Poklad z domu parašutisty: O nálezu v rodném domě Jana Kubiše
Rodný dům Jana Kubiše ukrýval poklad nevyčíslitelné hodnoty. Na začátku dubna ho náhodou našli stavebníci, kteří dokončují opravu domu. Víc než sedmdesát let poté, co Jan Kubiš a Josef Gabčík uskutečnili atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, se dozvídáme, jaké měl Jan Kubiš vysvědčení, kde před válkou pracoval, kdo ho miloval
a čeho si cenil.
Jan Kubiš odešel z protektorátu 16. června 1939. O tři roky později, 16. června 1942, se Karel Čurda dostavil na gestapo a udal Kubišovo jméno. Téhož dne se v parku u Národního muzea s Janem Kubišem naposledy setkali jeho mladší bratr Jaroslav a soused z Dolních Vilémovic Alois Denemarek, jehož rodina ukrývala parašutistu Františka Pospíšila. „Přijeli jsme do Prahy ranním rychlíkem,“ vzpomíná Alois Denemarek (96). „Honza šel několik kroků před námi, my s Jardou jsme se drželi za ním. Byla to chvilka, nestačili jsme si ani říci sbohem.“ Jan Kubiš zemřel 18. června 1942 po boji v chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Gestapo zatklo na tři sta lidí z Janovy široké rodiny: „Když Němci přijeli pro Kubišovy rodiče, Jarda Kubiš byl zrovna u nás. Vykřikl, že jeho živého nedostanou. Bohužel u sebe ale neměl zbraň. Věřím, že jinak by gestapáky, kteří odváděli jeho rodiče, postřílel. Ten den gestapo sebralo i Honzovy sestry. Vlasta pracovala u mého strýce ve Vilémovicích, Jitka byla ve službě na statku v Lipníku a Marie v Myslibořicích,“ říká Alois Denemarek. Janovi nejbližší příbuzní byli popraveni 24. října v Mauthausenu. Janově sestře Jitce bylo šestnáct, Vlastě osmnáct, Marii dvaadvacet a Františce dvacet sedm let. Z jeho bratrů unikl smrti jenom ten nejmladší, čtrnáctiletý František.
Domek, kde se Jan narodil a do svých sedmi let vyrůstal, gestapo obrátilo naruby. „Je štěstí, že věci, které byly v domě schované, Němci nenašli,“ říká Kubišův synovec Jiří Dusík. Předměty a dokumenty byly ukryty tak důmyslně, že stačilo málo a zůstaly by neobjeveny.
V Kubišově domě bydleli po válce manželé Klubalovi. Domek udržovali v původním stavu. Jeho další majitel před pěti lety nabídl starostce Dolních Vilémovic, že dům obci daruje. Jitka Boučková dar přijala a dala si úkol. Zařekla se, že ke stému výročí narození Jana Kubiše (*24. června 1913) bude jeho rodný dům opravený a vznikne v něm stálá expozice. Kvůli zajištění prostředků na rekonstrukci domu uspořádala sbírku. „Podařilo se nám získat téměř dva milióny korun. Podstatnou sumu věnoval předválečný soused Kubišů, Alois Denemarek. Na opravu domu dal svoje životní úspory. Sice nám ještě část prostředků schází, ale věřím, že všechno dobře dopadne. Rekonstrukce už je z osmdesáti procent hotová,“ říká starostka Dolních Vilémovic Jitka Boučková. Stálou výstavu, jež bude věnována životu Jana Kubiše, připravuje v Kubišově domě Vojenský historický ústav. „Součástí expozice bude například stejnokroj, který nám daroval Václav Málek, syn blízkého kamaráda Jana Kubiše. Jeho otec s Kubišem bojoval ve Francii a jako jeden z prvních absolvoval speciální výcvik ve Velké Británii,“ dodává ředitel Vojenského historického ústavu plk. Aleš Knížek.
„V Dolních Vilémovicích se vždy povídalo, že někde zůstaly ukryté Kubišovy věci,“ říká starostka Jitka Boučková.
Jan Kubiš se na jaře 1942 prokazatelně setkal se svou rodinou a bratru Rudolfovi předal do úschovy své věci a dokumenty. „Když se rozebírala střecha, doufala jsem, že se něco najde. A ono nic. Když stavební firma zjistila, že jsou v domku dva zazděné výklenky, zajásala jsem, že tam určitě něco bude.
V jednom byl rozbitý hrnek a tabatěrka, ve druhém záruční list na rádio z roku 1947, takže zase nic,“ vzpomíná Jitka Boučková. „Přál jsem si, aby se při rekonstrukci objevila památka na mého strýce,“ říká Jiří Dusík, Kubišův příbuzný. „Bylo to moje zbožné přání.“ Autor výstavy, Zdeněk Špitálník z Vojenského historického ústavu, jenž si pohrával se stejnou myšlenkou, ale říká: „Při poslední návštěvě Vilémovic v březnu jsem přestal věřit, že by se v domě dalo ještě něco najít. Půda byla prázdná, střecha a podlaha nové, hotové omítky … Jen zachovalé schodiště, které vede na půdu, zůstalo netknuté.“ Stavební firma se ale pro jistotu stav schodiště rozhodla prověřit. Pod nánosem prachu v prvním schodu byl ukrytý historický poklad: dokumenty, dopisy a fotografie, plášťové límcové výložky, nárameníky četaře pěchoty, stříbrný čepicový odznak, stříbrný podbradník a rukávové označení pro délesloužící poddůstojníky, límcové označení 34. pěšího pluku „Střelce Jana Čapka“, čtyři knoflíky a poddůstojnický bodák k pušce Mannlicher M95 ve vycházkové úpravě. „Kubišovy věci byly v papírovém sáčku z místního obchodu, jenž před válkou patřil Ludvíku Matějovi,“ doplňuje starostka Jitka Boučková. Když uviděla čepicový odznak, stříbrný podbradník, hned se jí vybavila předválečná fotografie Jana Kubiše. „To jsou věci přímo z té fotky!“
„Nikdy se nám ani nesnilo o tom, že se objeví konkrétní součásti předválečného stejnokroje Jana Kubiše,“ říká ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek. „Je ostatně zcela výjimečné, aby se po tak dlouhé době našel soubor předmětů, které patřily tak významné osobnosti českých moderních dějin.“ Mezi nalezenými dokumenty je také Kubišovo potvrzení o propuštění z činné služby z listopadu 1938, jeho domovský list, propouštěcí vysvědčení z roku 1927 a legitimace sociálního pojištění. Čtrnáctiletý Jan ukončil obecnou školu v Ptáčově s jedničkou z tělesné výchovy, zpěvu, ručních prací a čtení, za dvě měl z náboženství, občanské nauky, ze slohu, zeměpisu, přírodopisu a trojku dostal z mluvnice. V Kubišově legitimaci je potvrzení, že Jan Kubiš na konci června 1939 pracoval v protektorátu. V té době už byl však v Polsku. Věděl Jan Nováček z Hrotovic, jenž potvrzení vystavil, že Jan Kubiš odešel bojovat? Dva zamilované dopisy od Antonie jsou okousané od myší. Marie se ve svém psaní svěřuje, že jeho dopis otevírala s obavou, že v něm bude Janovo svatební oznámení. Mezi ukrytou korespondencí jsou i pohlednice od sourozenců Jana Kubiše. Jedna je ze 4. února 1937: „Milý bratře, přijmi ode mne a od Lídy srdečný pozdrav a vzpomínku na Tebe. Lída děkuje za pozdrav a posílá ho i Tobě. Jak se máš? My dobře, už jsme byli na dvou plesech, sociálním a policejním, a ještě chceme jít na maškarní. Peněz se nám už nedostává, moc flámujem. S pozdravem Fanda a Ruda.“
Mezi nalezenými fotografiemi převažují snímky kamarádů z vojny. „Všechny dokumenty a předměty, které byly považovány za ztracené, přibližují předválečný život Jana Kubiše. Jasně také ukazují, s jakou vážností přistupoval Jan Kubiš k vojenské službě, jaký vztah měl ke své zemi,“ říká plk. Michal Burian. Kdo a kdy předměty do schodu ukryl? „To už se nikdy nedozvíme,“ říká Burian. „Nejpravděpodobnější je, že Kubišovy věci někdo z jeho rodiny schoval na jaře 1942, možná to byl Janův bratr Rudolf nebo otec. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že mezi fotografiemi není jediný snímek Jana Kubiše. Jan se na jaře 1942 se svým bratrem setkal, rodina tedy věděla, že Jan je v protektorátu a že se jeho fotografie nesmějí dostat Němcům do ruky.“ Nacisté se za úspěšně provedený atentát na zastupujícího říšského protektora krutě mstili. Nejbližší příbuzné Jana Kubiše popravili. Předměty nalezené při rekonstrukci rodného domu Jana Kubiše připomínají obětavost a odvahu celé jeho rodiny.
