Až přestanu fotit, můžu jít do restaurace vařit polévku pho, říká fotografka Reflexu Nguyen Phuong Thao
Nikdy se jí nepodařilo vyvolat film. A také ji až do roku 1992 nikdy nenapadlo, že by mohla být fotografkou. „ Vzniklo to úplnou náhodou, když jsme s kamarádkou měly tvůrčí dílny na fakultě sociálních věd. Tam jsem zjistila, že můžu být v něčem lepší než čeští studenti. Ale ani tehdy jsem netušila, že se jednou stanu fotografkou a bude mě to živit,“ říká Nguyen Phuong Thao, která se fotografováním živí už sedmnáct let. Nejdřív v Mladé frontě Dnes, potom v jejím magazínu a od května letošního roku v Reflexu.
Do Prahy přišla křehká vietnamská dívenka v necelých osmnácti letech. Ve své rodné zemi totiž získala zahraniční stipendium. V nabídce byly však jen postkomunistické země, a tak všichni chtěli do východního Německa. Věděli, že to je nejschůdnější cesta na Západ. „Bylo nás hodně, a tak se muselo losovat. A já si vytáhla Československo,“ vzpomíná Thao.
Na Ruzyni vystoupila z letadla v polovině roku 1990. Rok se v Poděbradech učila česky a ke studiu na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy nastoupila v září 1991. A právě tam se dostala k fotografii. V suterénní fotokomoře, kde vládla Alena Lábová s dnes už zesnulým Karlem Kameníkem. „Právě paní Lábová mi řekla, že moje fotografie jsou dobré,“ vzpomíná Thao. Začátky přitom nebyly jednoduché. První fotoaparát, jejž držela v ruce, byl ruský zenit. V podstatě to byla spíš taková ruční plašička špačků. Když cvakla závěrka, zatřásl fotoaparát celým fotografem.
„Můj zenit měl rozbitý expozimetr, tak jsem čas i clonu jen odhadovala. Všechno jsem to sice pochopila, ale nikdy jsem neuměla vyvolat film. Tak mi to nejdřív vyvolávali kamarádi a potom David,“ říká fotografka, jejímž pracovním nástrojem je dnes digitální Canon EOS-1DX. „Laborant“ David je známý fotograf MF Dnes David Neff, s nímž se Thao seznámila v roce 1995, když dostala první práci v tomto deníku, kam přinesla soubor svých fotografií z Viet namu. Okamžitě ji vzali. Nastoupila do pražské přílohy. A dnes s Davidem Neffem žije.
JAK VYFOTIT JEŽÍŠKA
Začátky v deníku samozřejmě nebyly jednoduché. „Dělala jsem všechno, co se nikomu dělat nechtělo. Všechny výkopy, tiskovky, fotbalové zápasy. „I třetí ligu nebo Hanspaulskou ligu,“ říká Thao. Zlom přišel v roce 2002, kdy zakončila doktorátem studium žurnalistiky a masové komunikace a dostala plnou pracovní smlouvu. A její práce si všiml tehdejší šéfredaktor MF Dnes Pavel Šafr. „Líbily se mu moje portrétní fotky a poslal mě do magazínu.“
Svítit ji během jediného dne naučil přítel David. „Tak jsem vzala světlo a šla fotit,“ říká Thao a dodává, že hned první práce byla fotografie na titulní stranu. A rovnou Karel Gott. Ale zvládla to.
Za nejtěžší focení své kariéry považuje projekt, jejž pro magazín MF Dnes vymyslel tehdejší šéfredaktor Šafr. Fotily se biblické výjevy z Nového zákona. Ježíš Kristus a dvacet komparsistů. „Ještě jsme neměli profesionální vybavení, to znamená hlavně světla, která spolu dokážou komunikovat. Tehdy jsem navíc nevěděla nic o postprodukci, takže všechno, co se fotilo, šlo bez úprav do tisku,“ říká Thao. Dnes už má pocit, že se dá zvládnout „skoro cokoli“.
Za své nejlepší fotografie považuje obrázky z Vietnamu. „Je to pořád můj domov a jsou to moje vzpomínky na maminku a na mou rodinu,“ vysvětluje. Ty, jež fotila v Česku, rozděluje na dvě skupiny. Na fotografie, které už vidět nemusí, a ty, na něž se pořád dívá ráda.
Doma však Thao ani David žádné své fotografie na zdi nemají. „David má Helmuta Newtona, pochopitelně, a já mám jen rodinu,“ říká.
Možná je to i kvůli tomu, že David je k fotografické práci velmi kritický. „Když mi řekne, že jsem něco udělala špatně, má pravdu. V tomto smyslu je nejupřímnějším člověkem, jakého znám. V hodnocení neumí lhát. A mluví velmi konkrétně. Nejhorší je, když řekne, že je něco umělé. Nejčastější slovo je sračka,“ směje se Thao.
Když to slovo v roce 1996 z Davidových úst slyšela poprvé, šla si tajně pobrečet. „Ptal se mě pak, proč jsem smutná. Ale fakt asi nevěděl, co to ve mně způsobilo. Jenže teď když řekne, že je něco dobré, tak vím, že to dobré je,“ popisuje Thao, jak funguje vztah dvou špičkových fotografů.
OKO JE DANÉ
Do Vietnamu za rodinou jezdí zhruba jednou ročně. Před lety tam nafotila soubor portrétů obětí chemických zbraní. Zatím ho však nezveřejnila. Do magazínu MF Dnes se moc nehodil, a tak na zveřejnění stále čeká.
Když teď do své rodné země zavítá, fotografuje především obrazy tradičního Vietnamu, aby se na ně mohla v Praze dívat. „Přitom ani moderní Vietnam není špatný. Ale ve Vietnamu není automatické udělat dobrou fotku. Jsem fotografka a můj pohled je kritický. Nestačí jen se postavit a cvakat, protože je to exotické prostředí. To nestačí. Možná je to zajímavé pro turisty, ale udělat kvalitní fotky ve Vietnamu je čím dál těžší.“
Téma nehledá ani ve vietnamské komunitě v Česku. „ Ta komunita je strašně složitá, radši to nechám na českých fotografech,“ říká Thao a dodává:, „Je to sice zajímavé, ale oni si myslí, že jako k Vietnamce si ke mně mohou dovolit víc, než by si dovolili k českému fotografovi.“
I vztahy mezi Čechy a Vietnamci se však podle Thao v poslední době trochu proměňují. Hlavně kvůli jídlu. „V posledním roce je takový boom vietnamského jídla. Vietnamci jsou dobří obchodníci a nabízejí to, co chce trh. Dřív měli čínská bistra, protože si mysleli, že to Češi mají rádi. Teprve teď pochopili, že jim mohou prodávat vietnamskou polévku pho,“ popisuje Thao. Podle jejího názoru je to i tím, že hodně lidí z Česka v posledních letech navštívilo Vietnam, kde ochutnali vietnamskou kuchyni, a chtějí originální jídlo. „Takže Vietnamci už nedělají kung-pao, ale pho.“
Když chce Thao dobré pho, chodí do stánku v pražské Holešovické tržnici. „Tady k pánovi, on má nejlepší. Jeho pho je fascinující. A je zvláštní, že každý den chutná identicky.“
Na jídlo občas myslí, když ji přepadnou chmury, že třeba přijde den, kdy se fotografováním neuživí. „Třeba budu stará a překonaná. Ale pak jsem si vzpomněla, že ještě umím vařit. V nejhorším půjdu dělat kuchařku.“
Jenže taková situace zatím určitě nehrozí. Thao na sobě totiž vědomě stále pracuje. „Pořád sleduji trendy, tak se snad vyvíjím,“ říká fotografka Reflexu. „To, co vidíš, to je dané, to se naučit nedá. Ale rozdíl je v technologiích. To je pořád nutné sledovat.“
