Fotograf Richard Kern: Muž, který miluje obyčejné holky
V sedmdesátých letech posílal kusy foťáků do Československa výměnou za fotoknihy. Pak začal fotit akty, díky kterým se celosvětově proslavil, přišel k nezasloužené pověsti úchyla a také o spoustu seriózních pracovních nabídek. Přitom touží jen fotit to, co má rád. Jmenuje se Richard Kern (59).
Většina vašich nejznámějších fotografií jsou akty obyčejných nenalíčených dívek v přirozeném prostředí. Takhle se vám ženy líbí nejvíc?
Rozhodně se mi obyčejná, normálně vypadající holka líbí víc než holka, jež se snaží vypadat strašně sexy a je zmalovaná make-upem.
Myslíte, že holky, které se snaží vypadat sexy, něco předstírají?
Ne, to vůbec ne, ale myslím, že mě prostě přitahuje a zajímá víc přirozenost. A navíc je tu ještě jedna věc – mně ženský make-up strašně páchne. Ale opravdu hrozně. Nemůžu to vystát. Jasně, dřív jsem chodil s holkama, co make-up měly, ale postupně jsem si k němu vybudoval odpor. Rozhodně jsem teď ve fázi života, kdy ho nemůžu na ženách ani cítit. Doslova. Holky bez make-upu jsou prostě hezčí.
Jak jste se dostal k tomuto stylu focení? Je poměrně nezaměnitelný a musel z něčeho vzejít ...
Určitě se to vyvíjelo. Když jsem s akty před lety začínal, dělal jsem temné, černobílé fotky potetovaných holek, které rozhodně měly spoustu make-upu a bylo to celé strašně dramaticky nasvícené a vypadalo to hrozně drsně. Postupem doby jsem se začal od mnoha věcí oprošťovat. Od dramatického svícení, make-upu ... Zkoušel jsem různé věci, ale nakonec jsem přišel na to, že mi nejkrásnější přijdou úplně obyčejné, naprosto přirozené holky. Nevadí mi třeba nabarvené vlasy, ale nezajímají měl takové ty zlakované účesy a podobné blbosti.
Další věc je, že prakticky nikdy nepoužíváte ateliér, vaše fotky jsou focené ve zcela civilním prostředí.
Chci fotit tam, kde se s dívkou potkám. Chci, aby to prostě vypadalo jako obyčejné setkání. A nechci v žádném případě působit povýšeně. Víte, já žiju ve stejném bytě v New Yorku už třicet let. Na newyorské poměry je to velký byt, ale zdaleka nic luxusního. Vlastně je to dost jetý byt, když se nad tím zamyslíte. Teď momentálně dělám casting na nějaké focení v Torontu. A zjistil jsem, že holky bydlí vlastně úplně stejně jako já. Jejich byty jsou podobné mému. Nevím, zda to nebude znít divně, ale pro mě je prostředí, ve kterém dívky na fotkách jsou, úplně stejně důležité pro celkové vyznění jako dívky samotné. Takže jsem si pronajal byt, ve kterém bydlím a zároveň fotím. Je úplně jiný než můj i těch holek. Modré zdi, velká okna, krásný výhled. Šlo vlastně jen o to, vytvořit protiklad tomu, jak bydlí holky nebo jak bydlím já.
Tenhle styl fotek vás proslavil. Je to výhoda pro fotografa, když má takhle čistý autorský rukopis? Chci říct, nepřicházíte kvůli tomu o zakázky pro časopisy nebo reklamu jako někdo, kdo neumí fotit nic jiného než čistou přirozenost?
Ani ne. Už proto, že mi skoro nikdo nenabízí reklamní zakázky a pro časopisy fotím strašně málo ... A lidi z časopisů vědí, jak fotím, a chtějí tenhle styl. Není to tak, že bych nechtěl fotit jinak, zajímá mě všechno, z čeho koukají peníze – stejně jako většinu lidí –, ale asi to není úplně pro mě. Asi pět let jsem zkoušel dělat módu, ale dostalo mě to úplně jinam, než jsem chtěl, takže jsem toho nechal. Jednou jsem ale fotil pro Playboy. Nádherný barák, obrovský rozpočet. Došlo mi, že oni fotí prakticky totéž co já, jen u nich to celé stojí několikanásobně víc peněz. Mě to nijak neuráží, klidně bych dělal takových zakázek víc, ale krutá pravda je, že mi rozhodně nezvoní u dveří fronta lidí, kteří by mi ji nabízeli ... Víte, třeba velké světové reklamní kampaně nebo ty největší módní editorialy fotí po celém světě jen velmi malá skupina lidí. Terry Richardson, Mario Sorrenti a pár dalších lidí dělají práce, které jsou opravdu skvěle placené. Do té skupiny se dostanete těžko.
Proslul jste díky svým fotoknihám. Vždycky jsem si říkal, jestli jsou knihy dneska pro fotografy zdrojem příjmů, marketingovým nástrojem, nebo jenom takovým hezkým pohlazením ega ...
Ha ha, to je různé. Nakladatelství Taschen třeba platí velmi dobře. Na fotoknihy. Není za to tolik peněz, kolik si lidi myslí, ale dostanu za knihu tolik, že z toho můžu žít třeba osm měsíců. Takže můžu na té knize opravdu pracovat. Ale většina ostatních vydavatelů vám dá malou nebo hodně malou zálohu a dělí se s vámi o procenta z prodejů. Která stejně nikdy nevidíte. Knihy jsou ale třeba třetina mých příjmů. Já vydělávám na prodeji printů svých fotek a sem tam udělám nějakou práci pro časopis. Proto jsou moje printy tak drahé. Musí mě uživit.
Jste respektované jméno světového aktu. Kdy jste si řekl: „Tak, konečně jsem tam, konečně jsem to dokázal!“?
Na tuhle větu pořád čekám. Vždycky si říkám, že už příští rok snad konečně. Asi nejblíž jsem tomu byl v roce 2008. Měl jsem za sebou velkou výstavu v New Yorku, hodně a dobře se o mně psalo, říkal jsem si, že jsem se právě dostal na další úroveň. A spadli Lehman Brothers, přišla recese, moji galerii zavřeli, lidi přestali kupovat, prostě se místo toho všechno podělalo. Ona si spousta lidí v dnešní době díky médiím myslí, že když jste slavný, jste i bohatý, což alespoň v mé branži rozhodně neplatí. Znám spoustu slavných lidí, kteří přežívají od jednoho projektu ke druhému a rozhodně nejsou bohatí. Teď jsem četl článek o Paulu Schraderovi, jenž napsal scénář ke slavným filmům Taxikář nebo Zuřící býk od Scorseseho a sám režíroval úspěšné filmy jako Americký gigolo. Je to fakt velký režisér. A točí filmy za 250 tisíc dolarů. Někdo, kdo míval 40 miliónů dolarů na film. Je ale pár lidí, kteří možná dosáhnou na úplný vrchol, povede se jim ten poslední velký krok – na rozdíl ode mě ...
Děláte spoustu tematických prací. Fotíte holky s jejich mobily, holky s jejich léky na předpis a podobně. Je pro vás těžké najít k aktům pořád nějaké nové téma?
Každá série má nějaký přesah. Nebo bych alespoň chtěl, aby ho měla. V tuhle chvíli je pro mě nejsilnější série Medicated, kde jsou dívky vyfocené s léky na předpis, které doopravdy užívají. Je v ní hodně silných fotografií, ale mám ještě několik snímků, jež do série patří, ale ještě jsem je nepublikoval, protože jsou opravdu hodně, hodně silné. A na téhle sérii stejně jako na některých dalších pořád pracuji. Je pro mě momentálně hodně důležitá, protože v ní je několik úrovní toho, jak se dá na ty fotografie koukat. Právě to mě hodně zajímá – čím víc úrovní sdělení v těch sériích je, tím je to samozřejmě zajímavější. Teď dělám jednu sérii o starých technologiích. Fotím akty dívek s takovými těmi velkými stereověžemi, ideálně když byly přímo těch holek. Proto jsem fotil hodně třeba v Moskvě, kde jich je pořád dost. Jste z Česka a je vám kolik, třicet osm? Takže si to asi pamatujete a možná je pořád někdo má. Většinou chlapi – kdysi to byl znak úspěchu. Zasraně velká stereověž! To chtěl každý! Nebo jsem fotil holky v prostředí knihoven, které mají lidi doma. To už v Americe dneska také moc nevidíte. A tak za dvacet let už to neuvidíte vůbec. Na mých fotkách uvidíte pořád krásnou holku a krásnou starou stereověž. Bude to jako dívat se na stará auta, se kterými jezdil Steve McQueen, nebo na staré hodinky ... Vidíte, to je nápad, fotit holky s jejich hodinkama, to si musím někam napsat. To je skvělý nápad. Víte, já mám staré české hodinky. Primky ještě někdy ze sedmdesátých let – a pořád je nosím. Hrozně se mi líbí. Přitom už neznám moc lidí, kteří nosí hodinky. Všichni se dívají na hodiny v mobilu.
Kdysi jste točil hodně videoklipů, třeba pro Sonic Youth nebo Marilyna Mansona. Proč jste s tím přestal?
Pořád něco točím. Ke své nové knize jsem udělal asi dvacet krátkých videí, ale většina je o holkách. Začal jsem ale točit zase i videoklipy. Teď jsem točil pro jednu kapelu ... já ani nevím, jak se ... Ale stejně je zatím nikdo nezná. Možná někdy prorazí. Někdy, uvidíme. Je to taková holčičí hiphopová parta. Hlavní rozdíl ale je v tom, že v osmdesátých letech jste točením videoklipů mohli vydělat peníze. Dneska ne. Když jsem točil pro Mansona v devadesátých letech, měl jsem na videoklip 50 tisíc dolarů. Dneska děláte videoklip tak za dva tisíce. Teď jsem se o tom bavil s klukem, co mi pomáhal videa stříhat – Foo Fighters dneska dají na web soutěž Natočte nám klip za 5000 dolarů. Lidi to natočí a oni mají deset videoklipů za 50 tisíc celkem. Dneska se prostě na videu těžko vydělává.
Když děláte castingy, co musí dívky mít, aby se vám líbily a dostaly se nakonec do knihy?
Musí mít něco, co se mi líbí. Když jsem fotil pro knihu Shot By Kern v Praze, měli jsme třeba strašný problém sehnat dobré modelky. Což bylo absurdní, protože v Praze se točí tolik porna ... Prostě jsme asi nechali casting v Praze na někom, kdo to neuměl. Nakonec jsme ale našli tři holky, které vypadaly dobře a zároveň jako obyčejné holky. Jedna možná byla modelka, nejsem si jistý. Obecně zkrátka chci, aby moje „modelky“ vypadaly jako holky odvedle. Ono je to těžké. Třeba v Paříži se mi přihlásí v průměru tak třicet holek a já jich nakonec nafotím maximálně pět. Teď v Torontu se mi přihlásilo deset holek a asi polovinu jsem nakonec fotil. Fotím je z různých důvodů. Jednu holku jsem třeba fotil proto, že měla hrozně moc chlupů v podpaží. To byl normální divoký porost! Ohromnej! Byla krásná, ale důvod, proč jsem ji fotil, byl tenhle. Jiná se mi líbila proto, že v obličeji vypadala jako gotička. Byla úplně bílá. Až na to, že u ní to nebylo make-upem. Nebo jsem fotil holku, která měla ohromná, ale fakt ohromná prsa. Vypadala jako takové ty nahé holky, co jsou vyfocené v bulvárních denících. U ní vlastně bylo jedno, jak vypadá. (Smích) A poslední jsem fotil proto, že vypadala jako taková zkažená holka z bohaté rodiny. Měla takový výraz ... Prostě se snažím, aby každá holka byla jiná.
Proč nefotíte starší ženy?
To spíš záleží na holkách. Jasně, mám asi někde podvědomě nějakou hranici, možná to bude třeba třicet let, od kdy už vlastně holky nefotím. Ale je to rozhodně i proto, že holky nebo ženy kolem tohohle věku ztrácejí zájem nechat se fotit. Už to nechtějí, už je to nezajímá.
Spousta lidí si asi myslí, že máte hodně zajímavý život, létáte po světě, spíte se svými modelkami ...
(Smích) To by asi byli hodně zklamaní. Jasně, hodně létám po světě. Když ale někam přiletím, vypadá to tak, že od deseti do pěti fotím a pak jdu domů, udělám si nějaké nudné jídlo a koukám na film. Sám. Rozhodně nežiju nějaký divoký život. Mám manželku a syna, s nímž se dneska večer pohádám o čase, který může trávit hraním videoher, což vím už teď, a pak mi žena udělá nějaké veganské jídlo. Tak nějak to bude probíhat. Mám klidný, ale skvělý život.
Pro koho jsou určeny vaše fotky?
Fotím pro sebe.
Je to tedy čisté umění?
Pokud definujete čisté umění jako něco, co děláte pro sebe bez ohledu na okolí, pak ano. Ta definice se mi mimochodem docela líbí. Ale fotím proto, abych z toho měl radost.
Někteří lidé, často feministky, tvrdí, že v případě vašich fotek jde o zneužívání dívek. Jste často konfrontován s tímhle názorem?
Heh, každé ráno, když se podívám do zrcadla. Vždycky si říkám: „Co to, proboha, děláš?“ Při focení o tom nepřemýšlím, ale uvědomuju si, že to, co dělám, je vlastně čím dál divnější. I díky tomu, jak stárnu. Ale prostě to dělám, protože mě baví to tvořit. Věřte mi, že bych ty dívky mohl zneužívat daleko, daleko hůř. Podívejte se někdy na internet ... Jinak ale nikdo neprotestuje. Pravda však je, že jsem možná kvůli tomuhle názoru přišel o nějaké komerční zakázky. Minimálně se mi něco takového doneslo. Spíš si myslím, že to bylo tím, že si mysleli, že když fotím něco takového, musím být nutně nějaký zvrhlý šílenec. Abychom si ale rozuměli, nikoho neunáším na ulici, ty holky prostě spolupracují na uměleckém projektu, který já designuji. S plným vědomím a naprosto dobrovolně. A vůbec nic jim při tom nehrozí.
Vaše manželka ale byla vaše modelka.
Znali jsme se dřív, pak jsme spolu fotili, potom jsme se chvíli neviděli a pak jsme se dali dohromady. A dohromady jsme se dali, až když jsem byl dávno rozvedený s první ženou. Takže nic podezřelého. Jestli je mezi mnou a modelkami jiskření? Mně se líbí, ale jestli se líbím já jim, to fakt nemám tušení.
Po všem tom focení a všech těch nahých dívkách, které jste fotil – co jste se o ženách naučil?
Mohl bych klidně odpovědět, že nic. A mohl bych odpovědět, že všechno. Ale to nejdůležitější asi je, že jsme si všichni hodně podobní bez ohledu na to, odkud jsme, a zároveň se v detailech strašně lišíme. Pak jsem také zjistil, že všude je spousta holek, které chtějí být modelkami. A že pokud dívka jen trochu pochybuje o tom, proč před fotoaparátem stojí, pak focení nikdy nedopadne dobře.
Pro knihu Shot By Kern, jež vychází v březnu u nakladatelství Taschen, jste fotil i v Praze. Jak se vám tu líbilo?
Bylo skvělé se k vám vrátit. Naposledy jsem byl v Praze v sedmdesátých letech. A tehdy mě to hodně překvapilo. Jako každého ze Západu, kdo si představoval komunismus jako něco zajímavého. Bylo to hrozně depresívní. Všichni to hrozně nenáviděli. Víte, já měl tehdy známého z Československa, s nímž jsem si psal. Bydlel nejdřív v Praze a pak v Kolíně. Posílal jsem mu věci, které se za komunismu nedaly sehnat, třeba objektivy a další náhradní díly na foťáky a tak. A on mi na oplátku posílal fotografické knížky českých fotografů. Takže jsem byl vaší fotografickou školou dost ovlivněný, ještě než jsem vůbec začal fotit. A pak jsem za ním jel.
A teď upřímně. Po všech těch letech a všech těch fotkách. Nenudí vás už trochu ženské tělo?
Hmmmm ... Ne.
