Válka zblízka. Konflikty v Sýrii, Libyi či v bývalé Juguslávii objektivem srbského fotografa Gorana Tomaševiće

Na chlapíka, jenž viděl ve svém životě opravdu ošklivé věci, je Goran Tomašević, srbský válečný fotograf, vzácně normální. A to dokonce i v porovnání s kolegy, kteří za sebou mají tolik válečných konfliktů jako on. „Můžu si jenom zavolat?“ zeptá se zdvořile a gestem naznačí, že můžu zůstat v místnosti.

Jsme v Czech Photo Gallery, kde za chvíli proběhne vernisáž jeho výstavy Válečný fotograf, jež je v Praze mimo jiné proto, že Tomašević byl v porotě letošního Czech Press Phota. Z vedlejší místnosti zní cinkot skleniček a my sedíme v místnosti, kde jsou ty lyričtější z Goranových fotografií – západy slunce, vesnické výjevy ze života v Africe, příroda. Hned vedle ale najdete ostré válečné fotografie z Egypta nebo Sýrie. Při jejich sledování máte pocit, že jste uprostřed dění.

Staré pravidlo pro profesionální fotografy zní: „Když máte dojem, že jste dost blízko, udělejte ještě krok.“ V Goranově případě se ovšem zdá, že on jich někdy udělá i pět. Na některých jeho fotografiích máte dojem, že kolem vás létají kulky. Říkám mu, že jeden můj srbský známý tvrdí, že příslušníci tohohle národa se rodí buď s puškou, nebo lopatou v ruce, ale vždycky beze strachu. Zasměje se. „Pokud jsem se jako válečný fotograf něco naučil, tak to, že se o sebe musíš umět postarat, protože to za tebe nikdo neudělá. Ovšem na druhou stranu, když se o sebe budu starat, nebo dokonce strachovat moc, tak neudělám žádné fotky. A kvůli nim tam jsem především, že jo ...“

SPÍM JAKO DŘEVO

Goran dělá pro agenturu Reuters, pro niž začal fotit během konfliktu v bývalé Jugoslávii. „Víte, je vám trochu přes dvacet, jste mladý, zvědavý a odvážný a máte válku přímo na zahradě. Bylo logické, že jsem začal fotit. Říkal jsem si, že je možnost, že moje fotky něco změní, něčemu pomůžou.“ Agentura ho postupně posílala i do dalších válečných konfliktů. Jako jeden z mála fotografů pronikl do válečné zóny v Sýrii.

„Je to válka, jež trochu připomíná konflikt v bývalé Jugoslávii – boj ve městě, hodně odstřelovačů. Válka ve městě je vždycky horší. Jednak kvůli civilistům, kteří nestihli utéct, jednak kvůli tomu, že je všude beton. Když jsem byl v Libyi, granáty kolem mě padaly často do písku, do měkkého. Tady to bylo daleko nebezpečnější – střepiny se od betonu a asfaltu víc odrážely a létalo to všude kolem.“

Fascinující je především stoicismus, s nímž Tomašević ke své práci přistupuje. Focení v Sýrii se mnoho válečných fotografů, respektive jejich redakcí, bálo. Přechod do země z Turecka byl střídavě nelegální nebo skoro nemožný, vždy ale velmi drahý a nebezpečný. „Bylo drahé najmout spolehlivého řidiče, který je pro každého válečného fotografa zcela klíčový. To ano. Ale že bych se bál, že se za mnou hranice zavře a já nebudu moct ze země? To ne. Stejně jsem tam byl prakticky načerno, takže to bylo úplně jedno.“

Fotografie, jež v Sýrii pořídil, jsou nesmírně silné a ukazují hrůzy války daleko otevřeněji a osobněji než nekvalitní roztřesené pětisekundové obrázky z YouTube, jež občas vidíme v českých televizích. „Víte, když jste tam, snažíte se prostě fotit. Všechno kolem sebe. A nepřijít při tom k úrazu. Nemáte čas nic moc řešit, přemýšlet, dojímat se. Na to je čas až později. Ale já se snažím tomu moc nepoddávat. Dělám svoji práci a doufám, že moje fotky pomůžou tomu, aby se s danou situací něco stalo. Aby se změnila k lepšímu. Jistě, jsou věci, na které si nikdy nezvyknete a jež vámi vždycky pohnou – třeba mrtvé děti. Ale jestli se mi zdá o válce a mrtvých? Vůbec ne. Já spím jako dřevo.“

S VĚKEM JSEM OPATRNĚJŠÍ

Za dobu, co srbský fotograf objíždí pro agenturu Reuters válečné konflikty, se změnila nejen válka, ale i situace válečných fotografů. „Dneska se zpřísnila bezpečnost válečných fotografů. Nejen mě. Na focení ve válečných zónách bychom měli mít s sebou bezpečáky a obecně se bezpečnostní pravidla hodně zpřísnila. Jenže já to nemám moc rád – nerad se držím větších skupin fotografů, většinou se snažím trhnout, v severní Africe jsem se snažil zmizet i svým bezpečákům. Ale samozřejmě s věkem jsem daleko opatrnější.

Když jsem fotil v Kosovu, jezdil jsem za frontou v autě sám bez řidiče. Takový magor už dneska dávno nejsem. Člověk je prostě zkušenější. Taky už to pro mě není takový adrenalin jako na začátku. Prostě si zvyknete. Speciálně když se pořád někde něco děje. Ode dneška za týden budu v Afghánistánu.“