Graffiti po Česku: Ilegální umění v legálním světě? Nesmysl!
Graffiti se už dostalo do českých výstavních síní. To, co působí jako jeho vrcholné uznání, může ale stejně tak znamenat, že s ním cosi není v pořádku. Vypadá to totiž, že by se z něj mohlo stát oficiální metropolitní umění. Podtitul výstavy Městem posedlé v pražské Městské knihovně sice zní Ilegální umění v legálním světě, jenže co je ilegálního na umění, které dostává prostor ve špičkové galerii nebo vzniká na zakázku?
České graffiti mi vždycky přišlo jaksi nepřípadné, nevěrohodné. Stejně jako třeba česká country nebo rap, hudební žánry odvozené ze Spojených států a přesazené do úplně jiného prostředí, kde působí směšně. Vzít si klobouk a myslet si, že budu kovboj, je velmi naivní představa. Obléknout si teplákovku a hodit blýskavý řetěz kolem krku – to na rappera nestačí, ani když k tomu ještě někdo přidá zlý kukuč a hbité rýmování. Přejímá se totiž jenom forma, kdežto podstata vycházející z autentických prožitků zůstává nedotčená, protože je prostě nepřenosná.
Podíváme-li se do Ameriky, kde všechno začalo, najdeme zásadní rozdíl. Představitelé newyorské graffiti scény, utvářející se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, vycházeli z prostředí sociálně slabých vrstev a malování na zdi pomocí sprejů bylo jedním z mála možných způsobů, jak mohly „socky“ z Harlemu, Queensu nebo Brooklynu vyjádřit svou identitu a jak upozornit na to, že v téhle megapoli vůbec nějakým způsobem existují.
Měly tedy pořádný důvod, aby vzaly do rukou spreje. Hodně o tom ví Charlotta Kotíková, historička umění českého původu, která v roce 2006 uspořádala v Brooklynském muzeu umění výstavu newyorského graffiti, kde představila tvorbu Michaela Tracyho (Tracy 168), Melvina Samuelse, Jr. (NOC 167), Sandry Fabarové (Lady Pink), Chrise Ellise (Daze) a Johna Matose (Crash). Šlo o velká plátna, která si od nich nechal v osmdesátých letech „nastříkat“ Sidney Janis, jinak sběratel úspěšně obchodující s dílem Jacksona Pollocka. Už tehdy odhadl, že by jednou mohla mít svoji uměleckou hodnotu.
„Graffiti je původní americké umění, jde o součást novodobé kultury, i když třeba kontroverzní,“ vysvětluje Charlotta Kotíková a dodává, že od jeho počátků bylo záležitostí mládeže pocházející z prostředí neprivilegovaných vrstev, kde otázka návštěvy uměleckých škol nepřipadala v úvahu. „Byli to kluci a holky, kteří sotva uměli číst a psát, chodili do špatných škol v chudých částech New Yorku a snažili se realizovat, protože každý se chce nějak uplatnit, zanechat po sobě stopu.
Našli si graffiti a zaplaťpánbůh za to! Protože tato tvorba je většinou zachránila od daleko horších konců, i když někteří zemřeli, hlavně kvůli drogové závislosti – jako třeba Kwame Monroe, přezdívaný Bear 167.“
ZLATÁ STŘEDNÍ VRSTVA
Čeští graffitisté nebo streetartisté jsou z jiného kmenu i těsta. Pocházejí ze středních vrstev, a protože dospívali v éře kapitalismu, nehrozilo jim, že by byli kvůli původu společensky diskvalifikovaní. Nejlepší z nich jsou dnes třicátníci a už se neschovávají, protože si vybudovali sebevědomí. Pracují ve veřejném prostoru a nebojí se vystupovat sami za sebe: doby, kdy po nich šli policajti, protože stříkali na zdech, kde to nebylo možné, jsou minulostí.
Jan Kaláb (Point) vystudoval Akademii výtvarných umění, na stejnou školu chodil také Jakub Matuška (Masker), Zdeněk Řanda (Pasta) se zase učil na střední grafické škole a mimo jiné byl poradcem režiséra Tomáše Vorla, když před pěti lety natáčel film Gympl, který se – mimo jiné – snažil ukázat, co pražské středoškoláky motivuje k tvorbě graffiti.
Jmenovaná trojice jsou klasici oboru. Mistři. Masker loni vystavoval v Galerii výtvarného umění v Chebu, letos v mondénní pražské Dvorak Sec Contemporary. Point měl v roce 2011 výstavu obrazů v Trafačce, která je centrem pražského streetartu, a jeho tvorbu důkladně v katalogu rozebral Karel Srp, jeden z nejvýznamnějších současných historiků umění, autor monografi í Toyen, Štyrského, Boštíka nebo Malicha.
Nyní se společně sešli na výstavě Městem posedlí, kterou jim uspořádala Galerie hlavního města Prahy. Vypadá to, že graffiti se tímto krokem dostává definitivně do světel reflektorů, stává se takřka oficiálním městským uměním, jemuž jsou nakloněni nejenom kurátoři galerie, ale také samotní zástupci magistrátu.
To, že se podařilo uskutečnit výstavu, na které jsou zastoupeni vedle českých autorů také jejich kolegové ze zahraničí, je důležitým signálem uměleckého establish mentu vůči tvorbě založené na absolutní svobodě. Chtějí si ji osedlat – nebo prostě jenom ukázat, že jsou schopni jít s dobou.
Na hodně navštěvovanou přehlídku chodí učitelé s žáky, aby jim ukázali, že když se budou snažit, jednou to také dotáhnou třeba až do galerie. Pokud ale budou zlobit, skončí na ulici, na níž všichni z vystavujících nejprve dlouhé roky působili, než se jejich projev natolik vybrousil, že se stal zajímavým pro lidi, kteří se uměním zabývají po teoretické či komerční stránce.
Radní Aleksandra Udženija se zřejmě rozhodla vzít na sebe roli samozvané streetartové patronky. Možná to myslí upřímně, ale o tom bych si dovolil pochybovat. Na konci srpna sepsala elaborát, kde vyjadřuje víru, že se díky výstavě Městem posedlí Praha „začlení mezi světové metropole, které podporují moderní umění a mladé umělce“.
Má pro to svůj důvod. Vysvětluje ho slovy, která si nezadají s frázemi budovatelů socialismu. „Bez odvahy a nadšení mladých lidí, novátorů, by město zůstávalo fádní, bez nových impulsů. Věřím, že pořadatelé nakonec získají i potřebná povolení k projektu na Nuselském mostě, který se bude rekonstruovat. Nepůjde tedy o trvalou změnu, ale dočasné využití plochy pro tyto umělce. Pokud zlegalizujeme plochy pro graffti, uděláme vstřícný krok a částečně eliminujeme ničení fasád nechtěnými malbami, nicméně vždy na vše musejí být potřebná povolení. Především tento projekt má podporu široké umělecké veřejnosti.“
NUSELÁK
Pasta a Point měli v rámci doprovodné akce k výstavě oficiálně pojednat čtyřicet metrů vysoké pilíře Nuselského mostu, jak si to přála radní Aleksandra Udženija. I když nemělo jít o trvalý nátěr, nakonec jej Národní památkový ústav nepovolil: v opačném případě by betonové nohy, které už ani nevnímáme, dostaly podivnou ozdobu, jež by na ně ještě více upozornila.
Umělci se museli spokojit s fasádou nad prozatímním parkovištěm na Národní třídě. Postoj k Nuselskému mostu je ale z jejich strany podivný. Vzbuzuje dojem, jako by jim nějaká vyšší moc sebrala něco, nač měli oni – jako žijící klasici – přece právo, které si vybojovali stovkami nehonorovaných „pieces“.
Po památkářské stopce na pilíře rezignovali. Ze svobodných umělců vyrostlých se sprejem na ulici se s postupem času stávají dekoratéři, kteří rádi přijmou nabídku k tomu, aby si mohli v klidu „zamalovat“, hlavně když je plocha pořádně velká. V graffiti jde totiž mimo jiné také o velikost a dobrou viditelnost.
Byl to ale právě Point, nejvýznamnější experimentátor českého streetartu, jehož heslo znělo Když chci, tak se neptám, jestli můžu. A také ho osadil na betonovou zeď podpírající serpentinu Chotkovy ulice. Tehdy pracoval v duchu pravidel graffiti, založených na svobodném způsobu vyjádření, a to i za cenu možného postihu.
Protože však v případě „Nuseláku“ nedostal se svým kolegou patřičný štempl, svých ambicí vytvořit dosud největší dílo se vzdal, aniž se o ně jakkoli pokusil neoficiální cestou bojovat. Nevím, jak to mám vysvětlit, možná to souvisí s tím, že s přibývajícím věkem graffitisté ztrácejí někdejší vitalitu, protože se z nich stali opravdoví umělci.
Nakonec se rozpustí v galeriích, které jim umožní v klidu rozvíjet vlastní potenciál. Kdysi takhle dopadli Basquiat i Keith Haring, hrdinové newyorské scény kteří svoje nadání ve spojení s galeristy neuvěřitelně finančně zhodnotili. Ačkoliv americké a české graffiti vycházejí z odlišných základů, některé vnější principy mají společné.
Mimochodem, Aleksandra Udženija je ve snahách legalizovat street art poměrně vytrvalá – když byl Roman Týc popotahován kvůli semaforům, na nichž v rámci známého, mediálně dostatečně propíraného projektu vyměnil sklíčka, přišla s myšlenkou, že by bylo dobré vyčlenit na jeho semaforská díla vhodné místo, aby „tento mladý umělec mohl tvořit rozhodně bez hrozby represe ze strany státu“. Což je přesně proti podstatě žánru, v němž se Týc již dlouho s úspěchem (že byl kvůli tomu měsíc vězněn, je svého druhu nejvýznamnější ocenění, jakého se mu mohlo dostat) pohybuje.
Jeho podstata tkví v tom, že vstupuje se státem do kontroverze, protože jinak by nemohl upozornit na jeho slabé stránky. Těžko se dá najít lepší příklad nepochopení streetartu, než jak to předvádí právě tato svérázná zastupitelka na Magistrátu hlavního města Prahy, reprezentující ODS.
DĚSIVÝ ORLOJ
V ničem si s ní ovšem nezadají ani její kolegové ze čtvrtého pražského obvodu, kteří nechali ve vestibulu stanice metra Budějovická vzniknout kýčovitému graffiti s pražskými motivy. Těžko říci, jestli předchozí plakáty nalepené v pěticentimetrové vrstvě nebyly lepším nechtěným artefaktem než na objednávku nastříkaný výjev, jehož jádrem je panoráma Hradčan, ale také orloj ze Staroměstské radnice.
A jako by toho nebylo dost, vše ještě stvrzuje motiv zachycující přibližnou podobu nedaleké vodárenské věže od architekta Jana Kotěry. Už to skoro vypadá, že jakmile se najde volná plocha, zastupitele nenapadne nic lepšího než zavolat sprejery, nejlépe profesionální. Stometrová plocha přišla na dvě stě tisíc korun (zaplatila Česká spořitelna) a malbu měla na starost firma Formstorm, která spolupracuje s několika sprejery na podobných, oficiálně povolených či komerčních zakázkách.
Výsledkem je zatím největší graffiti kýč, jaký se na pražské scéně objevil. Útěchou může být snad jen to, že se „malovalo“ na podkladové desky, ne rovnou na zeď, takže se tahle bizarní veduta může snadno odstranit.
Dojemné je, že zastupitelka Lucie Michková (ODS) to myslí smrtelně vážně a doufá, že nikdo z nezávislých graffitistů artefakt nevylepší: „Věřím, že sprejeři budou ctít autorské dílo a nebudou dokončený obraz přemalovávat a poškozovat, protože jinak se uznání od obyvatel nikdy nedočkají. A naše snaha povýšit jejich umění vyjde vniveč.“ Někdy jen snaha nestačí a dobré úmysly se svým vyzněním můžou proměnit v noční můru.
Vladimír Brož (Vladimir 518) minulý týden při debatě k výstavě Městem posedlí nazval graffiti kulturním a sociálním ghettem, které prakticky nikdo zvenčí není schopen ocenit ani analyzovat: „Mezi graffiti komunitou a veřejností je naprosté nepochopení. To je na jedné straně naprostá výhoda té věci, protože není zničitelná a je skutečně krystalická v tom přístupu.
Myslím, že neexistují lidi, kteří by si na něco hráli nebo něco předstírali, aby se jenom líbili holkám. To neexistuje, buď se maká, a potom má člověk nějaké postavení v té scéně, anebo neexistuje. Myslím si, že graffiti je natolik uzavřená věc, že ji laická veřejnost nebude moci nikdy pochopit.“
Skoro to v jeho podání vypadá, jako by se jednalo o hermeticky uzavřenou sektářskou tvorbu, do níž nelze proniknout. Přesto se s ním dá snadno polemizovat. Ke každému vizuálnímu dílu lze totiž zaujmout postoj, ať už vstřícný, odmítavý, nebo neutrálně lhostejný. Myslet si, že jenom insider dokáže analyzovat graffiti, zavání částečně namyšleností, částečně naivitou. Některé věci by měly být pro všechny společné. Kupříkladu pravidlo o tom, že místo určuje děj, které z římského práva převzali architekti.
A streetartisté pohybující se ve veřejném prostoru by ho také měli brát – a řada jich i podvědomě bere – v úvahu. Jinak se maluje v metru, jinak na opuštěných fabrikách a jinak na exponovaných fasádách, které jsou hlídány kamerami. Není to vůbec jednoduché. A kupodivu to neulehčuje ani chráněný galerijní svět, který mají umělci k dispozici na výstavě Městem posedlí.
Jakmile se z ulice dostali do institucionální zóny, do prostředí oficiální galerie, zdá se, jako by najednou ztratili cosi podstatného: spontánnost. Výstava působí až sterilně, člověku to připadá, jako by z nich prostředí vysálo veškerou energii. Je to uhlazené, dokonalé, ale tak nějak bez chuti a bez zápachu.
Kdo na jaře viděl na stejném místě výstavu sochaře Krištofa Kintery, jenž je jen o něco starší než zdejší klasici streetartu, měl strhující zážitek. Kintera se totiž galerie zmocnil s totálním nasazením: bylo v tom tolik síly a invence, že graffitisté v tomhle srovnání blednou. Očividně jim schází odpovídající touha rozdat si to s kamennou institucí a pořádně ji provětrat, případně zneuctít … Vyzkoušet všechny možnosti, jak se dá vyrovnat s její určitou oficiózní podstatou, jakkoli GHMP patří svým programem k pokrokovějším galeriím.
Graffiti, které nevzniká z vnitřní potřeby, je do jisté míry odsouzeno k neúspěchu. Abychom něco takového pochopili, nemusíme být nutně členem klanu, neboť to platí o veškeré tvůrčí činnosti.
