Šance pro lidi s roztroušenou sklerózou? Kmenové buňky opravují nervy
Dvojice vědeckých týmů transplantovala kmenové buňky do mozku myší a lidí trpících nedostatkem myelinu. Buňky se uchytily a začaly myelin vytvářet. Výsledky pokusu s lidmi jsou zatím jen předběžné.
Nedávno jsem slyšel od jednoho jinak asi vzdělaného člověka, že ve škole neměl rád vyprávění o buňkách. Prý nechápal, k čemu to je. Jelikož dotyčný se už dříve vyjádřil, že neměl rád ani chemii, fyziku a matematiku, raději jsem místo přesvědčování mlčel. Sám si na poznání cením víc uspokojení zvědavosti než praktického přínosu. Nedovedu si představit žádnou oblast, která by nemohla člověka za příznivých okolností zaujmout. Snad jen s výjimkou umělých nauk, jako byl kdysi marxismus-leninismus, jehož návrat do české kotliny začíná v poslední době hrozit.
Výzkum buněk ale užitečný je. O tom není pochyb. Kdo chce léčit lidské tělo, musí pochopit, jak funguje. Většina složitosti lidského života se odehrává na úrovni jednotlivých buněk, nebo dokonce ještě nižší. Na stejné úrovni působí i léky a hormony. Studium buněk bylo většinu minulého století hlavním zdrojem pokroku v medicíně a bude jím asi i ve století našem.
Snad nejslibnější oblast už je dlouho výzkum buněk kmenových. Kmenové buňky mají, jak známo, schopnost vyvíjet se v jednotlivé buněčné typy, z nichž je složen lidský organismus. Pokud by se vědcům podařilo je ovládnout, znamenalo by to třeba možnost vypěstovat nové orgány místo poškozených. S jedním takovým postupem přišly nedávno dvě skupiny výzkumníků v časopise Science Translational Medicine. Podařilo se jim pomocí kmenových buněk opravit takzvané myelinové pochvy nervových vláken. Jak to udělali a k čemu je to dobré?
Věnec buřtů
Myelinové obaly výběžků nervových buněk jsou zásadní evoluční novinka nás, obratlovců. Přesněji řečeno obratlovčí linie zvířat s čelistí, kam spadají obratlovci téměř všichni, kromě mihulí a sliznatek. Pokud jste o sliznatkách nikdy neslyšeli, stačí vám vědět jen jedinou věc: jméno nelže. Mimo naši větev evolučního stromu se podobné uspořádání vynořilo ještě několikrát nezávisle, což svědčí o jeho velké užitečnosti. Myelin je protein s navázanými lipidy, látkami, jež se vyskytují v tucích.
Myelinová pochva obtáčí většinu našich nervových vláken. V pravidelných rozestupech je přerušena zářezy, takže naše nervová vlákna připomínají věnce buřtů. Díky myelinu cestují signály po vlákně mnohonásobně rychleji. Elektrický náboj přeskakuje mezi jednotlivými zářezy, místo aby se vlnovitě šířil výběžkem. Pochvy navíc působí jako izolace. Vnitřní prostředí všech organismů je elektricky nabité a mohlo by šíření vzruchů rušit.
Narušení myelinových pouzder znamená problémy. Nejznámější jsou asi roztroušená skleróza a syndrom Guillain-Barrého. V prvním případě se myelinové obaly rozpadají dlouhá léta. Ve druhém se můžete octnout na invalidním vozíku během měsíce.
Výrobu pouzder mají u periferních nervů na starost takzvané Schwannovy buňky. V mozku zase další typ buněk, označovaných jako oligodendrocyty. Jeden oligodenrocyt dokáže buřtovitými strukturami obsluhovat až padesát nervových vláken najednou. Pokud ale zdědíte vzácnou genetickou chybu, můžete trpět Pelizaeus–Merzbacherovou chorobou (PMCH).
Vaše oligodendrocyty nebudou schopny vytvářet funkční myelin. Může to znamenat obtíže s chůzí, mluvením, a dokonce i dýcháním. Děti postižené těžkou formou PMCH často nepřežijí pubertu. Nemoc postihuje víc chlapce než dívky. Lepší časy se ale blíží.
Předběžné výsledky
Obě na začátku zmíněné skupiny vědců používaly linii kmenových buněk, vyvinutou firmou StemCells Inc. Ta sídlí v kalifornském Newarku. Tým vedený Nalinem Guptou z Kalifornské univerzity popisuje výsledky první fáze klinických zkoušek léčby PMCH. Klinické zkoušky mají obvykle čtyři fáze, přičemž první ještě nemá ověřit samotnou účinnost léčby, ale jen zjistit, jestli je pro pacienty bezpečná. Účastní se jí málo lidí, v tomto případě čtyři chlapci. I tak jsou ale předběžné výsledky slibné.
Vědci dopravili kmenové buňky do mozků pacientů. Pak jim devět měsíců podávali léky na potlačení imunity, aby se buňky mohly usadit. Pacienti snášeli léčbu bez obtíží. Vyšetření mozků pomocí magnetické rezonance naznačilo, že se transplantované buňky změnily na potřebné oligodendrocyty a začaly plnit své poslání. Tři ze čtyř pacientů se rovněž zlepšili ve výsledcích několika neurologických testů, které na nich výzkumníci před léčbou a po léčbě vyzkoušeli.
Jejich slibné výsledky podporuje i druhá studie, jejíž první autorkou je zaměstnankyně StemCells Inc. Nobuko Uchidová. Její tým transplantoval stejnou linii lidských kmenových buněk laboratorním myším. Zvířata byla geneticky upravena. Postrádala gen potřebný k výrobě myelinu a jejich imunitní systém neuměl útočit na cizí buňky. Transplantované kmenové buňky vytvořily žádané myelinové pochvy, což tentokrát nepotvrdila jen magnetická rezonance, ale i pitva.
Je to etické?
Výzkum a medicínské použití kmenových buněk má háček. Ačkoliv se dají získat různým způsobem, zatím nejvýhodnější zdroj jsou lidské zárodky. Pocházely z nich i buněčné linie použité v pokusech s léčbou poruchy tvorby myelinu. Embryo má potenciál vyvinout se v člověka. Má vlastní kombinaci genů, odlišnou od matky i otce. Můžete ho za člověka považovat. Záleží na definici.
To mnoha lidem vadí. Tvrdí, že by lidské zárodky měly mít stejná práva jako lidé. Jejich použití v medicínské technologii vnímají jako oběť jednoho lidského jedince ve prospěch jiných. Proti takovému postoji však existuje řada námitek.
Předně až sedmdesát procent zárodků je spontánně potraceno, aniž by si toho těhotné ženy povšimly. Pokud bychom chtěli chránit embrya, museli bychom se snažit bránit i spontánním potratům. Lidské zárodky v počátečních fázích vývoje se mohou rozdělit a dát vznik dvěma nebo více jedincům. Jsou to víc stroje na výrobu člověka než člověk sám.
I kdybychom je za jedince považovali, ztráty na životech způsobené výzkumem embryonálních kmenových buněk by byly nižší než například ztráty způsobené automobilovou dopravou. Z hlediska ochrany lidského života by bylo účinnější zakázat automobily. Hospodářská a laboratorní zvířata, jejichž životy si bereme bez skrupulí, nejsou lidé. Jejich schopnost trpět je ale asi větší než stejná schopnost lidského embrya ve stadiu šestnácti buněk.
RADEK JOHN
AUTOR JE BIOLOG
