STEVE FISHER, Američan v Praze: Zpráva pro jistou Akademii kynologických studií

Po tomto konstatování bych jen rád vyjádřil svou upřímnou naději, že někdy v budoucnosti se výzkumníci zamyslí a přijdou s poněkud vhodnější zkratkou pro tuto metodu, než je současný akronym KOČKA.

Což nás přivádí k otázce, kterou mi tým položil a s níž bych rád dnes začal. Zní: „Jaký vlastně máte s kočkami problém?“ No, jako vůbec první zástupce svého druhu, který dostal příležitost komunikovat s lidskou rasou, pociťuji velkou zodpovědnost, abych náležitě reprezentoval své psí soukmenovce a představil je jako citlivá a soucitná stvoření, jejichž kvality jste již poznali. Poctili jste nás titulem „nejlepší přítel člověka“ a Vaše důvěra nás hluboce dojímá a zavazuje.

Ovšem ze stejného důvodu cítím povinnost hovořit s Vámi zcela upřímně a otevřeně. Koneckonců kdo je Váš „nejlepší přítel,“ když ne ten, kdo je k Vám naprosto upřímný i za cenu toho, že by mohl zranit Vaše city?

Takže taková je situace. Problém, který máme s kočkami, je jednoduchý. Jsou to debilní krávy. Nechci tu zabíhat do příliš velkých podrobností a dokazovat, proč to vlastně takové debilní krávy jsou. Upřímně řečeno, myslím, že už jste na to instinktivně přišli sami, ale obávám se, že jste příliš laskaví a příliš slepí k jejich podlým pletichářským manýrům, abyste si naplno uvědomili tu jejich zlou a proradnou náturu, která se skrývá za nevinně vyhlížejícími chlupaťounkými kožíšky.

V tento okamžik bych své expozé rád krátce přerušil a požádal Vás o laskavost. Mohli byste mě laskavě poplácat po hlavě, abych se ujistil, že jsme pořád přátelé? Děkuji! Jste úžasní, víte to? Skutečně. Vidíte, jak při pouhém pohledu na Vás jen funím. Omluvte mé slintání.

Tak zpět ke kočkám. Nevím, jak to vyjádřit jinak, a vím, že pak můžete zpochybňovat mou objektivitu, ale faktem zůstává, že Vás vy­užívají. Úplně stejně jako využívají Váš nábytek k uspokojování té své kruté a proklaté závislosti na drápání. Což je mimochodem činnost, za niž – kdyby se jí dopustil kdokoli z nás – bychom dozajista dostali srolovanými novinami ťafku přes čumák. A my bychom si tu ránu zasloužili. Přijali bychom ji a náležitě se styděli.

Už jste někdy viděli kočku, jak se stydí? Už jste někdy viděli jednu z těch proradnic s hadíma očima zalézt do „svého koutku“ a zahanbeně tam ležet s hlavou mezi packami a třást se v hrůze, že jí páníček odepře svou náklonnost? Ne, nikdy jste to neviděli. Za prvé proto, že kočičí rod hanbu nezná. A za druhé, protože žádný svůj koutek nemají. Věří totiž, že celý Váš domov je jen jejich a že Vy jste jen nějací údržbáři, kteří by si měli dávat zatracenej pozor na to, kam šlapou!

Za další, a já vím, že tohle bude znít dost zlomyslně, ale nicméně je to pravda. Smrděj. Nemyslím jen ten puch, který za sebou nechávají, když močí a kadí do té Vaší krásné plastikové bedničky s pískem, kterou po nich musíte neustále vysypávat a čistit. (Mimochodem mám dotaz. Na co ta bednička s pískem vlastně je?)

Ne, já chci říct, že smrděj samy od sebe. Příšerně. Nemáte ani ponětí. A myslím to doslova, že nemáte ani tuchy, protože jedna věc, kterou jsem při debatách výzkumného týmu zaslechl, je zjištění, že zpracováváním čichových vjemů se zabývá jen pět procent lidského mozku. U nás psů je to plných 33 procent! Takže když jsme v pokoji s kočkou, celá jedna třetina našeho mozku se zaobírá jednou jedinou myšlenkou: jak moc nás hnusný pach té malé smrduté bestie nutí zvracet.

Což mi připomíná, že kočky fakt hodně zvracejí. A když je vidíme blít, tak se nám chce taky vrhnout. Ale my to neuděláme. Proč? Protože Vás milujeme! Víme, že je to Váš dům, a jsme Vám vděční za to, že nás v něm necháte s Vámi žít – na rozdíl od všech těch Mourků či Micinek nebo jaká další ironicky roztomiloučká jména těm prohnilým malým hajzlíkům dáváte.

Mimochodem to, že náš čich je tisíckrát lepší než Váš, je taky část odpovědi na Vaše další otázky typu: „Proč si psi očichávají zadky?“ Za prvé je to náš způsob pozdravu a vzájemného seznamování. Za druhé je to skutečně vynikající metoda, jak se vyhnout trapným záměnám pohlaví. Za třetí můžete takhle zjistit, zda pes, jehož zadek právě očicháváte, ví, kde je k mání kvalitní strava. Toho pak můžete k takovému zdroji sledovat. Je to takový rektální Průvodce Michelin.

A konečně ještě slovo k příbuznému tématu, které se týká Vašeho častého dotazu, proč vždycky vypadáme tak provinile, když před lidmi děláme svou hromádku. Odpověď na tuhle otázku je prostá: „Ježíšmarjá, ještě se ptejte!“

Obávám se, že pro tuto chvíli jsou tohle už všechny mé odpovědi na Vaše dotazy. Fakticky už potřebuju jít ven – pokud je tu někdo, kdo mě vezme na procházku. Vím, že je to nepříjemné. Alespoň teď už je venku tepleji. Že to ale letos byla dlouhá zima, co? Omlouvám se.

Jo a ještě jednu věc chci říct. V brzké budoucnosti budete mít pravděpodobně k dispozici tento Komplexně operativní časosběrný analyzátor i pro kočky. Dovolím si dát Vám jednu malou radu. Nevěřte jim ani slovo. Jsou to lhářky. Do jedné.