Mladí kuchaři bývají často nevzdělaní, líní a mají komunistické návyky
Televizním pořadem šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha Ano, šéfe! se ten paradox léta line jako těžký mastný smrad z kuchyní většiny jím navštívených hospod a restaurací: právě mladí kuchaři, co občas nepřijdou do práce, protože se opili, nebo klidně pošlou majitele do prdele, zosobňují nejen úpadek kdysi hrdé a vážené profese, ale i nejhorší komunistické a postkomunistické návyky.
„Nejhorší kombinace,“ říká Zdeněk Pohlreich. „Všude spousta restaurací a v nich mladí nevzdělaní kuchaři, co jsou navíc ještě líní.“ Výuková praxe je přitom alfou i omegou kuchařské profese. Její zoufalý nedostatek je největší bolestí české gastronomie. „To je největší průser!“ vysvětluje Pohlreich. „Máme příliš mnoho škol a málo praxe! Velký počet nekvalitních restaurací nestačí vychovávat dost kvalitních kuchařů. Přirovnal bych to k německé armádě koncem války, kdy měli osmnáctileté piloty: přivezli jich dvacet a za týden byli všichni mrtví, protože nic neuměli.“
V Česku postupně vzniklo přes tři sta různých odborných škol, které mají vychovávat kuchaře. Zatímco ty státní nemají peníze na zkušené lektory, soukromé často fungují pouze jako výběrčí peněz na školné, za něž hromadně rozdávají papíry na řemeslo. Mnoho mladých kuchařů tak vyjde ze školy, aniž by předtím v praxi skutečně vařili.
Přesto najdou práci. „Než si vzít staršího kuchaře, tak si radši podle svého vychovám nějakého mladého,“ popisuje Pohlreich obvyklé myšlení hospodských a restauratérů. Výchovou samozřejmě myslí nucení mladých do nejhorších zločinů tuzemské gastronomie – do vaření z krabicových prášků a zmrazených polotovarů, jimiž velké firmy tuzemskou gastronomii zcela zahltily.
„Majitelé mladé kuchaře przní a učí je tu nejlínější cestu přípravy jídla. Všechno jim koupí předpřipravené v pytli a oni na to nakonec rádi slyší, protože je to nejmíň práce.“
