Dokument Dva nula: brutální portrét české společnosti
Ten film, to je dvacet osm kamer zahleděných nikoli na hříště, ale do hlediště, na vybrané aktéry fotbalového zápasu – fanoušky, televizní komentátory a pořadatele. Jejich reakce nepřetržitě zachycují připevněné mikroporty. Výsledkem je individualizace „českého davu“ a s kolegou Luďkem Staňkem jsme se shodli na tom, že je to smutný film o zlých lidech s paprskem naděje.
Po překvapivém ohlasu na debatu o nových televizních seriálech jsme se rozhodli pokračovat v nepravidelném cyklu „recenzí dialogem“. Tentokrát s Luďkem Staňkem analyzujeme dokument Dva nula, což je filmařsky revoluční pohled na jedno pražské fotbalové derby (konkrétně zápas Sparta – Slavia z minulého roku). Totiž vždycky, když někdo v Čechách nehladí kočičku po srsti, Reflex zbystří.
TESAŘ: Tohle je, Luďku, případ filmu, který má tak silný nápad, že ho ve výsledku lze vlastně jenom zkazit. Znal jsem dopředu vyprávěcí klíč, věděl jsem o nevídaném technickém nasazení (do hlediště a mezi pořadatelskou službu bylo rozmístěno 57 mikroportů), přesto mě ten dokument nezklamal. Ale bylo mi u něj strašně smutno.
STANĚK: Proč? Protože jste to derby prohráli?
TESAŘ: Počkej, uvědomuješ si, že film z toho zápasu udělal historicky nezapomenutelnou porážku? Nic proti filmařům, neuvažovali fanouškovsky, nýbrž dramaticky, ale po pravdě, bylo to k nesnesení. Hodinu a tři čtvrtě se díváš na sparťanské fandy a posloucháš ty kecy. Víš vůbec, kolikrát mě jako praktikujícího slávistu během toho filmu urazili?
STANĚK: Já viděl Dva nula ve Varech, vůbec jsem nevěděl, oč půjde, a – upřímně – úplně mě to rozbilo. Nejdřív mě pohltil ten nápad, pak jsem začal zkoumat, jestli funguje, a pak jsem zjistil, že se ti kluci rozhodli jít ještě dál. Že příběhy aktérů toho zápasu zasadí do rámce velkého filmu. Je to biják, co obrázek, to smysl, výtvarný nápad. A ty barvy. Přece na fotbal chodíš … Ty barvy na stadiónu jsou úplně přesné.
TESAŘ: Souhlasím. Odehrát přes jediný záběr rohového praporku dva vstřelené góly s tím, že aniž se kamera hne, chytne v záběru Matějovského, který kope roh, pak slyšíme řev diváků a nakonec do téhož záběru vběhnou radující se hráči. To je velký. Záběr jako od Carlose Saury. Tady mají tvůrci můj obdiv. Oni nemohli vědět, jak se ten zápas bude vyvíjet, a přitom museli tušit, že drama toho zápasu jim napíše film. Kdyby točili na včerejším zápase s Bulharskem, kdoví, co by tvořilo aristotelský vrchol – možná oko v brankové síti. Bojar s Abrahámem pracovali s realitou jako s dramatickým materiálem, ať si to připustí, či nikoli. Taky padnou na začátku góly a pak už se vlastně nic nestane.
STANĚK: Ten film má jediný problém: je moc dlouhý! Má hodinu a tři čtvrtě s tím, že tempo se prakticky zastaví při těch dvou slepených gólech, které zasadily chronologicky stavěnému příběhu ránu tím, že padly už v desáté a dvanácté minutě prvního poločasu. Tebe možná trýzní, že se ti jásající sparťanští fanoušci projdou po hrobě dvacetkrát tam a zpátky, ale mě štvalo, že jsem věděl, co se stane, a to hned několikrát.
TESAŘ: Abych to vysvětlil: filmaři opakovaně vracejí čas a ukazují, jak na ty dva góly reagují všichni sledovaní hrdinové příběhu. Desetkrát po sobě! Tři minuty v reálném čase je jako nic, ale v tom filmovém je to k nepřežití. Na druhou stranu bych kluky hájil z toho důvodu, že tomu nebylo asi možné odolat. Góly jsou přirozený emoční vrchol, ty reakce jsou atraktivní..
STANĚK: Třikrát deset je třicet. To je skoro třetina filmu! Moc!!
TESAŘ: Ale na konci té pasáže je sladká tečka: záběr na topoly u stadiónu, které se po emotivních výbuších fandů ani nepohnou. Jenom jimi proudí čas – to je tak nádherné, ta stoická příroda proti našim malým radostem. Příroda nereaguje na nic.
STANĚK: Ten film mě baví i společensky – sledujeme přes dvacet dobře vybraných stanovišť. Mikroporty mají hooligans, ale taky dvojice ve V.I.P., grouppies fotbalistů, ten záběr je široký. Vesměs jsou to všechno záporní hrdinové, jejich obrázky vůbec nejsou lichotivé. Ale pak jsou tam dva chlapečci v teplákovkách, kteří si strkají navzájem prsty do nosu. Jsou tak nevinní v prostředí šílenců. Jenže taky vidíš, že za pár let budou asi stejní jako ti dospělí.
TESAŘ: Na mě ty lidi – bez ohledu na klubovou příslušnost – působili vesměs hnusně a agresívně. Chyběly mi poláčkovské figurky. Myslíš, že už na fotbal nechodí?
STANĚK: Někteří fanoušci prý byli vystřiženi: například herec Vetchý s režisérem Kohákem.
TESAŘ: To je divné, protože v traileru byli.
STANĚK: Jenomže už v něm vidíš, jak se chovají nepřirozeně – mluví s vědomím, že mají mikrofon. „Fotbalové“ intelektuály tu zastupuje literární kritik Jiří Peňás a básník Tomáš Kafk a, sedící ve V.I.P. sekci. A ten model je hodně smutný. Taky hrají, komunikují spolu, jako by stáli NAD fotbalem, a je to trapné. To pak oceníš přirozenost omezenců. Peňás s Kafkou jsou o milión přečtených knih vzdělanější, ale jsou tu za úplně stejné pitomce. Mě neskutečně iritovali! Zato ten nebohý pořvávající tlusťoch v rudé bundě: to je lidový hrdina, který je tu a tam i vtipný a baví tě na to koukat, protože je to život. V těch dvou je jenom předstírání.
TESAŘ: Kouzlo, které filmaři předvedli, spočívá v tom, že individualizovali bezejmenný dav, jako by kamera prolétla do jeho středu a zastavila se u člověka, jenž je v tu chvíli součásti celku, za který nezodpovídá. A to působí hodně ošklivě.
STANĚK: V té souvislosti si myslím, že film nevrhá úplně ideální světlo na vietnamskou komunitu v Praze. Dva parchanti, který atakují staršího člověka, co je okřikl, to je čirý zlo.
TESAŘ: Já bych k vietnamské komunitě ještě přišpendlil komentátory České televize a jejich kolegy. Možnost nahlédnout do zákulisí jejich práce mě fascinovala. Spolukomentátor přenosu Luděk Zelenka řekne o černém hráči, že je gorila. Ota Černý, šéf sportovní redakce, který se zřejmě dívá doma na televizi, zavolá produkčnímu, jenž doběhne uprostřed přenosu za Zelenkou na komentátorské stanoviště, zatahá ho za košili s tím, že bude mít průser. Načež se Zelenka – zcela jistě s chutí – vrhne do komentování druhého poločasu. Kde to jsme?
STANĚK: Mým jediným „kladným“ hrdinou filmu je Strašák, šéf slávistického kotle. Naprosto mě dostává osobním nasazením člověka, který má na krku bandu ultras, co mu odpalujou světlice dřív, než mají. Je na stadiónu největšího rivala, jeho tým prohrává a on má jenom megafon, do něhož to všechno musí vykřičet. Dává tomu všechno. Ve srovnání s tím je všechno ostatní nuda.
TESAŘ: Viděl jsi ve světě nějaký podobný dokument?
STANĚK: Existují skvělé fotbalové dokumenty, ale ty se většinou soustředí jenom na jednu sociální skupinu – většinou na ultras. Dva nula rozprostřel pozornost po celém stadiónu čili po celém spektru lidí, kteří chodí na fotbal. Je to i tím, že my jsme vlastně beztřídní, rozplizlá společnost, kde se při troše úsilí do V.I.P. prostor dostane každý. V rozkastované Anglii bys tohle nenatočil, to by nebylo možné.
TESAŘ: Nesmíme zapomenout na ty dva Italy, co sedí až pod střechou tribuny, strašně se nudí, a když zápas skončí, řeknou něco ve smyslu: „Proboha, tohle bylo hlavní derby téhle země?“
STANĚK: Já myslím, že Dva nula je moc dobrý film o blbém zápase. Kdy si tady zase budeme povídat o nějakém dokumentu? Navíc kluci prý natočili přes sto hodin surového materiálu. Kam se hrabe Olga Sommerová.
TESAŘ: Myslím, že je to důležitý počin i pro český dokumentární film. Já už se nemůžu dívat na mluvící hlavy, kdy filmař doufá, že řeknou něco za něj, že výslednicí chytrých řečí bude chytrý a zajímavý film. Není to pravda! To je falešný alibismus mnoha českých dokumentů.
STANĚK: Abych to shrnul: tihle kluci přesně věděli, co chtějí říct, vše tomu podřídili a nevykašlali se při tom na filmařinu. A to je velký.
DVA NULA
ČR 2012
Scénář: Tomáš Bojar a Pavel Abrahám
Režie: Pavel Abrahám
108 minut
Premiéra v ČR: 25. 10. 2012
