Nechci být prezidentem ČR!
Kdyby se mi zdály sny, mohl bych tvrdit, že se mi zdálo, jak mě „někdo“ nominoval za kandidáta na prezidenta České republiky, a z toho pak rozvinout jakkoli pomatenou interpretaci takového snu.
Protože o snech si mohu skutečně nechat jen zdát, přiznávám se, že mě to napadlo zcela za střízliva a za bděla, a přesně vím, ve kterou chvíli: když vyšlo najevo, že i Táňa Fischerová má potřebných padesát tisíc hlasů a že i Vladimír Franz se v pondělí půjde udat na ministerstvo vnitra jako kandidát, došlo mi, že je nejvyšší čas začít přemýšlet, koho nakonec nevolit. Tenhle postup je mnohem jednodušší, jsem si totiž mnohem víc jist vším, oč nestojím, než tím, co mi ke štěstí skutečně chybí, alespoň tedy v rámci své občanské existence v této zemi.
Jako vystudovaný umělec bych měl mít jasno. Jenže zastávám názor, že umělec ať je umělcem, zvláště tehdy, cení-li si jej jako umělce alespoň někdo. A stejně tak i kníže, zelenina, hradní culíkář i ti ostatní – však už nám leze krky otřepanost, že když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl, a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je (jasně že to řekl Werich, a mně se teď stejně jako jemu kdysi líbí jeho jistota sebou samým vyjádřená německým příjmením: Kdo? Já.).
Představa, že bych se ke skicáku prodíral hodinami šaškování na kdejakém ceremoniálu, stohy svých projevů o všem a o ničem, hradbou zabedněných bodyguardů, pohrdáním kolegů-prezidentů celého světa či lavinou smíchu bývalých kamarádů je natolik děsivá, že tuhle radost nechám rád některému z ouřadů, kteří okamžik tvůrčí potence jaktěživo nezažili.
A udivuje mě, s jakou lehkostí se kreativní kandidáti dobrovolně zbavují všeho, na čem stojí jejich životy, kariéra, štěstí a dosavadní úspěchy. To, že se Václavu Havlovi dařilo být oblíbeným prezidentem a ještě realitivně plodným autorem, přece neznamená, že takhle ta funkce funguje.
Samozřejmě se nabízí varianta, že se už adventně vymoderovali a výtvarně, hudebně i postmoderně dramaticky vyprofesorovali, a post němé tváře v rámu na zdi za katedrou všech tříd českých škol je jim dobrou položkou předdůchodového portfolia, ale věřit jak té myšlence, tak složitosti mé věty se ani mně jen tak nechce.
Nemluvě o tom, že turnaj v obsazení, jaké se dosud nabízí, je hluboko pod úrovní i té nejnižší laťky zdravě uvažujícího člověka.
A proč že vlastně tím prezidentem nechci být také?
- Protože když už se mi lidé mají smát, rád k tomu zavdávám příčinu sám.
- Protože když už si myslím nějakou hloupost, nenasírám jí půlku světa.
- Protože když už si nechávám poradit, tak od lidí, kteří víc než v čápa věří v opici.
- Protože když potřebuji propisku, tak si ji koupím v papírnictví.
- Protože mě baví moje práce, a tak se neprdím jinam.
- Taky proto, že mně vždycky přišlo srandovní být hlavou státu, zatímco o zbytku těla už nikdy nebyla řeč.
- A taky protože mé ženě vyhovuje role první dámy rodiny.
Z těchto důvodů a z několika dalších, které jsem mezitím zapomněl, jsem se rád podepsal pod petici „Nechci být prezidentem České republiky!“, jejíž obhajoba mi, a tomu věřte, mluví z duše.
