Případ mayský kalendář: Jak významný badatel vyrobil fenomén konce světa
Po mayské kultuře obvykle nevzdechne ani pes, jen sem tam pronikne do médií tisková zpráva o nějakém senzačním nálezu. V poslední době se však staří Mayové stali mezinárodní celebritou a kdekdo se zajímá o jejich názor na hlavní téma letošního roku: nastane před Vánoci konec světa?
Co vlastně věděli Mayové o své vlastní apokalypse? Byli sice ve své podstatě velmi pesimističtí, fatalističtí a posedlí smrtí a různé katastrofy čekali každou chvíli, ale globální kataklyzma by na ně byla asi příliš silná káva.
O vesmíru totiž Mayové nevěděli nic, a planetu Zemi si představovali jako krunýř velké želvy, jež se vznáší ve vodách prvotního oceánu. A katastrofy, které předpovídali, byly malé, lokální a ve své době poměrně běžné. Kde se tedy vzala myšlenka konce světa v roce 2012?
Základem mezoamerického kalendáře byly dva cykly nazvané solární a sakrální rok. První z nich, kterému Mayové říkali haab, se velmi podobal našemu běžnému roku – měl 365 dní, zakládal se na pozorování pohybu Slunce po nebi a dělil se na osmnáct měsíců po dvaceti dnech plus pět závěrečných dní.
Druhý se nazýval tzolk’in, přezdívá se mu sakrální rok a vznikal kombinací třinácti číslovek a dvaceti jmen dní, jež se navzájem skládaly do dvou set šedesáti unikátních kombinací. Spojení solárního a sakrálního roku se nazývá kalendářní kolo a jedná se o cyklus padesáti dvou let, který v podstatě strukturálně a významově odpovídal našemu století.
Právě tyto vlastnosti způsobily, že se kolem přelomu letopočtu začali Indiáni poohlížet ještě po nějakém jiném, přesnějším systému. To, co vynalezli, se nazývá dlouhý počet. Jedná se o velice blízkého příbuzného našeho letopočtu, od něhož se liší v tom, že je přesný nikoli na roky, ale na dni. Vezmeme-li si například mayské datum 9.15.0.7.12., pak jeho poslední jednotkou je k’in odpovídající jednomu dni, následuje winal, který můžeme přirovnat k našemu měsíci a jenž se délkou shoduje s jedním měsícem haabu. Teprve prostřední jednotka o 360 dnech, tun, se blíží našemu roku. Následuje dvacetiletý katun a na prvním místě pak stojí nejdelší, čtyřsetletý bak’tun. Jelikož Mayové počítali ve dvacítkové soustavě, je každá jednotka dvacetinásobkem jednotky předchozí, s výjimkou winalů, kterých je v tunu jen osmnáct, aby se dosáhlo co největší podobnosti se solárním rokem.
Vědecký nesmysl
V kostce – právě odsud pochází otázka po apokalypse. V prosinci letošního roku totiž dospějeme k datu 13.0.0.0.0. Co to pro nás může znamenat? Nic, čas poběží dál, říkají současní vědci a chmuří se při sebemenší zmínce o konci světa.
Potíž je v tom, že tyhle názory nezastávali vždycky. V šedesátých letech, zhruba dekádu před prvními vlaštovkami „fenoménu 2012“, se nechal významný badatel Michael Coe poněkud strhnout ve své populární knize The Maya (Mayové) a zafantazíroval si o nadcházejícím Armageddonu. V zásadě ho k tomu vedla poměrně logická úvaha založená na faktu, že pesimističtí a fatalističtí Mayové věřili, že v každém stejně očíslovaném cyklu se dějí stejné nebo podobné události. Došlo-li jednou na dovršení třináctého bak’tunu ke stvoření světa, nečeká nás nyní jeho zničení? Netušil však, co svou myšlenkou vyvolá.
Tou dobou proudil do popkultury a hnutí new age idealizovaný a zromantizovaný obraz Mayů jako vysoce duchovní civilizace, jejich posedlost časem se zdůrazňovala a přesnost jejich výpočtů značně přeháněla. Zároveň se nacházíme v době ještě před průlomovými objevy na poli luštění mayského písma, takže pořád přetrvávala utopická představa o mírumilovných Mayích, kteří nevedou války a neobětují lidi. To se mělo sice do pár let změnit, jenže zároveň s prvními publikacemi nové mayistiky, založené na čtení hieroglyfů, vyšly i první knihy guruů nového věku, jako jsou Frank Waters a Terence McKenna, kteří očekávali „konec mayského kalendáře“ a s ním spojené změny.
Mayský freestyle
Pro tyto první otce fenoménu 2012 byl mayský kalendář i nástrojem k osvícení a probuzení lidstva, proměně duchovních hodnot, a především k transformaci vědomí, které mělo v současné době uvíznout v bahně materialismu, chamtivosti a touhy po moci a jež se podle nich musí vymanit ze svého oslepení, aby uvidělo své zotročení hmotou a vymanilo se z něj. Teprve až později se zjednodušováním a zlidověním objevila i varianta primitivní fyzické apokalypsy.
Waters například očekával na konci třináctého bak’tunu velkou konjunkci planet, která sice přinese mnohé neblahé události, ale v zásadě především pomůže člověku zpřetrhat své pomyslné okovy. McKenna vnímal ubíhající čas v intencích nárůstu změn v lidském myšlení – v roce 2012 má tato „vlna novosti“ dosáhnout absolutní hodnoty, a lidské vědomí se tak radikálně promění.
Z toho je patrné, že tady už o původní mayská proroctví vůbec nejde. Co na tom, že se o prosinci 2012 zmiňují jen dva mayské prameny a plyne z nich jen to, že v tu dobu má „sestoupit“ jedno z poměrně neblahých božstev, a musejí se tudíž zorganizovat obřady na jeho usmíření. Co na tom, že většina současných Mayů (nepočítáme-li tedy městské globalizované obyvatele, kteří jsou již pod vlivem new age) jen překvapeně vrtí hlavou. Co na tom, že odborníci halasně protestují a v duchu nadávají Michaelu Coeovi, že si před padesáti lety nedával větší pozor na jazyk.
Autorka vystudovala religionistku na Univerzitě Karlově a absolvovala několik dlouhodobých zahraničních studijních pobytů ve Španělsku, v USA a Mexiku. Dlouhodobě se zabývá mayskou i obecně mezoamerickou kulturou. Je spoluautorkou knihy Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky (2011) a autorkou knihy 2012: Mayský kalendář, transformace vědomí, dva světy a rovnováha (2011).
