MILOŠ ZEMAN: Milé přítelkyně, milí přátelé!

Stojím tu dnes před vámi v trojí roli: jako váš bývalý předseda, jako bohužel váš bývalý člen a jako prezident České republiky. Oslovení milé přítelkyně, milí přátelé neberte jen jako zdvořilostní frázi. Jsou totiž mezi vámi tací (já doufám, že většina), které stále za své přátele považuji. Jste to vy, kteří jste zůstali věrní jak sociálnědemokratickým ideálům, tak snu o prvním prezidentovi republiky, který by vzešel z řad České strany sociálně demokratické. Všem vám dlužím velký dík za odvahu a nezlomnost. Vím, kolik vás to stálo sil. A vím také, že mnohé z vás to stálo i kariéru.

Jmenovitě bych rád poděkoval těm, kteří moji kandidaturu podporovali od počátku a již před prvním kolem byli ochotni se k tomu přihlásit. Milá Marie, milý Jaroslave, vážím si toho! I kvůli vám jsem přesvědčen, že ten cíl se podařilo naplnit nejen formálně. Nejsem totiž sice již s vámi dnes členem stejné strany, té, kterou jsem doslova vydupal za prolévání krve, potu a slz ze země. Strany, kterou jsem jako její předseda následně dovedl do vlády a jako jejíž člen, váš spolustraník, jsem se mohl stát i prezidentem, nástupcem Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše. Ale stále jsem tělem i duší spolu s vámi sociální demokrat!

Vy všichni zde, i oněch více jak milion sociálnědemokratických voličů, kteří mne podpořili, jsou výmluvným vzkazem, že tento náš společný sen se podařilo naplnit. I přesto mi dovolte, abych pozdravil i ty přítelkyně a přátele, které tak vřele, jako vás (tedy „mí milí přátelé“) oslovit nemohu. Oni totiž náš společný sen nejenže nesdíleli, ale dokonce byli ochotni obětovat i jednotu sociální demokracie a její úspěch ve volbách jen proto, aby mu zabránili. To budiž mementem všem a pro vždy.

Nejsem však mstivý, respektuji a do jisté míry si vážím jejich podpory před druhým kolem prezidentské volby. Vím totiž, jak lidsky obtížné a - s ohledem na jejich osobnosti - i odvážné rozhodnutí to muselo být. Slibuji, že budu i jejich prezidentem a budu je respektovat. A to, i pokud si některého z nich dnes, a je to jen na vás, zvolíte do svého čela. Jen malí lidé totiž pořád rozdělují a jen velké osobnosti umí spojovat a vytvářet něco velkého. Něco, co nás překračuje a co nás přežívá. Jen velcí umí včas odejít, aby se mohli, volá-li je jejich národ, vrátit a začít opět sloužit celku, nikoliv sobě.

Mé milé a méně milé přítelkyně, mí milí a méně milí přátelé,

za deset dnů to bude přesně 8 let, co jsem naposledy vystoupil na sjezdu ČSSD. Tehdy ještě jako řadový člen z místní organizace v Novém Veselí, což je, jak jistě už všichni víte, vesnice na mé milované Vysočině. Kdo si můj tehdejší projev pamatujete, pak víte, že přes všechna očekávání, především z řad těch nejméně inteligentních tvorů – ano, správně, z řad novinářů – jsem si nevyřizoval s nikým účty, jakkoliv jsem pro to mohl mít důvod. Naopak, tehdy mne napadali lidé, kteří se nějak cítili dotčeni mými vzpomínkami v knize „Jak jsem se mýlil v politice“, kde jsem pouze popsal realitu a mojí zkušenost s jejich schopnostmi pro výkon exekutivní či stranické funkce.

Stejně jako byl Gogol v první polovině 19. století v Rusku při uvedení své hry Revizor napadán tak zvanou vyšší společností, v podstatě pokryteckou a zahálčivou neproduktivní společenskou slupkou, lehkoživky, které já dnes nazývám vyžírky, tak i já jsem byl tehdy napadán pověstnými potrefenými husami ve straně. Nikdo je nenutil, aby kejhaly. Ani já ne. I dnes si proto jako vzkaz těmto lidem vypůjčím od Gogola jeho slova: „Nevrč, brachu, na zrcadlo, když máš křivou hubu.“

Před těmi osmi lety jsem vás pouze varoval obecně před lidmi, které souhrnně nazývám „vyžírky“. Bohužel asi ne dost důrazně, protože neúspěšně. Varoval jsem vás před lidmi, kteří žijí ze strany a ne pro stranu. Od té doby už máte třetího předsedu v řadě, několikrát jste si sáhli na dno preferencí a již druhé volby jste v opozici. Už tehdy, před osmi lety, jsem vám doporučoval, ať přijmete co nejvíce prvků přímé volby, a to jak dovnitř strany, tak i v politice obecně. Opět neúspěšně.

A také jsem vám neúspěšně doporučoval, ať se vyvarujete koketování se spoluprací s ODS. Po volbách 2006 jste k této velké koalici směřovali mílovými kroky a jen shodou příznivých náhod jste byli uchráněni velké koalice, což vás přivedlo v roce 2008 k historickému úspěchu v krajských volbách. Z toho jste těžili i v krajských volbách minulý rok.  A právě kvůli tomuto střetu o zásady, který se různí vyžírkové - a jim naklonění lehkoživkové novinářští - snaží neustále překrucovat, jsem byl nakonec donucen po 15 letech odejít z ČSSD.

Dnes jsem čestným předsedou strany, která mé dobré rady akceptovala, sestavila program postavený na bázi sociálnědemokratickém, avšak je schopna dovnitř i navenek prosazovat ideje přímé demokracie. Tedy to, co jsem vám neúspěšně před osmi lety nabízel já. A je to tato strana po pouhých 4 letech své existence, která dokázala prosadit na Pražský hrad člověka, který je tělem i duší sociální demokrat. Nebyla to ČSSD po více jak 130 letech své impozantní historie. Jak říká Jára Cimrman, můj oblíbený myslitel: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co s tím můžeme dělat“.

Milé i méně milé přítelkyně, milí i méně milí přátelé!

Nikdy nebudu prezidentem, který bude falešně vzbuzovat optimismus, tedy natírat zábradlí na potápějícím se Titaniku, ani nebudu zbytečně vylučovat pesimismus jak hlavonožec čerň a tvrdit v situaci, kdy země potřebuje světlo na konci tunelu, že země nevzkvétá. Prezident republiky není ani šaman, přivolávač deště, aspoň ne tady, ve střední Evropě, a není ani z veřejných peněz placená plačka při pohřbech. Jásat i fňukat umí každý, včetně dětí.

Stejně tak nechci a nebudu aspirovat na světového myslitele, který nám sem sice přiveze několikrát do roka Dalajlamu či světové státníky, ale který už si nedá podmínku, aby spolu s nimi přijeli i podnikatelé, kteří zde nabídnou lidem práci. Ani nebudu silným alergenem, který při svém celoročním intenzivním kvetení uvádí bruselské astmatiky a evropské státníky do permanentní senné rýmy. Budu prostě a jednoduše český prezidentem v tom nejhorším i v tom nejlepším slova smyslu. To slibuji.

Pořád kolem sebe slyšíme, cítíme, vnímáme beznaděj. Jako se pochybnost vkrádá do vztahů, které procházejí krizí, tak i beznaděj se vkrádá do krizí zmítaných životů vás všech. Je to přirozené. Stejně přirozené je tomu ale i čelit! Tato země má naději, má smysl. Má potenciál a má možnosti, jak toho všeho využít. Jen dosud neměla osobnosti, které by ji byly schopny na tuto cestu přivést.

Musela čekat stejně tak, jako vykolejený vlak musí čekat, až ho na koleje přesadí pořádně silný, několikatunový jeřáb. Stejně, jako tento jeřáb musel předtím někdo silný na jeho místo usadit. Jeden jeřáb už je díky přímé volbě, myšlence, kterou jsem jako první prosazoval, na Pražském hradě. A opět je jen na vás, stejně jako to bylo na vás před osmi lety, zda bude mít i stejně silného pomocníka v tomto úsilí i ve Strakově akademii.

Děkuji vám za pozornost!