Lidé České sody: Ti, co se podíleli na výrobě kultovního pořadu
Česká soda slaví dvacet let od svého vzniku. Dnes si ji každý spojuje hlavně se jménem Petra Čtvrtníčka. Lidí, bez kterých by se dnes kultovní pořad tehdy neobešel, je ale mnohem víc. Jak na Sodu vzpomínají?
FÓRKAŘENÍ NIKOHO DO TEPLÁKŮ NEDOSTANE
O čem jsi snil v roce 1993 — v době, kdy Soda začínala?
Jakožto otec dvou dětí jsem snil o tom, že bych opravdu rád někdy vydělal za měsíc víc než pět tisíc.
Čím byl pořad jedinečný?
Asi v míře drzosti, kterou jsme si mohli dovolit v podstatě vůči čemukoliv a komukoliv.
Například?
Natáčení Počasíčka v hlavní roli se Zákopčaníkem (excentrik, jenž předpovídal počasí v ČT. Své výstupy končil přáním „Slunce v duši“; pozn. red.). Potřebovali jsme jeho hlavě dodat nahé tělo, kterému se navíc mělo do rytmu řeči pohybovat pérko. Točilo se v největším studiu na Kavčích horách, a protože střihači mají rytmus v těle, tak vlascem, na jehož konci byl přivázaný pindík Hynka Schneidera, jsem měl tu čest pohybovat já. Tehdy v televizi mohli všichni zaměstnanci v kancelářích sledovat, co se právě točí ve studiích, myslím, že jsme jim tímhle příjemně zkrátili čekání na oběd.
Myslíš, že by podobný pořad mohl fungovat v České televizi dnes?
Asi ne, to už by fungoval. Mne tehdy bavilo dělat si srandu z pitomců, to bylo osvěžující, ale jen se posmívat zlodějům typu Béma či Grosse by mi dneska přišlo zoufale málo, fórkaření je do tepláků nedostane.
TLAK NARŮSTAL
Jaké byly okolnosti přijímání Sody do vysílání ČST? Chtělo to tehdy odvahu?
Blízko po roce 1989 jsme ještě měli naprostou svobodu. Pokud někdo zasahoval do něčeho, co neporušovalo ani zákon, ani etický kodex, bránili jsme se tím, že jde o jinou formu cenzury. S přibývajícím časem, jak tlak narůstal, jsme se víc hájili právem cílové skupiny na svůj pořad.
První kritické přijetí bylo drsné; nezapochyboval jste o správnosti zařazení Sody na obrazovku?
Jedna z prvních kritik v Rudém právu – „Tomu se může smát jenom choromyslný mozek“ – se později stala oblíbeným sloganem našich diváků. Nicméně ze začátku si Soda přirozeně hledala svoji tvář. Působila jako Dikobraz, tedy tak, že stálo za to přežít pár méně povedených vtipů kvůli jednomu podařenému. Všechny pořady se formují teprve během své existence. Vystřídalo se na ní hodně tvůrců. Nepochyboval jsem, že se bude zlepšovat.
Čistě teoreticky: Bylo by možné vrátit Sodu na obrazovku s novými díly? Anebo už je mediální realita úplně jiná?
Myslím, že dnes to politici a rada nevydýchají, myslím, že nelze vstoupit dvakrát do jedné řeky. Věřím, že podobný pořad připravíme, jen bude vypadat jinak.
DNES JE SODA KAŽDODENNÍ REALITOU
O čem jsi snil, když ses spojil se Sodou?
V roce 1993 jsem příliš profesně nesnil, protože spontánní doba živelného nástupu kapitalismu s sebou nesla dravé architektonické úkoly, které se sice nakonec většinou neuskutečnily, ale sny v té době se otiskly do vizionářských studií.
Čekal jsi od Sody něco zvláštního, když tě oslovila?
Soda mne neoslovila, ta spontánně vyplynula jako asi všechno v mém životě. Připadalo mi to jako normální přátelské působení na společné akci, podobné kolektivní činnosti Pražské pětky.
Kterou okolnost spojenou se Sodou nedokážeš vyrazit z hlavy?
Vzrušení z natáčení ve všech možných a spíše nemožných prostorech – Škoda Heinlein se například natáčela v učebně na Vysoké škole politické ve Vokovicích. Silný moment: nahý H. Š. s hlavou Zákopčaníka.
Nestyděl ses vystupovat v pořadu, jenž měl tak zdrcující kritiky?
Jednak kritika byla vždy ve Sklepě chápána v absolutní hodnotě jako oslava. Navíc hnůj, toť zemanovská kvalita.
Měla by nová Soda dnes smysl?
Dnes již Sodu vytváří samotná každodenní realita a její tvůrci jsou rychlejší a vtipnější. Stačí jen zapnout knoflík a Soda prýští v bublinkách utíkajících z limonád masoxovosti.
SODA JAKO DŮKAZ
Existuje okamžik, na který v souvislosti s pořadem nikdy nezapomeneš?
Nikdy nezapomenu na „losování matjesů“, kdy měl přijít pan Bludna a říct: „Losování považuji za hotové.“ Šílený rekvizitář koupil snad deset kilo rybiček v oleji a vylil je do originálního bubnu, z něhož se každý týden ve studiu na Kavkách losovalo osudí loterie. Po natáčení vylil obsah bubnu do záchodu a způsobil jeho totální ucpání. Větší smrad jsem v životě nezažil.
Proč byla podle tebe Soda důležitá?
To je jednoduché: Když měla Česká televize Českou sodu, měla důkaz, že je nezávislá.
BYLO TO MASO!
U bezprostředního zrodu České sody jsem nebyl. Ale točil jsem v začátcích pro Febio (GEN o Vladimíru Jiránkovi, v zimě 1992) a Fera Feniče jsem si tehdy (a dodnes to platí!) velice vážil a věřil jeho nápadům. Rozhodující byla podle mého jeho počáteční energie a odvaha – tvůrčí, nikoliv politická, ta nebyla potřeba.
V roce 1993 jsem snil, že můj debut Šakalí léta bude mít takový úspěch, že mi umožní i do budoucna natáčet celovečerní filmy. To se tehdy povedlo spíše napůl. Mezi dotočením Šakalích let a jarem 1994 jsem nastoupil do Febia, kde jsem v té době prakticky bydlel, a ujal se vedení České sody.
Nejvíce mě zaujala postava moderátora, kterou si vytvořil Petr Čtvrtníček, včetně jeho formátu mystifikačních rozhovorů – že se Klaus jmenuje vlastně Krauz –, nebo rozhovor se Sašou Vondrou o tom, jestli budou v hospodě sedět věčně. Zároveň jsem cítil potenciál v parodování reklam, což bylo tehdy nové. Za svůj úspěch považuji, že jsem přesvědčil Fera, aby se tváří Sody – jejím moderátorem a spolurežisérem – stal Petr Čtvrtníček. Zároveň jsem do týmu přivedl nové autory, například Petra Zelenku. Osobně si myslím, že jako režisér jsem nic zásadního do Sody nepřinesl, na rozdíl od Igora Chauna, Petra Čtvrtníčka nebo Fera Feniče. Nevnímal jsem Sodu jako svoji šanci, ale jako pořad vyjadřující mně blízké vnímání tehdejší doby a umožňující spolupráci s lidmi, jejichž humor mám rád.
Vybavují se mi noční tahy v Andy’s Cafe v Kolkovně, naše nekonečné porady ve Febiu, ochotu lidí-účinkujících podílet se na takové ptákovině, svobodného ducha při vymýšlení gagů. A také pár chvil, kdy už se Soda stala svým způsobem legendou a Petr s Milanem Šteindlerem jezdili a promítali Sodu v kinosálech. To jsem zažil párkrát a bylo to maso.
Myslím, že by takový formát České televizi určitě prospěl! Ale vyžadoval by opět statečného a nápaditého producenta a kreativní tým, schopný překonávat nevyhnutelné vnitřní napnelismy.
