Děti Sibiře: Obrazový esej fotografa Reflexu Stanislava Krupaře získal druhé místo v kategorii Každodenní život v letošním ročníku Czech Press Photo

Obvykle se v souvislosti s dětskými sebevraždami mluví o Moskvě, Petrohradě, Jekatěrinburgu a dalších velkých ruských městech, o místech, jež jsou nejvíce na očích. Nejhorší je ale situace v méně viditelných regionech, především v nejzapadlejších koutech Sibiře – v Tuvě a na Čukotce.

Celosvětově sebevraždu dokoná sedm dospívajících ze 100 000, ruský průměr je ale trojnásobný a v Tuvě, která je kulturně mnohem blíže Mongolsku než Rusku, si život bere 106 nezletilých ze 100 000. A na Čukotce, v nejvýchodnější části Eurasie, dokonce 187. Na tom, že je situace zoufalá a je potřeba ji změnit, se shodují všichni. Nikdo však nemá zaručený recept a neshody panují už v prosté definici příčin.

Původním národům se nikde na světě nevede dobře a bylo by nefér vidět problémy jenom v Rusku. Očividné ale je, že sociální situace je v sibiřských regionech bezútěšná. Překotná industrializace, dříve sovětská, dnes divoce kapitalistická, si vyžádala prudkou změnu životního stylu. Během jedné generace se z pastevců jaků, sobů a velbloudů, kteří dříve žili v osamocených jurtách, stali anonymní obyvatelé typizovaných vesnic a měst, odcizení vlastním tradicím.

Děti už nevyrůstaly v rodinách, ale žily v internátech. Spolu s masovou nezaměstnaností, již přinesla nová doba, a s alkoholismem (v Tuvě je největší spotřeba alkoholu na hlavu v celém Rusku) vznikl divoký amalgám. A co víc, pro místní mocné je situace kolem sebevražd dětí tou nejhorší vizitkou. V Rusku – a o Sibiři to platí dvojnásob – zůstává zvykem o problémech nemluvit, skrývat je, zametat pod koberec.

Najít si pro sebe smysl své existence je dřina i u nás. A ve světě bez perspektiv je to jistě ještě mnohem těžší.

Takhle vypadají jídla ve školních jídelnách. Obědy očima školáků i zaměstnanců

Zprávy