Nick Kent: Život v narkotickém koncentráku
„Jeho pochybnou, nevábnou postavu, vysokou hodně přes metr osmdesát, jste mohli spatřit, jak se potlouká po chodnících Londýna a LA. Vypadal jako veliká chromá kudlanka, oblečený věčně stejně, v rozedrané černé kůži, hubený, že byste ho hospitalizovali. Ryzí rocker: jeden z těch, co to brali vážně.“ Tak popsal Iggy Pop muže, jenž definoval moderní rockovou žurnalistiku. Britský novinář Nick Kent (61) dnes žije v Paříži a se svým aristokratickým přízvukem rockového dandyho vzpomíná na všechnu tu divočinu. Jeho nejlepší texty o muzikantech vyšly česky v knize Těžkej nářez a nakladatelství Maťa do půlroku vydá i Apatii k ďáblovi, Kentovy vzpomínky na 70. léta.
Jak jste se počátkem sedmdesátých let dostal k psaní o muzice?
Bylo mi dvacet a miloval jsem hudbu – chtěl jsem ji hrát a zároveň o ní psát. Tak jsem přišel do undergroundového fanzinu Frendz s tím, že bych pro ně něco rád napsal. Oni na to kývli, já cosi odevzdal a vzápětí mi nabídli, abych se stal jejich hudebním redaktorem. Ten časák byl tenkrát spíš o politice a revoluci, řešilo se tam, jak všechny ty kapitalistický svině pozabíjet; v psychedelické atmosféře se motali lidi ze spacerockové kapely Hawkwind v čele s Lemmym, který doteď září v Motörhead ... Ve Frendz mi nicméně nabídli plat čtyři libry měsíčně, a především jsem dostával desky zdarma. Pak se mi ozvali dokonce z New Musical Express, abych jim přispíval – byla tam zajímavá parta lidí, moje texty dostávaly velký prostor, a navíc byla možnost řešit umělce, kteří hýbali dobou. Už tenkrát se o mně říkalo, že jsem se takzvaně zaprodal, ale já radši psal do média s prodaným nákladem sto tisíc výtisků a měl radost, že jsem čtený. Finančně to bylo pořád spíše symbolické, ale mě to prostě chytlo. Navíc mi dovolili zůstat na volné noze a nemusel jsem dřepět v kanceláři.
Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, jakou svobodou jste tehdy při své práci disponoval – nebral se ohled na délku článku, na slovník, na téma ... Jako by vášeň k hudbě ospravedlňovala všechno ostatní.
Zní to jako klišé, ale sedmdesátá léta byla, alespoň na začátku, pokračováním let šedesátých. Lidi se modlili, aby šedesátky nikdy neskončily – kdo tehdy dostal nápad, ten dostal i možnost ho realizovat. Měli jsme prostor k experimentování, o zajímavé muzikanty, o nichž jsme mohli psát, nebyla nouze a všude kolem se válely peníze. Zpětně mi ta doba evokuje Divoký západ, kde ještě nejsou pevně vykolíkované hranice a všechno je dovoleno. Právě tenkrát se nahradily lehké drogy těmi nejtvrdšími možnými. Brali je všichni, takže hudební scéna po nějaké době vypadala jak narkotický koncentrák. Psal jsem tehdy pro mladé lidi, kteří o hudbě něco věděli nebo se chtěli něco dozvědět; zpětně mi přijde, že jsem nadužíval slang a některá moje souvětí byla nekonečná, ale takhle se tenkrát lidi bavili o hudbě. Nikdo se vás neptal, jak dlouhý článek odevzdáte – jediné, co rozhodovalo, byla kvalita. V polovině sedmdesátých let jsem našel svoji metodu – být uvnitř dění, co nejatraktivněji ho popsat a nepřestávat si klást otázku, proč mě ta hudba vzrušuje a co to všechno znamená.
Několikrát jste psal o tom, že každý, kdo se tehdy přiblížil k rockovým legendám Rolling Stones, se v lepším případě strašlivě spálil a v tom nejhorším tragicky zemřel. To měla Jaggerova parta opravdu tak hrozný vliv?
Bylo to až strašidelné. Jako spisovatel jsem si říkal, že to je úžasné téma. Lidi, kteří se ocitli v blízkosti Rolling Stones, ze sebe byli schopni vyždímat to nejlepší, ale po většinu času z nich spíš odcházelo to nejhorší – všichni flákači a poskoci si mysleli, že stačí být ožralí a zfetovaní a sláva a bohatství je neminou. Stones makali a měli talent, o jakém se dneska nikomu ani nezdá, jenže když se pohybujete v zóně temnoty, dostane se do vás zlá síla a s tou se musí umět zacházet a včas ji opustit. Já se nikdy nechtěl stát součástí jejich dvora a dával jsem si velký pozor, abych zůstal jen pozorovatelem. Jako novinář nesmíte propadnout iluzi, že se s někým kamarádíte, jen díky tomu, že jste spolu propařili týden na turné.
V recenzích jste si nebral servítky a bez problému jste „odstřelil“ desku nebo koncert umělce, v rozhovorech jste byl drzý a neznal hranice. Přitom jste byl na scéně známou osobností a s umělci se stýkal – logicky muselo dojít ke konfliktům.
Samozřejmě se to občas vyhrotilo. Pamatuju si, že jsem pohanil Bee Gees a oni do NME poslali vzkaz, že mi udělají z obličeje tatarák. Tak jsem šel do krámu s deskami a podíval se, co jsou vlastně zač. Poznal jsem, že to jsou nabouchaní, svalnatí, zarostlí bráškové, co zpívají falzetem! Nakonec jsme si to vyříkali, byli naštěstí milí a neškodní. Ale třeba v případě Jerryho Leeho Lewise jsem si vážně myslel, že každou chvíli vytáhne bouchačku a zastřelí mě. Jde o to, že profesi rockového kritika beru opravdu vážně. Lidi mě však měli vcelku rádi, býval jsem zajímavý a sympatický mladík, po koncertě jsem kapele vždycky řekl, jak se mi to líbilo a že to taky tak napíšu. Hudebníci, a rockové hvězdy obzvlášť rádi slyší chválu, ale na druhou stranu si jsou vědomi toho, že jim všichni pochlebují. Jenže já nechtěl být dvorní šašek – radši budu nenáviděný, než aby mnou opovrhovali. Připadal jsem si jako učitel, co říká žákovi, že dělá něco špatně, a nikdo nemá rád učitele, co kritizuje a buzeruje. Ale když už jsem o nějaké kapele psal, tak proto, že jsem jim věřil a že jsem věděl, že to dokážou udělat stokrát líp. Protože není nic horšího než vidět nevyužitý potenciál. K psaní přistupuju, jako bych skládal písničku nebo odehrál koncert – chci, aby to lidi bavilo a něco si ze čtení mého textu odnesli; chci na ně přenést vzrušení, které jsem pociťoval, když jsem tu muziku slyšel.
Byl jste u toho, když se rodil punk – hrál jste na kytaru s budoucími Sex Pistols, osobně jste se znal s Iggym Popem a s newyorskými vizionáři žánru jako Richard Hell. Jak zpětně hodnotíte britský punk?
Punk prostě musel proběhnout. Tenkrát byli v hitparádě Queeni, konkrétně ta hrozivá píseň Bohemian Rhapsody. Mladí v ulicích měli chuť zdemolovat město, když se tahle sračka hrála v rádiu. Znal jsem se se všemi, s klukama z The Damned, Clash a tak. Někdy kolem roku 1976 jsem už vinou drog nedokázal pořádně psát články, tak jsem začal skládat písničky a hrát na kytaru, co mi prodal Steve Jones ze Sex Pistols – negramotný zloděj fascinující svým odhodláním. Poznal jsem manažera Sex Pistols Malcoma McLarena, když spolu s Vivienne Westwoodovou dodával kostýmy kapele New York Dolls, a následně jsem zkoušel hrát s tím, z čeho se pak stali Sex Pistols. Nechci nikoho shazovat, ale jejich hudební rozhled byl v té době dost obyčejný a povrchní. Já je přinutil poslouchat Stooges a Jonathana Richmana a jeho Modern Lovers. Ale byl jsem starší než oni, relativně světaznalý a tak nějak profláknutější, a tak jsem od nich po čase odešel. Navíc se mi přihodila velmi nemilá věc – zfetovaný Sid Vicious mě dosti zle veřejně zmlátil železným řetězem. Později jsme si sice půjčovali stříkačky a spal u mě na podlaze, ale tenkrát to byla výzva pro každého malého pankáče, aby mě bezdůvodně napadal. Většina aktérů si z té doby nic moc nepamatuje, všichni jsme brali hrozně moc speedu a ten amfetamin hobluje mozkové závity ... Když se ohlédnu zpátky, byla to vlastně hnusná a hloupě brutální doba, muzikanti byli neuvěřitelně sektářští a uzavření ve svém stylu. Kdyby se tenkrát zjevil talent jako Jimi Hendrix, ani by si neškrtl – nejspíš by hrál jazz fusion nebo funk v nějakém americkém zapadákově. V tomhle byl punk až fašistický. Tenkrát byl britský punk strašně konzervativní – hrál se buď omračující nářez, nebo vytuhlé reggae, nic mezi tím. Jsem rád, že punk vznikl, ale že bych byl nostalgický? V žádném případě. Druhá polovina sedmdesátých let pro mě představovala peklo se vším všudy.
Rozhovor s Nickem Kentem najdet v Reflexu č. 10/2013, který vyšel ve čtvrtek 7. března.
