Sledoval jsem Dubčeka. Agent STB překonává osobní selhání v memoárech
Kniha Sledoval jsem Dubčeka. Vzpomínky estébáka je v českém i slovenském kontextu ojedinělou sondou do duše bývalého příslušníka tajné politické policie, jedné z ústředních opor komunistického totalitního režimu. Zdánlivě jde o banální příběh služební kariéry důstojníka Státní bezpečnosti v letech 1975 až 1980, sledovače 2. oddělení IV. odboru tzv. správy kontrarozvědky (XII. správa) v Bratislavě.
Memoáry Karola Urbana („krycí“ pseudonym L. H.) nasvědčují tomu, že i jednotlivci ze specifické skupiny bývalých opor totalitního režimu, absolutně oddaných komunistické ideologii, potřebují určitou míru reflexe, ba dokonce veřejné exhibice, k překonání svého osobního (skupinového) selhání.
Autor postavil své vyprávění na konfrontaci s ústředním objektem Státní bezpečnosti po linii tzv. vnitřního nepřítele na Slovensku, Alexandrem Dubčekem, jehož akce byla XII. správou Státní bezpečnosti i centrálou v Praze vedena nejprve pod krycím názvem „Breza“ a posléze „Eser“.
Pokud komunistický režim kontroloval za využití rozsáhlé mnohatisícové sítě tajných spolupracovníků, stovek sledovačů, masívního nasazení zpravodajské techniky a za výrazné pomoci aparátu komunistické strany řadové občany více či méně kritizující socialistické zřízení, nebylo divu, že podrobně evidoval činnost svého bývalého nejvyššího představitele, stranického vyvrhele a politického zrádce (krycí název akce „Eser“ přitom měl hluboký politický význam).
Karol Urban velmi podrobně popisuje svůj nástup ke Státní bezpečnosti, rozsáhlá prověrková opatření, vylučující přijmout osobu nevhodnou, či dokonce neloajální komunistické ideologii, objasňuje některé pracovní postupy, zejména výcvik a činnost sledovače. Potvrzuje, že i jeho — přes určitý vnitřní nesouhlas – sledování spoluobčanů i cizích státních příslušníků naprosto pohltilo a zažralo se mu nadosmrti pod kůži. V zásadě se dá říci, že již není schopen jinak vnímat své okolí než pohledem profesionálního pozorovatele.
Přesně a nesporně věrně je popsán systém organizace i řízení skupin sledovačů, jejich pohyb po Bratislavě i v přilehlém okolí, jejich krytí před obyvateli i konkrétní interakce s jednotlivými objekty v rámci sledovacích akcí. Toto přímé a věrohodné svědectví doplňují písemnosti zachované v Archívu bezpečnostních složek i archívu Ústavu paměti národa v Bratislavě.
Nicméně je nutné připomenout, že prezentuje pohled řadového sledovače, který neznal pravé důvody sledování, neboť nebyl řídícím důstojníkem akce ani nadřízeným náčelníkem. Jednotlivé akce – i ty proti Dubčekovi — čas od času navazovaly na hlášení agentů či informace získané odposlechy, o nichž nevěděl nic či jen velmi málo. Přísná konspirace se totiž dodržovala i mezi jednotlivými útvary Státní bezpečnosti. Jde o pohled zajímavý, nicméně pohled zespodu.
Snad nejzajímavějším momentem je prezentace charakteristik jeho nejmenovaných kolegů, zachycení profesionálních i osobních vztahů na pracovištích tajné policie. A také vztah těchto nejkovanějších soudruhů ke komunistické ideologii. Myslím, že autor memoárů dobře ví, proč je ještě dnes, dvě dekády od pádu komunistického režimu, vydává pod pseudonymem, přičemž argumentuje svými obavami před možnou reakcí bývalých kolegů.
Domnívám se navíc, že neméně zajímavé by byly také informace o jeho působení po roce 1980, které ve svých vzpomínkách vynechal. V letech 1981–1985 absolvoval Vysokou školu politickou ústředního výboru KSČ, poté až do roku 1988 působil na II. odboru XII. správy v Bratislavě.
Zpověď autora knihy Sledoval jsem Dubčeka najdete v novém Reflexu č. 4.
