Pankáč Jan Haubert: Konec světa? Možná. Konec punku? Určitě ne!
Doneslo se ke mně, že se blíží konec světa a tentokrát je to jisté. 21. 12. 2012. Tedy ještě před Vánoci! A v kolik hodin? Ve 12.00, nebo 21.12? Do kolika bude jezdit metro? A co bude s novou šňůrou Visacího zámku?
Sedl jsem radši k počítači a ponořil se do internetu. Konec světa se mi ve vyhledávači nabídl hned po druhém písmeni. Po dalším kliknutí se překvapivě zjevilo ponuře rozklepané počitadlo, ukrajující čas. Zbývalo něco přes 11 dní, přesně 11 dní, 10 hodin, 15 minut a osm a sedm a šest sekund. Tak to bychom měli. Rychle jsem okno zavřel a projel několik zažraně působících adres.
Tam už to nebylo tak dramatické. Převládající názor zněl, že koncem světa je myšlen přechod lidstva do nějaké zbrusu nové éry. Starý svět skončí, ale pokročíme do jiné kulturně technické epochy. Ano, s tím souhlasím. Digitální expanze je neuvěřitelná.
Dnes už by nám spolužák intelektuál Míra Vodička nemohl u piva donekonečna hustit do hlavy, že zmije písečná vyhledává své oběti čichem a pronásleduje je zrádně skryta deset centimetrů pod povrchem písku rychlostí až dvacet kilometrů za hodinu. To by se hned někdo kouknul na net a bylo by po legraci. Každý pitomý mobil má dnes schopnosti, jaké si nedokázali představit ani tvůrci prvního Jamese Bonda. Ale jsou tu i jiné náznaky. Terorismus. Supermarkety a arény. Jedovatý alkohol a otravná pop-music. Plzeň je v evropských pohárech. Karel Gott není Zlatý slavík. To vše je opravdu zvláštní.
Surfuji dál, nějaká odvážnější předpověď by nebyla? Zatím mě ta umírněná interpretace konce světa poněkud zklamala. Jsem poučen Hollywoodem a dovedu si představit jinačí katastrofy: zmutování beztak hnusných mikrobů, vzpouru strojů, probuzení Krakena, prudký výron magmatu, koncert Motorhead …
Podívejme, tady je mayský kalendář. No tohle! Mayové prý byli výborní počtáři, ale žádné naivky. Dobře věděli, že najít pravý počátek letopočtu není jen tak. Používali pro jistotu mnoho různých kalendářů s různě položeným rokem nula a s různou délkou cyklů. Takže podle jednoho mayského kalendáře byla třeba středa a podle jiného květen a podle jednoho rok 1420 a podle jiného 1989. Ale i bez ohledu na čísla nás hvězdáři ujišťují, že Země a Slunce právě o letošním zimním slunovratu protnou střed Mléčné dráhy a vůbec, hvězdná konstelace bude unikátní.
Vida, to už by mohlo vyvolat nějakou zábavnější a člověka důstojnější rotyku, třeba odtržení měsíce, srážku planet, výbuch sluncí, válku galaxií, černou díru, konec punku … Nejsem žádný troškař! Ale žádné vzrušující varianty na netu nenacházím. Dokonce ani takový prognostik jako Miloš Zeman se o žádném hvězdném třesku nezmiňuje a kandiduje. A hele, bloggeři to celé dokonce považují za absolutní blbost a prý nemám šířit paniku.
A jak mě vůbec napadl konec punku?!? Pravda, na začátku osmdesátých let toho z první slavné várky punkových kapel moc nezůstalo. Sex Pistols ostudně zanikli, Clash se vydali směrem k reggae a Damned goticky potemněli. V nahrávkách Ramones se začaly objevovat smyčce a dechové nástroje, Patti Smithová odešla na mateřskou dovolenou. Ani po kapele Aktual nebylo už delší dobu ani slechu a zdálo se, že s punkem to vypadá bledě. Pravověrná skotská grupa The Exploited tedy přišla roku 1981 s albem „Punks not dead“, a tím objasnila situaci. Slogan se pevně uchytil, důkazem je třeba následující vtip.
Na Nuselském mostě se potkají punker a fašista. „Pojď, skočíme si, kdo bude dřív dole,“ navrhuje punker. „Tak jo,“ souhlasí hned fašista a drápe se na zábradlí. Oba skočí současně, fašista na dopadu těsně vyhraje, ale nechutně se rozmázne o dlažbu. Zato punker se ledabyle zvedne, opráší a povídá: „Punks not dead, ty vole!“
Ano, punkové kapely se staly neodmyslitelnou součástí kultury, a přestože jejich vývoj vesměs směřuje ke stále větší melodičnosti a chytlavosti po ose Bad Religion–Offspring–Green Day, nekompromisních dřevorubců je stále dost. Myslím, že v každém českém městě nad tři tisíce obyvatel existuje aspoň jeden punkový soubor. Na Moravě to bude podobné.
Ovšem punk není jen hudba. Punk je především idea. A ideje, jak říkával už Platón, jsou věčné. To, čemu dnes říkáme punk, najdeme ve všech dobách. Třeba vzpomínky slavného filmového režiséra Luise Buñuela dokazují, že předváleční surrealisté byli opravdu pěkní ptáčkové. Jakmile některý z nich vytvořil srozumitelné, líbivé, nebo dokonce komerční dílo, byl ihned ze skupiny vyloučen a ostatní surrealisté mu šli ještě dlouhou dobu neúprosně po krku. Nebo středověcí adamité, ti se s konvencemi také moc nepárali.
Punkově se mi jeví i ti zvláštní Indiáni, kteří dělali všechno obráceně, dokonce i pozpátku chodili, viděl jsem takového ve filmu Tanec s vlky. V Rusku je punk všudypřítomný. A co už starý Diogenés v sudu? Občas prý obýval i psí boudu, jak tady čtu. Jednoznačný punker! Když mu Alexandr Veliký, nejmocnější muž tehdejšího světa, nabídl splnění každého přání, Diogenés jen ucedil: „Ustup mi trochu ze slunce!“
A mám v tom jasno. Konec světa? Vlastně proč by ne? Možné je leccos. A konec punku? Nepřipadá v úvahu!
Tak, hotovo, vypínám laptop. Vlastně počkat! Ještě se mrknu na tu písečnou zmiji.
