informace z prostředí organizátorů protestů. A protože nějaké takové informace policie skutečně potřebovala, Albina nechali běhat a těšili se, až jim (obvykle dvakrát týdně) přijde práskat. Po nějaké době policisté vyhodnotili, že většinu jeho lží asi vyprovokovali sami svými otázkami.

Když Albino viděl, že je něco zajímá, tak jim o tom navyprávěl legendy. Třeba legenda o výcvikových táborech i nácviku střelby vznikla tak, že se policisté ptali na výcvik a zbraně demonstrantů, a Albino se snažil odpovědět přesně tak, jak potřebovali. Pak zkusil prodat svůj příběh novinám. A média mu jeho verzi skousla, protože informace, jež měli kolegové bokem od policie, říkaly totéž co Albino. Bodejť ne, když je měla policie od něj!

Napsal jsem o celé věci napůl naštvaný a napůl pobavený článek a veřejnost usoudila, že jsem celonárodním specialistou na padělané peruánské Indiány. Mailů podobných si jako vejce vejci jsem dostal desítky. „Není tomu více než měsíc, co vyšel Tvůj článek o Informátorovi. George Juliu José je pizdec, jenž nemá v sobě kousek cti, vystupuje nadále, i po uveřejnění jeho pravé-padělané novinářské legitimace, coby profesionální žurnalista.

Má dobrá kamarádka – důvěřivá duše. Milá, citlivá dívka uvěřila jeho slovům. Klasické nesmysly blil, že je novinářem, vlastníkem čajovny na Malé Straně, pravým nefalšovaným Peruáncem atd. Nuže podlehla kouzlu jeho podvodnické neosobnosti. Půjčila mu mobilní telefon, byl vybitý. Poděkoval a odešel domů, kde má nabíječku a telefon zprovozní. Od té chvíle jej více nespatřila. Váš pravidelný čtenář Honza M.“

Pak se Albino objevil v Madridu. Někdo mi napsal SMS, že ho viděl. Pak byl v Barceloně. Poznával Španělsko důkladně, jezdil autobusem. Poté, co dostal strašně přes hubu, seznámil se dokonce s tamním špitálem. Asi se snažil nějaké partě Marokánců vysvětlit, aby mu půjčili mobil, že jim ho vrátí. Záhy jsem dostal zprávu, že by se mé články možná líbily jedné momentálně ve Španělsku žijící české dívce. A její e-mail. Poslal jsem ho s křížkem po funuse. „Moc mě to nepotěšilo, ale přece jsem díky Tvým článkům nedopadla hůř, jelikož si je přečetl tatínek jakožto pravidelný čtenář Reflexu a tentýž den mě po telefonu donutil se Alberta zbavit. Sice jsem mu obětovala asi 70 eur, ale myslím, že jsem vyvázla dobře, já bych ho totiž asi nechala přenocovat … Zahrál to na mě opravdu dobře. Díky. J.“

Myslel jsem, že Albino odjede do Peru a lavina mailů o jeho kouscích skončí. Skončil jinak: V neděli 16. března pozdě večer Albina zadrželi v Rozvadově na hranicích, když se pokoušel vrátit domů. Už na něj byla pátračka, už byl odsouzený. Při čekání, než si pro něj přijedou z Prahy, dostal hysterický záchvat.

DISIDENT

Letos v létě se Albino opět objevil v Praze. Nejprve zamířil do agentury, jež jako formu sociální pomoci pořádá prohlídky Prahy s bezdomovcem jako průvodcem. Vysvětlil, že je peruánský Indián, který se narodil v Praze ve vězení, protože jeho rodiče byli proti režimu. Od samého narození ho trýznila StB a on si za své politické přesvědčení za komunismu odseděl osm let. To je snad pravda, těch osm let.

Nyní je fotografem, je bohatý, má v Praze velký byt. Ten ovšem za symbolickou cenu pronajímá studentům, neb má dobré srdce, a sám nic nepotřebuje. Tak dlouho fotil bezdomovce, až se rozhodl žít na ulici, že se k nim přiblíží a pozná jejich život. A proto bude pro agenturu optimálním průvodcem.

Přijali ho, jenže byl tak blbej, že když točila Česká televize o projektu zprávu, ukázal ksicht na kameru. Druhý den dostali do agentury několik set mailů, koho to vlastně zaměstnávají, a Albinova kariéra průvodce skončila. A pak, jako vyvrcholení Albinovy kariéry, přišla má osudová cesta do redakce přes Klárov.

Albino se stal sympatizantem hnutí Occupy Prague. Ale abych jim nekřivdil: Pár dní poté, co jsem o něm napsal na našem serveru, zmizel Albino i ze stanu na pražském Klárově. A tak vlastně nevíme, jakým happy endem náš příběh skončil, kde Albino krade teď.

Fascinuje mě viktoriánské období a oblékám se ve stylu Lolita. Z vítězky Aktů X se vyklubala netradiční umělkyně

Zprávy