Uctívači Havla: Jakýpak kult, když ještě nemá ani pořádný pomník?
Nejprve to vypadalo, že se bude všechno jmenovat po Havlovi. Nápad stíhal nápad. Nejznámější případ přejmenovávací a pojmenovávací mánie, která měla národní smutek přetavit ve věčnou památku, je spojen s návrhem Fera Feniče požadujícím, aby ruzyňské letiště neslo název Letiště Václava Havla. Přišel s tím dva dny po Havlově skonu a zastínil ideje ostatních budovatelů kultu, protože letiště je velká věc.
Návrh kupodivu získal spoustu přívrženců (petici podepsalo okolo osmdesáti tisíc lidí) a to, co se zdálo jako přemrštěný nesmysl a posmrtné patolízalství, o něž by Havel těžko stál, se po necelém roce stalo skutkem. Místopisná Ruzyň byla po více než osmdesáti letech vymazána z názvu a od pátečního poledne 5. října 2012, v den nedožitých šestasedmdesátých narozenin bývalého prezidenta, se již přistávalo na Letišti Václava Havla Praha nebo Václav Havel Prague Airport.
Po pravdě, Fero Fenič, autor úspěšně realizované myšlenky, na sebe upozornil v tomto případě mnohem více než svou veškerou filmovou a producentskou tvorbou od roku 2000.
ZPÁTKY DO DIVADLA
Po počáteční euforii se ukázalo, že to vůbec nebude tak žhavé, jak se zdálo. Vlastně se toho mnoho nepovedlo – myšlenky sice byly, ale už ne vůle je prosadit. Čím se čas vzdaloval od úmrtí, tím nadšení zvěčnit Havla upadalo. Přesto se povedlo přejmenovat poděbradskou základní školu Na valech na základní školu Václava Havla, což má v sobě hlubokou logiku, protože ji kdysi Havel navštěvoval. Se základkou Revoluční v Kralupech nad Vltavou nic společného – kromě revolučního étosu – neměl, nicméně od letošního roku se jmenuje stejně jako škola v Poděbradech.
V Hradci Králové to vypadalo, že se bude přejmenovávat náměstí Svobody, ale nakonec se z radnice neměl nikdo k tomu, aby návrh protlačil. Podobně to dopadlo v Bílině, kde se uvažovalo o změně názvu Mírového náměstí, a v Ústí nad Labem, kde bylo nesmyslně v ohrožení zase tradiční Kostelní náměstí. V Karlových Varech vyšuměla do ztracena snaha o změnu Moskevské ulice na Havlovu, návrh prý neměl žádnou podporu, možná proto, že Havel nebyl ani rusofil, ani kremlofil a ve městě příznivě nakloněném Rusům se třeba obávali reakce lázeňských klientů. Zato v Kadani už nemají Fučíkovu ulici, která kdysi bývala v každém městě, a nyní chodí po ulici Václava Havla.
V Roudnici nad Labem se žádnou Havlovu ulici nepodařilo prosadit, a tak alespoň vysadili Havlovu lípu, protože se v takovém případě nemusí přepisovat cedule ani úřední lejstra, místa bydliště a podobně. Zcela selhala občanská iniciativa za to, aby se nově postavená knihovna v Děčíně jmenovala Knihovna Václava Havla, dostala jméno Atlantik, protože se místním nezdálo, jakou souvislost má Havel s děčínskou knihovnou.
V Plzni se letos začalo na Palackého náměstí budovat divadlo, které by se v roce 2015, až bude dokončeno, mělo jmenovat Divadlo Václava Havla. Spojení Havla s divadlem – na rozdíl od letiště – je ideální, protože k téhle instituci měl jako dramatik bytostný vztah, nicméně potíž může nastat s dostavěním budovy, neboť v Plzni se dobrým úmyslům nedostává naplnění: stačí, aby se změnila politická garnitura, a stavba se zarazí. Divadlo má totiž přijít na rovnou miliardu.
POMNÍK JSME (NAŠTĚSTÍ) NESTIHLI
Ke ztvárňování havlovského odkazu se přidali výtvarníci. Sochař Lubomír Janečka vytvořil povedený, jaksi lidsky pravdivý Havlův portrét, který je od 2. října umístěn v sídle Rady Evropy ve Štrasburku. Další busta, dílo Alžběty Kumstátové, o šest dnů později odhalili v litoměřickém parku a Havlovi přinejmenším nedělá ostudu, „kouká“ na pivovar.
Není bez zajímavosti, že jedna busta byla odhalena ještě na sklonku jeho života – ve foyer prvního balkónu Národního divadla, kousek od hudebního skladatele Bohuslava Martinů a Rudolfa Hrušínského – a je od německého umělce Kaie Teicherta. Je na ní znát, že ji dělal podle autentického modelu, a ne jen fotografie. Pozoruhodně se s tématem vyrovnal malíř Jiří Sozanský, jenž vytvořil cyklus deseti Havlových portrétů kombinovaných s jeho texty.
Cyklus Odcházení má v sobě staromistrovskou hloubku, ale podanou bez přehnané úcty či stylizace. Podstatné je, že se jednotlivé portréty doplňují – je v nich zachycen křehký život a zrcadlí nadhled člověka, který uměl žít jako málokdo.
Z uměleckého hlediska patří k nejpovedenějším havlovským pracím srdce výtvarníka Lukáše Gavlovského, které vymodeloval z vosku, jenž zbyl po smutečních svíčkách, hlavně těch, co hořely u sochy svatého Václava na Václavském náměstí, epicentru truchlení. Když se k nim přidal ještě vosk odjinud, mohl vzniknout dvouapůltunový objekt.
První místo, na němž se s ním mohli lidé setkat, byla piazetta před Novou scénou Národního divadla. Především: nejedná se o prvoplánovou věc, vyjadřuje atmosféru doby, a protože se do něj dá vstoupit, má svoji otevřenou symboliku v konstrukci, materiálu i samotném hlavním „srdečním“ motivu. Jak známo, srdce se stalo neoficiálním osobním logem Václava Havla, připojoval ho ke svému podpisu.
Už v roce 2002 vytvořil Jiří David neonové srdce obrovských rozměrů (výška patnáct, šířka sedmnáct metrů), které v posledních měsících Havlova prezidentského období zářilo nad Pražským hradem. Tenkrát vyvolávalo často až nenávistné reakce, ale Davidovi nelze upřít, že provedl zásadní uměleckou intervenci ve veřejném prostoru – za úřadování Václava Klause, kdy se stal Hrad baštou konzervativců, nemyslitelnou. Nyní se díky iniciativě pražské radnice schyluje k návratu srdce. Ozdobí průčelí budovy Evropského parlamentu v Bruselu; rozsvítí se večer 17. prosince, rok po Havlově smrti. Příští rok na jaře by se mělo přesunout do Dolní oblasti Vítkovic.
Avšak Havlův pomník nikde dosud nestojí: naštěstí. Něco takového totiž vyžaduje odstup. Jinak hrozí, že to dopadne jako socha Barbory Daušové, která Havla zpodobnila spíše jako karikaturu a nyní spolu se Spolkem pro výstavbu sochy Václava Havla hledá peníze a místo, na němž by tu zpotvořeninu postavila. To, že má prezident příliš velkou hlavu, prý není dáno její neschopností udržet správné proporce, ale chtěla tak zdůraznit Havlův význam jako myslitele. Asi tak: never more, tohle nikam ven prostě nesmí.
A protože se jedná o školní práci (na Západočeské univerzitě v Plzni), měla by ve škole také zůstat. Pomníkům se v Česku nikdy nevedlo, málokteré přežily změny režimů. Kdybych si mohl přesto vybrat, tak bych nechal poctu Havlovi udělat Karlu Neprašovi, jehož Hašek na Žižkově je unikátní; bohužel, Nepraš je deset let po smrti...
Nebo bych dal šanci Jaroslavu Rónovi, jehož Kafka patří k nejlepším dílům tohoto druhu, jaká vznikla v posledních dvaceti letech. Hlavně není patetický a prvoplánový. Jinak bych byl hodně obezřetný a raději bych zůstal u toho letiště.
Téma Co zůstalo po Havlovi najdete v Reflexu č. 50/2012, který vyšel 13. prosince.
