Jiří Mádl: Mám jenom jeden pokus
Když Jiří Mádl (26) řekl, že by chtěl psát scénáře, nikdo ho nebral vážně. Pak dva scénáře napsal, ale pořád ho nikdo nebral vážně. Jeden z nich prodal, ale stále ho nikdo nebral vážně. Teď druhý z nich dokonce sám režíruje: nejvyšší čas vzít ho vážně.
Faktem je, že Mádla nebral vážně nikdo ani na začátku jeho kariéry. „Proč by měl někoho zajímat kluk, jehož vrcholným výkonem byl pokřik stříkeeej?“ klepali si na čelo mnozí. To mu bylo sedmnáct a Česko žilo jeho snowboarďáckou image. Rozhovor, který jsem s ním tehdy udělala, byl jeho prvním vyjádřením do médií. Od té doby si tykáme. Dnes mu je o devět let víc a o jeho hereckých kvalitách si nikdo pochybovat netroufne. Na rozdíl od těch tvůrčích. „Holt si to kolečko důvěry dávám znovu,“ kvituje pobaveně. Ví, že by nemusel. Že by bývalo stačilo obejít ty správné producenty a nabídnout se jako značka Mádl. Někdo by určitě kývl. Jenže on „kývače“ nesnáší. Říkal mi to, už když mi svůj scénář dával poprvé tajně přečíst.
A zopakoval mi to i teď, když svolil, že o něm konečně promluví. Mimochodem rok a půl jsem nesměla říct, že Jiří Mádl doopravdy něco napsal. A už vůbec pak ne, že to stojí za to. Pročež si to dovoluju říct teď: stojí. Ať výsledný snímek dopadne jakkoli.
V redakci se mě ptali, jestli se za tvůj režijní debut zaručím.
A co jsi odpověděla?
Že těžko, když nevím, jaký jsi režisér.
Blbý je, že to nevím ani já sám.
Tak proč chceš režírovat?
Protože mi nic jinýho nezbylo.
Pamatuju si, že jsi svůj scénář nabízel i jiným režisérům. Odmítli ho?
To ne, zájem byl. Jenže jak se všechno připravovalo a rozebíralo, rostl ve mně pocit, že bych ten příběh možná neměl dávat jiným. Napsal jsem ho hodně specificky, v podstatě jsem ho zrežíroval už na papíře. Nakonec jsem si řekl, že jestli mám mít u něčeho kolonku režisér, tak v tomhle případě. I proto, že nic dalšího už režírovat nechci.
Ťukali si producenti na čelo?
Oni mi tu režii naopak sami nabízeli, odmítl jsem minimálně třikrát.
Protože sis nevěřil?
Protože režírovat není můj cíl.
Máš strach?
Jako sviňa. Doteď šlo všechno hladce, až jsem z toho nervózní – scénář se líbí, se spoluprací souhlasili Ondřej Vetchý i kameraman, o kterého jsem stál, mám podporu všelijakých důležitých institucí. Vlastně jsem ještě nenarazil na problém. Z čehož plyne, že to můžu podělat už jen jako režisér. Ale kdo se bojí, sere v koutě, znáš to.
Film se jmenuje Pojedeme k moři. Jak bys popsal, o čem je?
Radši ti to přečtu, už jsem si to sesumíroval pro novináře, jo? – Desetiletý Tomáš dostane kameru. Natočí dokument o vlastní rodině. Postupně zjišťuje, jakou má díky kameře moc a co všechno umí zjistit. Například to, že táta často nebývá v práci, ale jezdí neznámo kam, a když je konfrontován, lže, že tomu tak není. Rodinné tajemství se rozroste do mnohem větších rozměrů, než se na začátku může zdát.
Předpokládám, že se tě ti novináři budou ptát na případné autobiografické momenty.
A já jim je odmítnu komentovat.
Četla jsem od tebe dva scénáře. Co se stalo s tím anglickým, který jsi napsal v New Yorku?
O něm mluvit nechci, nezlob se.
Zájem o něj byl, pokud vím, ještě větší než o Pojedeme k moři.
Hele, jsem pověrčivý, kdykoli něco prozradím, jde to do kytek.
Rozhovor s Jiřím Mádlem najdete v Reflexu č. 12, který vyšel 21. března.
