Jan Šibík: Focení, které bolelo víc než válka
Boje afrických kmenů? Zemětřesení? Válka? Ale kdeže. Jan Šibík pořizoval celý letošní rok denně jednu fotku tam, kde to zná jako své boty.
Když jste v cizině, kde to neznáte, je pro vás všechno nové, neznámé, inspirativní. To se to fotí. Ale doma, v místech, kde se pohybujete denně, vám nepozorovaně i zajímavé věci začnou připadat fádní a okoukané. Kolikrát mě stojí nadlidské úsilí sáhnout v Česku do brašny pro foťák. A když situaci, již bys měl vyfotit, nevěříš, málokdy vznikne dobrá fotka.
Tu únavu jsem cítil už delší dobu a trápila mě: připadal jsem si líný, jako hovnivál, který sedí doma a konejší se tím, že kdyby chtěl, dokázal by si dovalit svou kuličku až na vrchol. Ale už to nikdy nezkusí. Vzpomněl jsem si na Zelenkovy Knoflíkáře a rozhodl se pokusit obnovit vlastní civilizační návyky. Napadlo mě, že k focení přistoupím jako k čištění zubů anebo sexu po letech s manželkou. Prostě, že si z toho udělám povinnost.
Do pravidel jsem si vetkl jednu reportážní fotku denně, děj se co děj, i kdyby se nedělo nic. Prostě, že se pokusím všimnout si toho, co je – obrazně řečeno – vyryto na rubu pětikoruny. Kdo z vás si toho všiml?
Nelituju!
Denní rutina pohybu po městě se změnila jednou ve větší, jindy v menší dobrodružství: náhle jsem začal vidět potenciální téma i v babce, jež usnula v metru, v naháčích v aquaparku anebo v pojídačích zmrzliny. Věděl jsem, že když bůh dá, i z té nejvšednější situace může vzniknout pěkný obraz anebo momentka, jež bude mít přesah, sdělení delší, než je čas, který je navolen na mém fotoaparátu.
Na jeden snímek jsem měl někdy dvě hodiny, někdy dvacet minut. Musel jsem počítat s tím, že každý obrázek z denní série musím pak ještě vybrat a dopravit na svůj web. Přítelkyně dávala mé „hygieně“ tak dva tři týdny s tím, že pak mě to nutně přestane bavit. Nezastírám, jako člověk, který měl možnost být svědkem mnoha výjimečných událostí, jsem měl tendenci „daily photo“ podceňovat. Ale když jsem viděl, jak živě na ně reagují mí přátele na webu a Facebooku, pochopil jsem, jak jsem se mýlil.
To, co vidíte v této galerii, je letošní diář mého života: jeho psaní mě bolelo (jako každá denní povinnost), ale stálo to za to.
Další fotografie Jana Šibíka najdete v dvojčísle Reflexu 51-52/2012, které vyšlo 20. prosince.
