Recenze Terezy Spáčilové: Nespoutaný Django? Tarantinovštější Tarantino neexistuje
Nespoutaný Django: Mistrův rukopis zůstal zachován, naléhavost obsahu ne.
Když má premiéru Quentin Tarantino, musí se něco semlít. Vždycky. I kdyby točil o Krakonošovi a neublížil ani sojce, stejně by se semlelo. Jeho nejnovější kousek, otrokářský western Nespoutaný Django, přitom provokuje od první minuty. A nikoho to nepřekvapuje.
Vlastně by k té provokaci úplně stačil fakt, že lekce z filantropie a rasové tolerance dává Američanům ve filmu německý zubař. Dělo se však víc: přesně v době, kdy měl Django hollywoodskou premiéru, totiž zaútočil ve Spojených státech další šílený střelec. Hned se rozpoutala debata, jestli je v Tarantinově novince nadměrně krvavo. (Odpovězme rovnou – je. Ale s masakry na školách a v kinech tohle vskutku nesouvisí.)
Rovněž přišlo na přetřes, jestli je ve 21. století přípustné používat slovo negr. Média horlivě spočítala, že v Djangu tenhle „politicky nekorektní termín“ zazní víc než sto desetkrát, což dělá skoro „dva negry“ na minutu filmu. Diskuse, jež se na téma nevhodné „N-word“ rozpoutala, postupně nabrala tak absurdního rozměru, že by si ji nevymyslel snad ani sám Tarantino – a že mu to přitom myslí stále skvěle.
Akce, sranda a krev, Nespoutaný Django je vším, co si pod značkou Q. T. běžně představíte. Nekonečnou přehlídkou citací a odkazů. Poklonou i výsměchem žánru. Hereckým koncertem a učebnicí pointy a dialogu. Hudebním obžerstvím. A hlavně nezměrnou radostí. Western o amerických otrokářích servíruje tarantinovštinu čirou jako křišťál – komu stačí k diváckému štěstí „jen to“, odejde z kina spokojen. Otázkou je, zda pouze „čirý Tarantino“ ještě stačí. Zda není vlastně krokem zpět místo vpřed.
Před podobným dilematem mimochodem nedávno stanuli i fanoušci jiného osobitého režiséra, Tima Burtona. Počátkem roku odpremiérovaný horůrek Frankenweenie je ve svém žánru fenomenální, burtonovština ve své nejryzejší podobě. Přesto se u něj neubráníme jistým pochybám – je sám fakt, že jsme dostali vše, co bezmezně milujeme, důvodem k absolutní spokojenosti? Nemáme chtít víc? A co vlastně u géniů znamená víc?
Na první pohled je Tarantinův opus dokonalý. Kamera klouže po dalekých obzorech a kouzlí s technicolorovou patinou, kolty se tu nosí nízko u pasu, a ještě s nimi zažíváme srandu (není nad školu střelby se sněhulákem místo terče). Pravidla se drží i porušují, či aspoň lehce upravují, takže se dočkáme nejen dlouhých pohledů a rychlých přestřelek, ale i podpásovek a newesternově objemného krveprolévání.
Christoph Waltz v roli výřečného doktůrka Schultze s německým přízvukem a koněm Fritzem posouvá děj jako spolehlivá deux ex machina a jeho vybroušené skeče s puncem vrcholné allenovštiny patří k hlavním zdrojům zábavy. Samozřejmost, s níž Schultz odzbrojuje rivaly a ozbrojuje otroky („Podržte mi, prosím, pušku.“), je jen jedním z mnoha důkazů plodné symbiózy Waltzova a Tarantinova talentu.
Kouzlo má ovšem samozřejmě také titulní hrdina, svojský otrok Django v podání Jamieho Foxxe. Ten dokáže působit mužně v kožichu i s krejzlíkem u krku, a když něco pronese, stojí to za to. Od Schultze dostává svobodu a výcvik v lovu lidí, což je zubařova skutečná profese („flesh for cash“), a kdykoli se s ním vydá do města, způsobí konzervativním domorodcům kulturní šok. („Kdo to kdy viděl, negr na koni,“ chytají se za hlavu.“) Navíc je to „jediný otrok, který bere vážně manželství“, pročež se stáváme svědky téměř pohádkově obětavé výpravy za osvobozením princezny, ehm, manželky, ze spárů chlípného otrokáře (nečekaně hravý Leonardo DiCaprio).
Tarantinova fantazie se zkrátka zase vyřádila a v drtivé většině případů to bylo ku prospěchu věci. Bohužel ne ve všech, čímž se obloukem dostáváme zpět k otázce vyslovené na začátku. Naše spokojenost totiž nemůže být absolutní, pokud ten, kdo dává, neví, co vlastně chce. U Kill Bill Tarantino věděl. U Panchartů věděl. Ale tady neví – občas, ale neví. Délka filmu čítající bez patnácti minut tři hodiny totiž nemá žádné opodstatnění – Mistr je sice dokáže adekvátně vyplnit, ale nikoli plně využít. Ve chvíli, kdy se Waltz vytrácí ze scény, přibude hluchých míst a z tarantinovského pábení je náhle prachobyčejná neukočírovaná ukecanost. Horizonty jsou přitom pořád krásné, citace promyšlené, přestřelky virtuózní, zkrátka Tarantino je tu stále s námi. Jen to náhle nestačí.
Oddaní fanoušci mága z videopůjčovny zcela jistě nebudou souhlasit a nadále budou Nespoutaného Djanga titulovat nejlepší tarantinovkou od Pulp Fiction. Dovolím si oponovat. Když si někdo řekne o 165 minut pozornosti (a 100 miliónů dolarů), znamená to, že má pravděpodobně co říct. Na výkřik jsem tady a pořád umím bavit je takový prostor trochu předimenzovaný (ostatně Burtonovi k témuž postačila polovina). Ne, neznamená to, že po Djangovi Tarantina přestaneme milovat, ba právě naopak – rozebraný na jednotlivé scénky je přímo předurčený k adorování a citování. Jako film ho ale v hlavě neudržíme. Na rozdíl od těch předešlých.
Quentin se zlobí
Všichni se ptají Tarantina na násilí, a on přitom chce mluvit jenom o svém novém filmu. „Odmítám na takové otázky odpovídat. O násilí už jsem řekl všechno, a pokud vám to nestačí, najděte si moje odpovědi z dřívějška, dvacet let si držím stejný názor. Teď jsem tady, abych prodával svou novinku, a nebudu se opakovat jen proto, že to chcete, nejsem váš otrok,“ rozčilil se v nejčerstvějším rozhovoru pro britskou televizi. Co stihl odpovědět ještě před tím, než moderátora šťavnatě umlčel?
„Všichni se mě ptají, proč jsem natočil film o otrocích. Otroctví jako téma mě vždycky zajímalo, ale mou hlavní touhou bylo udělat film, kde bude typickým westernovým hrdinou, mstitelem řídícím se heslem oko za oko, černý Američan.
Kontroverzní reakce? Jsem za ně vděčný, lepší reklamy se mi nemohlo dostat. Co víc, ve Státech se teď divoce probírá téma, které se léta zametalo pod koberec, a diskutuje se o něm způsobem, jakým by si to před třiceti lety nikdo nedovolil. Nemohl jsem si přát víc.
Proč rád točím násilné filmy? To je, jako byste se zeptali Judda Apatowa, proč rád točí komedie. Musíte rozlišovat násilí a násilí. Když ukazuju, jak brutálně se jednalo s otroky, nedělám to jen tak, upozorňuji tím na to, že i Amerika zažila svůj holocaust. Respektive dva, druhý byl spáchán na amerických Indiánech. No a pak jsou filmy, kde je násilí prostě sranda. Koukáte, jak mistr kung-fu srovná sto lidí v restauraci, a užíváte si to, protože je to jen film. Pohádka, ne realita. Proč by to člověka nemělo bavit?“
