Dvacet devět svateb a jeden pohřeb Jana Šibíka. Podívejte se na svatební snímky fotoreportéra Reflexu
Hezký příklad toho, jak si v době krize dokáže přivydělat větrem ošlehaný reportér, vykvetl přímo v naší redakci. Jan Šibík! Aby získal prostředky na cesty do zahraničí, rozhodl se zúročit zkušenosti z válečných konfliktů, přírodních katastrof a etnických čistek při focení svateb. „Dřív jsem to dělal jenom pro kamarády, teď už si o nějakou tu kačku říkám.“
Za deset tisíc korun vám Honza slíbí, že nesleví ze svého obvyklého vypravěčského zaujetí, a hlavně že nedojde k ničemu nepředvídatelnému. „Jasně, to je nejčastější vtípek, který slýchám,“ říká fotograf, „když se objevím mezi svatebčany: ,Pozor, je tu Šibík, hlavně aby se nezačalo střílet.‘“
Jestli je pravda, že Honza nefotografoval své dvě svatby (čemuž věřím), tak jako první zdokumentoval až veselku režiséra Jana Hřebejka a naposled – jen před pár měsíci – posloužil kolegovi Tomáši Třeštíkovi. Tam prý měl strach. Uvědomil si, že se mu pod prsty bude dívat jeho maminka Helena, královna českého sběrného dokumentu. „Cítil jsem, že mě i přes slzy dojetí průběžně pozoruje, jaké volím záběry.“
Možná vás napadne, jestli není nuda postávat se zkušeností válečného reportéra před radnicí a organizovat hloučky. To byste ale Honzu urazili. Aranžování považuje za nutné zlo. Má svůj koncept!
„Mám v podstatě jedinou podmínku – chci být s novomanželi od rána až do večerního mejdanu pro mladé. Asi nejdelikátnější chvíle je pro mě ta, když dostanu svolení být u oblékání nevěsty. Nikdy přesně nevím, kdy začít a kdy skončit. Mohl bych být odvážnější, ale pořád musím mít na mysli, kdo ty fotky dostane do ruky.“
Honza rozumí tomu, že ten den pracuje pro publikum od devíti do 90 let a že hlavně babičky chtějí fotky do alba, na nichž pózují krásní lidé v jejich nejšťastnější den. On sám během svatebního focení nikdy nepije, protože „focení na frontě i na městském úřadu je pořád o hlavě, o postřehu a nesmíš mít zpomalené reakce“.
Neprůstřelnou vestu si do akce nebere, ačkoli ví, že se během svatební hostiny může strhnout šlehačková bitva. Naopak, snaží se splynout s davem a podle stupně formálnosti si bere buď svůj nový oblek, který si pro tyto účely zakoupil, nebo svůj oblíbený – jak sám říká – značkový svetr.
Šibíkův příběh svatebního dne představuje osm set až tisíc snímků, z nichž večer na mejdanu mladých už pouští první výběr – zhruba sto padesát fotek. Míří některé z nich do věčnosti? „Na každé svatbě udělám jeden dva snímky, z nichž bych rád někdy v budoucnu udělal knihu, jejímž konceptem by byla svatba.“ Honza už má na kontě bezmála třicet svateb.
„A pohřbů?“ vzpomenu si na jeden film. „Jeden,“ říká Honza, „ale ten stál za to. Byl to pohřeb olašského krále. Se svatbou přesto něco společného měl. To, jak přítomní dávali najevo účast, emoce i majetek.“
Ať jde o loučení se svobodou, anebo se životem, v jedné věci je Honza nekompromisní – nepoužívá teleobjektiv. „Chci být sám ve středu dění. Jsem takový třetí svědek.“
Zajímá mě, zda fotograf sleduje další osud novomanželů, jako to udělal dejme tomu v případě obětí nákazy AIDS v ukrajinské Oděse. „Sorry,“ říká Jan, „ale v tomto případě odmítám přebírat za hrdiny svých reportáží jakoukoliv odpovědnost. Žádná charitativní konta, žádné nadace – šli do toho dobrovolně.“
Nabízí se otázka, co bude dělat Honza v květnu, kdy se lidé z pověrčivosti neberou. Možná využije chvilky volna a za ušetřené peníze pojede někam, kde je to přece jenom dramatičtější než panika, když se někam zatoulá snubní prstýnek.
